Článek
Zůstat v kontaktu s mrtvými i po jejich smrti není nic nového. Po staletí existují praktiky jako seance nebo různá spiritualistická média, mnohým přináší úlevu ve smutku povídat si se zemřelými u jejich hrobu. Každý truchlí jinak a je to tak dobře. Umělá inteligence ale do této oblasti přináší nový rozměr.
Stále více technologických společností se zaměřuje na digitální posmrtný život – vytvoření tzv. deathbota. Tento AI chatbot replikuje hlas zemřelého, pozůstalí s ním tak mohou být nadále „v kontaktu“. A to díky zpracování digitálních stop, jako jsou textové zápisky, příspěvky na sítích, e-maily nebo hlasové záznamy.
„Deathboti a nástroje umělé inteligence jsou jen tak dobré, jak dobré jsou informace, které dostávají,“ uvedla k tomu podle BBC již dříve Jacqueline Gunnová, zakladatelka podpůrných center pro pozůstalé na pracovištích. Také si nemyslí, že by tyto nástroje čekal velký rozmach, spíš jde aktuálně o zvědavost lidí zjistit, co všechno umí.
Doktorka Jenny Kiddová z univerzity v anglickém Cardiffu vedla a následně i publikovala výzkum deathbotů a výsledky uvedla jako „fascinující i znepokojivé“.
Ve spolupráci s kolegyněmi Evou Nieto McAvoyovou z King's College London a Bethan Jonesovou z univerzity v Cardiffu Kiddová zkoumala, jak podobné technologie fungují v praxi.
Zjednodušené vzpomínky
Zjišťovaly, jestli jsou systémy umělé inteligence navrženy tak, aby opravdu napodobovaly hlasy, řečové vzorce a osobnostní rysy zemřelých.
Kiddová se začala o podobné nástroje více zajímat v době pandemie, kdy se ve spojitosti s větším počtem zemřelých začaly na sítích objevovat fotografie upravované pozůstalými, kde se například lidé usmívali atd.
V návaznosti na tuto dřívější zkušenost se proto rozhodla prozkoumat, jak postoupil vývoj AI v tomto směru, a to sama na sobě.
V jednom z pokusů vytvořila chatbota jen na základě svých hlasových dat. „Vůbec to neznělo jako já, spíš dost australsky,“ dodala. „Bylo zvláštní interagovat sama se sebou. I přes pokrok je technické omezení podobných platforem stále velké a výsledky byly poměrně neuspokojivé,“ uvedla k výsledkům testování několika různých platforem.
Potřebujeme digitální posmrtný život?
Kiddová věří, že se technologie postupem času zlepší, více skeptická už je ale k tomu, zda podobné služby najdou na trhu větší uplatnění.
„Už teď máme kolem smrti a truchlení spoustu zavedených rituálů. A fakt, že mezi ně do této doby nijak výrazně technologie nezasáhly, možná něco naznačuje,“ dodala k tomu.
Na otázku, zda by chtěly, aby příbuzní po jejich smrti nechali vytvořit jejich „digitální verzi“, měly vědkyně smíšené názory.
„Moje první reakce byla, že pokud by to chtěli a bylo by to trochu hravé, tak klidně. Jestli by se ale měl nějaký můj avatar po mé smrti dál vyvíjet a dělat věci, které bych já nikdy nedělala a zkreslovalo by to reálné vzpomínky, pak bych s tím měla problém,“ popsala Kiddová.
McAvoyová uvedla, že jí to „nijak zvlášť nevadí“. „Nejsem moc nábožensky založená a nemám nijak silné názory na posmrtný život. Pokud jim to pomůže, budiž, ale dá se to i špatně vyložit. A chci, aby moje rodina po mé smrti platila za nějakou takovou službu? Nevím, je to složité.“
