Zničující blokáda Sarajeva trvala 1425 dní, skončila 29. února 1996

A jakoby symbolicky k třicetiletému výročí zahájila tento měsíc prokuratura v Miláně vyšetřování jednoho osmdesátiletého Itala - viní jej z toho, že v 90. letech jako válečný „turista“ zaplatil velkou sumu peněz, aby mohl pro své potěšení a vzrušení zabíjet bezbranné civilisty, kteří byli v tu chvíli uvězněni v Sarajevu.

Svůj první „zlatý věk“ si bosensko-hercegovská metropole na úpatí hor Trebević a Igman v údolí řeky Miljačky prožila v 16. století za osmanského správce Gaziho Husrev-bega. Město se pyšnilo monumentálními stavbami - mešitou, medresou či hodinovou věží. V roce 1697 ho ale do základů vypálil habsburský vojevůdce princ Evžen Savojský.

Poté, co země i město v roce 1878 přešly do správy Rakousko-Uherska, vtiskla Sarajevu podle historičky Cathie Carmichaelové habsburská modernizace novou tvář. Začali do něj přicházet obchodníci, učitelé, byrokraté a důstojníci i s rodinami a počet Sarajevanů se mezi lety 1885 až 1900 více než zdvojnásobil na 50 tisíc.

Unikátní byla etnická i náboženská skladba země. Muslimové tvořili 36, srbští pravoslavní 16 a římští katolíci 35 procent obyvatel Bosny a Hercegoviny a Sarajevané hrdě zdůrazňovali, že z jediného místa je možné vidět věže i místa čtyř dominantních náboženství světa.

Důležitou roli v proměně města sehráli Češi. Rodák z Veliše u Jičína, architekt Karel Pařík, se v Sarajevu plně asimiloval, což dokládá i nápis na jeho náhrobku: „Čech rodem, ale Sarajevan volbou“. Do Bosny přišel v roce 1884 a vyprojektoval nejvýznamnější budovy v metropoli, jako například Šerijatskou soudcovskou školu, Zemské muzeum či radnici, která později sloužila jako Národní knihovna. Pařík propojoval středoevropský modernismus a vídeňský historismus s islámskou pseudomaurskou estetikou.

Kromě něj v Bosně působili i další čeští architekti, jako například František Blažek, který navrhoval hotely v lázeňském městě Ilidža. Bosna se v roce 1900 představila i na Světové výstavě v Paříži a výzdobu jejího pavilonu navrhl Alfons Mucha.

Dne 28. června 1914 město „proslavil“ Gavrilo Princip jako člen odbojové skupiny Mlada Bosna, když zde zastřelil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii. Atentát vyvolal vlnu násilí proti místním Srbům a Sarajevo najednou znali po celém světě jako město, v němž začala velká válka.

Po jejím skončení se Sarajevo stalo součástí Království Jugoslávie a během druhé světové války si v roce 1945 muselo protrpět hrůzovládu jednoho z nejhorších válečných zločinců, ustašovského funkcionáře fašistického Nezávislého státu Chorvatsko Vjekoslava Luburiće, jehož hlavním cílem bylo v zemi i městě zlikvidovat všechny Srby, Židy, komunisty i Titovy partyzány.

Během komunistické éry si město, v němž byla v roce 1949 založena Sarajevská univerzita a usídlily se v něm klíčové jugoslávské zbrojovky, prožilo především v 80. letech svůj třetí „zlatý věk“. Ztělesňovalo ideje bratrství, jednoty v rozmanitosti a stalo se jakousi Jugoslávií v Jugoslávii. Při sčítání lidu v roce 1981 vysoké procento Sarajevanů místo své původní etnické identity v kolonce národnostní příslušnost zaškrtlo kategorii Jugoslávec. V zemi i městě v té době vládl podle historičky Carmichaelové optimismus, který živil kulturní rozkvět, rostoucí cestovní ruch v lázeňských střediscích a také příliv deviz, jež domů posílaly ze Západu tisíce Bosňáků – gastarbeiterů.

