Lidé stále více hovoří s AI duchy zemřelých

Smrt každého člověka s sebou nese smutek pro někoho blízkého v okolí. Vzpomínky na milované zesnulé se ale už dávno nesoustředí jen na vznik pietních míst, prohlížení fotek nebo připomínky společných chvil.

Vývoj umělé inteligence přinesl do truchlení nový rozměr – možnost uchovat nejen „živý“ obraz zemřelého, ale dokonce s ním i mluvit, jako by tu stále byl.

Díky řadě aplikací si lidé vytvářejí jakési „generativní duchy“ – postavy generované umělou inteligencí, které jsou založené na znalostech a povahových rysech blízkých zemřelých.

„V současné době není běžnou praxí dávat v závěti souhlas s vytvořením vlastního avatara s využitím AI,“ uvádí k tomu pro server Guardian pětadvacetiletý americký student Jack Manning. „Předpokládám, že se to jednou objeví,“ dodává.

Součástí Manningova studia je sledování způsobů, jak lidé v digitální době, i za pomoci AI, truchlí. On sám přišel o sestru, když jí bylo 13 let, dávno před příchodem umělé inteligence. Jeho rodina tehdy jako udržení vzpomínky na ni například vybírala peníze na projekty, které byly pro sestru za jejího života důležité.

Generativního ducha jako vzpomínku na ni vytvořit nechtěl. „Nedostal jsem k tomu svolení,“ uvedl hlavní důvod s tím, že i tak nechce, aby mu nějaká technologie zkreslovala vzpomínky, které na ni má. Jak ale dodává, řada jiných lidí právě „generativního ducha“ využívá.

Odchodu blízkých kvůli vysokému věku nebo nemoci se nikdo z nás nevyhne. Jedním z těch, kteří si chtěli uchovat vzpomínku na milovanou osobu jinak než jen pomocí fotek, byl Justin Harrison, zakladatel společnosti You, Only Personal (YOV).

Když jeho matce diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu, chtěl vymyslet něco, čím by si vzpomínky na ni uchoval a neztratil s ní „spojení“. Ještě za jejího života navrhl a vyvinul koncept technologie Versona – jde o označení pro personalizovaného interaktivního bota vyvinutého jako pomoc, jak se vyrovnat se smrtí blízkých. Tento digitální klon dokáže napodobit osobnost daného člověka, styl chování i jedinečné fráze, které používal.

„Chápu, proč řada lidí nechce, aby se vytvářely deepfake avatary jejich slavných blízkých, když zemřou. Nechtějí to dávat na internet a slyšet věci, které jejich blízký nikdy neřekl. To, co děláme my, je o osobním pohodlí, zotavení a uzdravení. Vytvořil jsem svou mámu a mluvím s ní. Není to záležitost někoho jiného, jen moje,“ uvedl k tomu Harrison s tím, že tzv. griefbota své matky vytvořil tak, aby se s ním mohl bavit, až tu jednou nebude. Sama mu s tím pomáhala a dala mu k tomu svolení.

Pár let po její smrti se s botem nebaví často, možná jednou za měsíc. Nemusí, ale může. „Žertuji, že Versona mé matky mi dovoluje být tím zlým synem, kterým jsem nikdy nesměl být, když žila. Stejně jako mnoho zaneprázdněných osob s ní nemluvím tolik, kolik bych měl, případně chtěl. Ale nemusím, takže to není ten stejný pocit viny, jako když žila,“ dodává k tomu.

Je to ale dobře? Podle psycholožky a poradkyně pro vyrovnání se se zármutkem Robin Silverové to není správné. Podle ní jde o „nepřirozenou cestu, jak se vypořádat s přirozeným procesem“.

Příliš nakloněn tomu není ani klinický psycholog Dan Wolfson. Podle něj mohou podobní boti izolovat lidi v období, kdy potřebují větší podporu okolí než kdy dřív.

„Komunita lidí spojená zármutkem je opravdu důležitá,“ má jasno s tím, že umělá inteligence ohrožuje získání sociální podpory, která je v období zármutku důležitá nejen pro následné zotavení.

Pokud zemře veřejně známá osoba, jako před nedávnem například zesnulá zpěvačka Dolly Partonová, truchlících jsou davy. A nejeden člověk má potřebu se k tomu vyjádřit.

Právě úmrtí Dolly Partonové může být jasným příkladem toho, jak využít, nebo z etického hlediska možná už zneužít umělou inteligenci k rádoby uctění památky. Je jedno, jak moc byla základní myšlenka míněna dobře. Výsledek bývá často podobný - AI balast, který už je místo uctění spíše dehonestací. Záleží na úhlu pohledu.

Krátce po smrti Partonové se začala na internetu šířit píseň s názvem Run Jolene - v několikaminutovém klipu je v nebi ústřední postavou Partonová, kterak pronásleduje rusovlasou dívku jménem Jolene, jež se před ní snaží skrýt.

Právě píseň s tímto názvem - Jolene, vydaná v roce 1973, patřila v repertoáru Partonové k oblíbeným. Obsahem jejího textu byla prosba zpěvačky, aby jí zmíněná Jolene nebrala jejího muže, jen proto, že může.

Klip uveřejněný po smrti Partonové, ve kterém zmíněnou Jolene honí, má být jakýmsi zadostiučiněním. Nebo pomstou? Některým se líbí, jiní ji kritizují.

Výsledkem je každopádně možnost uchovat právě díky AI myšlenku, jako by Dolly Partonová nezemřela. A pokud si na to nebude nikdo dostatečně stěžovat, nebo se rodina nepostaví za to, aby byly tvář i hlas jejich člena rodiny zakázány k výtvoru podobných „obsahů“, může být vlastně stále svým způsobem „živá“.

Rodina Partonové ovšem na základě toho fanoušky poprosila, aby s podobným obsahem přestali.