Článek
V roce 1989 se ale rozhodla zkusit štěstí v Hollywoodu. Změnila si jméno na Ava Jansen a dřela na sobě tak, že ji teď, kdy se po letech opět vrací k roli živočišné Vendulky, možná pozná jen málokdo.
Už z ní totiž není ta známá holka krev a mlíko ve vytahaném pruhovaném svetru, která na studentských pokojích obšťastňovala své spolužáky, ale elegantní žena, jež by svojí postavou mohla konkurovat leckterým modelkám. Krátké kudrnaté vlasy jsou také dávno minulostí. Nechala si je totiž narůst téměř pod lopatky a představa, že by se musela nechat ostříhat, ji momentálně děsí.
A že v pátém díle Básníků, který bude mít premiéru 22. ledna příštího roku, je všem "starým známým" čtyřicet? Tak na takový věk Eva Jeníčková rozhodně nevypadá. Jestli je jí pětatřicet, více, či méně, neprozradí. Zastává totiž názor, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. "Když lidi mají v povědomí, kolik vám je, automaticky vás škatulkují. A těch škatulek je tolik, že není třeba přidávat ještě tuhle," tvrdí Eva a dodává: "Čím starší člověk je, tím více se jeho osobnost odráží na obličeji. Když se podíváte na nějakou babičku, může jí z očí vyzařovat, že se stále cítí na sedmnáct. Nebo v ní naopak vypozorujete zapšklou stařenu s vráskami a svěšenými koutky úst.
Takže stáří je relativní." Kdo ale chce, dokáže si její věk vypočítat. Druhý díl Básníků se totiž natáčel v roce 1984, tehdy byla Eva ve druhém ročníku na DAMU. "Nebudu to komentovat," směje se.
Neprozradí ani svoji váhu. Říká, že to neví. "Nevážím se. U doktora také ne, prostě řeknu, že nechci. Asi mám takovou obsesivní povahu." Pak, přestože během rozhovoru několikrát opakuje, že si skoro nic nepamatuje - "Můj muž mi říká: To ti je pětadevadesát, že tak zapomínáš?" - si přece něco z minulosti vybaví. "Když jsem hrála ve filmu Sněženky a machři, měla jsem asi čtyřicet kilo. V Básnících jsem byla oplácanější. Jenže jak jsem jezdila hodně na koni a málo jedla, tak šla váha dolů. Maminka mi vždycky říkala, že za chvíli nebudu moci na kostnatých bocích ani sedět." *
Už čtrnáct let žijete a pracujete v Americe. Nyní jste přijala nabídku na roli Vendulky v pátém pokračování Básníků. Co vás k tomuto filmu táhne?
O tom, že se bude točit další pokračování, jsem slyšela loni na filmovém festivalu v Karlových Varech. Pak jsem si před dvěma měsíci přečetla scénář a řekla, že do toho jdu. Dlouho jsem tu nebyla - v podstatě do Česka jezdím jenom na Vánoce - a hlavně vím, že se Básníci lidem líbí. Moje role byla fajn. Je sranda, jak mě lidi s Vendulkou ztotožňují. Sice se je snažím nerozčarovat, na druhou stranu ale musím dát vědět, že Vendulka nejsem.
Jaké bylo shledání s kolegy po tolika letech?
Bylo to srandovní. Lidi, jako je například Pavel Kříž, si mě pamatují takovou, jaká jsem byla v době, kdy mě viděli naposledy. Stejně tak já je. Ale bylo to fajn. Když se začnete spolu bavit a zjistíte, že máte před sebou už dospělého člověka s vyvinutým názorem...
Prý jste oba díly Básníků (druhý a třetí), ve kterých jste hrála, točila tajně...
Ano, tehdy jsem byla - teď nevím, ve kterém ročníku - na DAMU a bylo nám řečeno, že ještě nejsme hotoví herci, takže nemůžeme nikde hrát.
Neprasklo to?
Je zajímavé, že druhý díl nepraskl, ani když běžel v kinech. Asi jim to nedošlo. Horší bylo, když jsme dělali třetí pokračování. Říkala jsem si, že to zase nějak zařídím, třeba se hodím marod. Najednou jsem ale dostala nabídku od pana Vorlíčka točit Rumburaka. A vedoucí katedry mi řekl, že pokud to chci vzít, musím hrát v Národním divadle v představení Sen noci svatojánské, které sám režíroval. Se vším jsem souhlasila, i když jsem si myslela, že se z toho asi zhroutím. A taky že jo. Když jsem jednou jela metrem na natáčení Rumburaka, šíleně mi začalo bušit srdce, vypotácela jsem se ven a složila se. Až asi kolem druhé hodiny produkční zjistila, že jsem v nemocnici.