Hvězdný okamžik slávy si Sarajevo prožilo během zimních olympijských her v roce 1984. Město se na chvíli proměnilo ve světové centrum sportu a zimní turistiky. Hrdě přijalo svou novou, olympijskou identitu a zdálo se, že nespravedlivý cejch města, v němž začala největší jatka 20. století, byl zapomenut.

Akce samozřejmě sloužila i jako propagandistický nástroj posttitovské politické reprezentace, která chtěla Jugoslávii představit nejen jako „oázu míru a mezinárodní spolupráce“, ale v době vrcholící tzv. druhé studené války i jako most mezi znepřátelenými a na sportovním poli se bojkotujícími supervelmocemi.

Sarajevská olympiáda se ale nerodila snadno. Kritici podle historika Jasona Vuice namítali, že město je chudé, špinavé a bez tradice zimních sportů. Ale i díky úspěšnému jugoslávskému lobbingu mimo jiné i ze strany tehdejšího technického ředitele Mezinárodního olympijského výboru Chorvata Artura Takače nakonec Sarajevo porazilo favorizované Sapporo i Göteborg.

Jugoslávský rozpočet neměl peněz nazbyt, ale trn z paty organizátorům vytrhlo více než devadesát milionů dolarů za vysílací práva od americké televize ABC a také tisíce dobrovolníků, kteří se zadarmo podíleli na výstavbě 163 objektů, včetně sjezdovek na Bjelašnici, skokanských můstků na Igmanu a také nových hotelů a dopravní infrastruktury. Olympiáda odstartovala masivní urbanizaci, která město změnila až k nepoznání. Sarajevo se ozelenilo a celkově se chtělo představit jako moderní, ekologicky uvědomělá metropole. Plynofikace například měla vyřešit dlouhodobý smogový problém.

Sportovními ikonami her se stali východoněmecká krasobruslařka Katarina Wittová nebo krasobruslaři Jayne Torvillová a Christopher Dean, kteří za své legendární Bolero získali rekordních dvanáct čistých šestek. Pro domácí diváky včetně populárního maskota vlka Vučka byl ale nejdůležitější moment her, když stříbrný slalomář Jure Franko pro svou zemi získal vůbec první zimní olympijskou medaili.

Sarajevo bylo v 80. letech také pulzujícím kulturním centrem. Kinematografie se zpočátku soustředila na mytologizující partyzánské filmy jako Sutjeska, v níž Tita ztvárnil Richard Burton. Pak ale město proslavil po celém světě rodák Emir Kusturica snímky Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981) či Otec na služební cestě (1985) o tabuizovaných politických represích během sovětsko-jugoslávské roztržky ve 40. a 50. letech. Kusturica studoval na pražské FAMU u Otakara Vávry.

Sarajevo bylo rovněž hudební metropolí regionu, například díky ikonické, etnicky smíšené rockové kapele Bijelo Dugme nebo zpěvákům Kemala Montena či Zdravka Čoliće. Jugoslávskou muslimskou modernu reprezentovala popová hvězda Silvana Armenulić. Také Fahreta Jahić aka Lepa Bren ve svých klipech spojovala muslimské kořeny s moderním popem a její hit Jugoslovenka z roku 1989 se stal labutí písní kosmopolitní Bosny i Sarajeva. V tuto dobu už unikátní multikulturní směs stále více narušoval agresivní nacionalismus.

Dá se říci, že takzvané krátké 20. století začalo i skončilo v Sarajevu. Atentátem na následníka odstartovala válka, která nakonec pohřbila nejen Rakousko-Uhersko, ale i celé dlouhé a báječné 19. století. Sarajevo se ale v 90. letech 20. století stalo navíc symbolem rozpadu multietnických států a konce východního bloku, studené války i dlouhého poválečného míru.