V jednom rozhovoru jste se zmínila, že zkušenosti z DAMU vás podpořily v rozhodnutí zůstat v Americe, kam jste v roce 1989 odjela na stipendium studovat...
Touhu odejít u mě vyprovokoval především tehdejší systém. Mého dědečka, který byl osobním tajemníkem prezidenta Masaryka, zavraždili nacisti... Naše rodina byla velmi antikomunistická, vždycky jsme doma měli disidentskou literaturu. A komunisti donutili babičku, aby prodala barák. Ten pochmurný, šíleně ovládaný teroristický systém mi neprospíval. Tenkrát jsem byla mladá a neměla jsem to tak racionálně vyjasněné...
Neměla jste problémy dostat se na vysokou školu?
Naše rodina byla velmi opatrná, protože všichni chtěli, abychom něco dokázali. Ale pamatuju si, jak jednou v osmašedesátým roce táta říkal: Vystál jsem frontu na benzín! Málem jsme odjeli do Jugoslávie a všechno mohlo být úplně jinak.
Nakonec jste stejně odešla. Zpočátku jste v New Yorku studovala tanec...
Byla to nejjednodušší cesta, jak se tam dostat. Protože při tanci se nemusí mluvit, takže přízvuk, který máte, nevadí. Já jsem si ale ještě extra platila za hodiny herectví a zpěvu. Tak že mi okamžitě docházely peníze, protože stipendium tehdy bylo tisíc dolarů. Z toho jsem šest set dala za bydlení a dvě stě za metro.
Tak jste si přivydělávala jako model...
Stála jsem fotografům a malířům...
Pokaždé oblečená?
Vždycky. Oni totiž za svlečené platí míň. Nevím, jak je to možné, asi že nepoužíváte takzvaný kostým... Rozdíl v honoráři za nahý akt a oblečený model si přesně nepamatuju, ale bylo to řádově o polovinu.
Vzpomenete si, jak na vás poprvé zapůsobil New York? Nebyl to příliš velký šok?
Vybavuju si, že po silnici jezdily šíleně velké kraksny a všude se povalovaly odpadky. Říkala jsem si, že to je hrozné. Ale ten prvotní šok okamžitě opadl. Pak jsem měla pocit, že chodím po ulici a chci všechno okamžitě vědět a vidět. To je taková personifikace mých prvních pocitů.
Nechtěla jste se někdy vrátit?
Chtěla. Hlavně zpočátku, kdy na mě všechno padalo. Ale chtěla jsem to zvládnout sama, říkala jsem si, že nikoho nepotřebuju. Abych šla tehdy někam žebrat nebo se doprošovat? To určitě ne. Teď vím, že všechno je o spolupráci.
Ve Státech jste se uchytila jako muzikálová herečka, točíte i filmy. Přesto - neříkáte si někdy, že kdybyste zůstala tady - vaše kariéra se v osmdesátých letech docela slibně rozjížděla - byla byste dnes možná za hvězdu, kdežto tam jste jenom jedna z mnoha?
Jako herečka se chci vyjadřovat určitým způsobem a ráda jdu až, jak se říká, do kostní dřeně. Přijde mi, že tady se někteří herci jakoby bojí být naprosto emotivní, jít hluboko do sebe. A v Americe mně lidi, se kterýma jsem měla možnost na sobě pracovat, pomohli tohle v sobě objevit. Mám pocit, že kdybych tu zůstala, nedostala bych se tak hluboko. Přesto vím, že mám ještě spoustu kilometrů cesty před sebou. A v žádném případě odchodu nelituju.
Tvrdíte o sobě, že jste perfekcionistka posedlá neustálým sebezdokonalováním se. Co chcete na sobě ještě zlepšovat?
Studenty jsme, dokud nezemřeme. Například když se připravujete na roli, je důležité si udělat na ni výzkum. Není to, že hraju jenom italskou Američanku z Bronxu. Producenti jsou většinou z té oblasti, a když přijdete na natáčení a nevíte, o čem to je, vysmějou se vám. Musíte vycházet z reality. Když hrajete prostitutku, nejprve si jdete stoupnout na ulici. Člověk se musí naučit, jak k tomu přistupovat.
V Americe jste si změnila jméno na Ava Jansen. Proč?
Když je někdo s koncovkou -ová, tak si Američani myslí, že jde o Rusy. Oni o nás moc nevědí, protože jsme malá země. Takže jsem se chtěla vyhnout tomu, aby mě posílali na castingy, kde chtějí hlavně Rusy. Ale je to čistě image a neznamená to, že bych se ke svému jménu nevrátila.
Před třemi lety jste se vdala, nepřemýšlíte už o dětech?
Děti chceme, jenže... Žijeme v L. A. a nikdo netvrdí, že tam zůstaneme. Sice tam je skvělé počasí, znám však daleko krásnější místa na bydlení. Takže zatím investujeme energii pouze do práce.
Kde jste poznala svého manžela?
Mark má školu bojových umění a já jsem se vždycky chtěla umět porvat, jednak před kamerou a taky kdyby se mi něco stalo. Takže jsem přišla k němu do školy na kurs a byla to láska na první pohled.
Říkáte, že jste se učila bojovému umění. Už jste ho někdy v civilu použila? Napadl vás někdo?
Zatím se neodvážil (smích). Podle mě je důležité, aby člověk poslouchal svou intuici. My jsme opravdu na primární bázi zvířata, dokážeme určité věci vycítit. Takže první pravidlo bojových umění je: Pokud vidíš, že se může něco stát, vyhni se tomu. Je totiž devadesátiprocentní pravděpodobnost, že byť to přežiješ, stejně z toho vyjdeš buď s rozbitým obličejem, nebo s jiným zraněním.
Trénujete doma s manželem?
Ano. Vždycky vyhraju.
Nechá vás, nebo jste skutečně silnější?
Samozřejmě mě asi nechá. Vždyť on se tomuto sportu věnuje už přes šestatřicet let. Když jsem byla ve Vancouveru, v jednom dopise mi napsal: Navzdory faktu, že já jsem chodící zbraň, tak ty vždycky vyhraješ.
Váš manžel je zvláštně národnostně promíchaný...
Po mámě je Ir a Skot, z tátovy strany pak Čech a Čerokí Indián. Otcovu větev se snažíme trochu vypátrat. Rodina adoptovala Stana Mikitu (vynalezl zaoblenou hokejku - pozn. aut.), který se narodil někde v Sokolovcích. Je to Markův strejda. Indiánskou babičku Mark nezažil, i jeho rodiče brzy zemřeli. Ale ví, že se jeho táta od babičky hodně naučil. Například mi vyprávěl, jak ho jednou vzal na čtrnáct dnů do lesa a jediné, co měli s sebou, byly dva nože.
Táta uměl rozdělat oheň, postavit přístřešek na bydlení, zajistit jídlo. Taky dokázal třeba ušít šaty, protože od patnácti let pracoval v krejčovnách. Nebo vyrobil neuvěřitelné indiánské čelenky až na zem. Také si Mark vzpomíná, že mu táta na zahradě postavil vrtulník. Byl neuvěřitelně vynalézavý, pracoval pro americké letectvo, stavěl a budoval radary proti Rusům. Takže máme jeho fotky, jak například sedí na sto metrů vysoké tyči a obědvá.
Máte doma něco indiánského?
Nemáme. Buď to táta prodal, nebo... Markova rodina se mockrát stěhovala a jednou jim někdo ukradl plnou bednu toho, co on vyrobil.
Vy máte v Americe něco, co vám připomíná domov?
Mám spoustu věcí. Taky máme vlajku přímo na škole bojových umění. Ona je vůbec velmi netradiční, vypadá spíše jako muzeum zbraní. Na stěnách je brnění, visí tam rytířská vlajka, husitské zbraně, palcát. Vždycky, když do Česka přijedeme, něco nového nakoupíme.
Umí manžel česky?
Marek má, jak já říkám, nouzovou češtinu. Zná milostná slovíčka a potom ta sprostá. Jednou na ulici šíleně sprostě vynadal českému mladíkovi, který jel v protisměru a ohrožoval tak lidi. Když přišel manžel domů, ještě půl hodiny se smál. Říkala jsem si, že moje hodiny češtiny se osvědčily.
Mluvíte spolu česky?
Nemluvíme.
Takže když mu chcete vynadat, spustíte na něj ve své mateřštině?
To ne, protože když člověk tou řečí nemluví, nedotkne se ho to. Takže jedině v angličtině. Ale Marek mi říká, že na toho, kdo mě naštve, mám začít řvát česky. Podle něj je náš jazyk krásně jadrnej a lidi tak okamžitě vykulí oči a nevědí, co se děje.
Naučil na oplátku něco peprného on vás?
Já jsem to už dávno znala. Ale někdy mi pomáhá se psanou angličtinou, ale to jsou vyloženě jenom vychytávky. Jeho to baví, má učitelské tendence. Navíc, byť nevěřím horoskopu, Mark je v čínském zvěrokruhu Krysa a v západním Býk. A tohle byl přesně William Shakespeare. A fakt na tom něco je.
To jste u těch dopisů, co vám psal, musela slzet...
To ano. Dokonce jsme jeden otiskli na svatební pozvánky. A spoustu mých známých to dojalo.