První svobodné všeobecné volby v Bosně a Hercegovině v listopadu 1990 vynesly k moci nesmiřitelné nacionalisty, jako byli vůdce bosenských muslimů Alija Izetbegović či jeho srbský protějšek Radovan Karadžić. Ani ne o dva roky později se většina obyvatel země rozhodla pro suverenitu a osamostatnění se na Jugoslávii. Srbští představitelé však začali zakládat autonomní regiony směřující k vytvoření Velkého Srbska a díky vojenské převaze, podpořené spřízněnou Jugoslávskou armádou, ovládli dvě třetiny území, na nichž zahájili etnické čistky.

V Sarajevu si nacionalisté začali porcovat dosud kosmopolitní město ještě dříve, než zazněly první výstřely. Dělicí linií mezi převážně bosensko-muslimskou Baščaršijou a Stari Gradem a převážně srbskou Grbavicou se stala řeka Miljačka. A pak přišly ke slovu zbraně. Jak upozorňuje historička Carmichaelová, cílem obléhání Sarajeva (1992–1995) bylo zlomit ducha demokraticky zvolené vlády a jejích příznivců. Bosenskosrbský generál Ratko Mladić otevřeně instruoval své vojáky, aby město z okolních hor ostřelovali pomalu a systematicky a jeho obyvatele přes strach, stres a nedostatek spánku dohnali až k šílenství. Zaměřovali se na civilisty, kteří si šli obstarat jídlo na tržiště Markale, nebo cíleně ničili kulturní památky a tím i identitu Bosny.

Paříkova Národní knihovna byla zničena a s ní lehly popelem i miliony vzácných knih a rukopisů. Přesto stateční zaměstnanci úspěšně zachránili v krabicích od banánů některé vzácné tisky, včetně Sarajevské hagady, vzácného rukopisu ze 14. století.

Za oběť barbarskému ničení padla i moderní olympijská sportoviště. Sportovní hala Zetra byla vybombardována a z jejích dřevěných sedadel obyvatelé vyráběli rakve pro své mrtvé, které pak pro jejich enormní počet a nedostatek tradičních míst na vedlejším fotbalovém hřišti pohřbívali. Obvykle pozdě v noci, aby mrtvé i živé nezaměřili odstřelovači, mezi nimiž mohl být i v rámci nechvalně proslulého Sarajevského safari i onen výše zmíněný Ital.

Každodenní život v obleženém městě provázely nedostatek vody, energie a neustálá hrozba smrti. Obyvatelé přežívali díky improvizovanému, osmisetmetrovému tunelu pod letištěm, díky němuž se mohla do města dopravovat humanitární pomoc. Letecký most Sarajevané pro jeho nespolehlivost a také s odkazem na nezájem Západu o jejich utrpení překřtili na Maybe Airlines.

Ve městě se rozmohl černý trh a rozbujel organizovaný zločin, Sarajevané ale na utrpení reagovali především kolektivní solidaritou a dobročinností.

Podle sarajevského Výzkumného a dokumentačního centra si obležení a ostřelování vyžádalo životy celkem 13 812 lidí, z toho bylo 5 434 civilistů (3 855 Bosňáků, 1 097 Srbů a 482 Chorvatů).

Přežít pomáhala obyvatelům města jako už tolikrát v historii i kultura. Zlata Filipovićová si vedla deník, který byl pak přirovnáván k zápiskům Anny Frankové; básník Izet Sarajlić psal verše o osudu lidí ve frontách na jídlo; Miljenko Jergović ve svých povídkách zachytil bolest ze ztráty sousedských vztahů a zkázu starého světa. Kemal Monteno ve své neoficiální hymně města Sarajevo, ljubavi moja vyjadřoval hluboké pouto k domovu…

Konec války přinesla až Daytonská mírová dohoda z prosince 1995, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení Sarajeva za ukončené 29. února 1996. Do roku 2005 se do země vrátilo přes milion uprchlíků. Město se pomalu zotavovalo, mimo jiné ale i za cenu masového odchodu srbského obyvatelstva. Z asi 80 tisíc tamních Srbů jich zůstalo jen asi deset procent.

Autor je historik