Hlavní obsah

Zlom ve válce: Operace Uran

19. 11. 2022, 19:28

V půlce listopadu 1942 napadl v Povolží první sníh. V noci na 19. listopadu husté mraky přinesly další sněhovou nadílku. V mrznoucí mlze bylo vidět sotva na pár metrů. V 7:30 spustila palba nejméně 3500 z 13 000 sovětských děl, minometů a raketometů kaťuša. Mohutná palba byla slyšet do vzdálenosti 50 kilometrů. Rudá armáda spustila u Stalingradu operaci Uran, která přinesla zlom ve válce.

Foto: Profimedia.cz

Německý tank zničený v bojích u Stalingradu

Článek

Adolf Hitler po porážce u Moskvy na konci roku 1941 upíral svůj zrak na kavkazská ropná pole. Německu se ropy, životodárné krve mechanizované armády, nedostávalo, závislé bylo především na dodávkách z Rumunska, byť vyrábělo i syntetická paliva. „Jestliže nezískám ropu z Majkopu a Grozného, budu muset tuto válku ukončit,“ řekl Adolf Hitler. Ovládnutí kavkazských a kaspických polí by mu však dalo i další výhody. Zbavilo by SSSR dalších zdrojů energie poté, co přišlo o doněcké uhelné doly, v nichž se ještě v roce 1940 těžilo 57 procent sovětské spotřeby uhlí. Německo kalkulovalo s tím, že kavkazské národy nebudou chtít žít pod sovětskou knutou, a spekulovalo, že by ovládnutí Kavkazu mohlo vést k zapojení Turecka do války.

Protože se sovětské hlavní velitelství Stavka obávalo, že se Němci budou stále snažit dobýt Moskvu a zřejmě i postoupit na jihu, naplánovalo na jaře útok na Charkov, který měl narušit německé plány v obou směrech. Útok z výběžku u Izjumu, při němž se měli Sověti dostat až k Dněpru, skončil v květnu katastrofou. Po postupu o padesát kilometrů skončily útočící jednotky v obklíčení, když se jižně od Balaklije setkala dvě ramena německých kleští. Sovětské ztráty přesáhly čtvrt milionu mužů. Německé 11. armádě pod vedením Ericha von Mansteina se navíc podařilo 15. května ovládnout Kerčský poloostrov a 3. července i přístav Sevastopol. Krym byl v německých rukou.

Plán Blau

Na druhou polovinu roku 1942 připravila Třetí říše rozsáhlou operaci Blau, v jejíchž čtyřech fázích se měli Němci dostat až na Kavkaz. Sověti o tom věděli, protože sestřelili 19. června letadlo, ve kterém letěl náčelník štábu 23. obrněné divize, major Reichel, i s rozkazy a mapami pro operaci. Stalin jim však nevěřil, myslel si, že jde o lest, že hlavní nápor povede opět na Moskvu a Kavkaz je jen druhotný cíl.

První fáze operace Blau, zahájená 28. června, jej v tom utvrzovala, hrot útoku směřoval na Voroněž, odkud se šlo otočit na sever.

Foto: Novinky

Německý postup v SSSR od června do listopadu 1942 v rámci operace Blau

„K večeru 2. července se situace na voroněžském směru prudce zhoršila. Na styku Brjanského a Jihozápadního frontu byla obrana prolomena až do hloubky 80 km,“ uvedl generál Alexandr Vasilevskij, „vzniklo zřejmé nebezpečí, že nepřátelské úderné uskupení proniklo k Donu a obsadí Voroněž.“ A přesně to se stalo, protiútoky u Orla nepomohly, Voroněž padla 6. července.

U Moskvy utrpěl wehrmacht první porážku

Historie

Skupina armád Jih pod velením Fedora von Bocka dobyla rozsáhlá území, Rudoarmějce se jí však obklíčit nepodařilo. Sověti se po ztrátách u Charkova už nedrželi své taktiky neustupovat a bránit každou verstu země. Sovětské jednotky se stáhly o sto kilometrů na východ k Donu. Rychlého ústupu Rudé armády chtěl využít generál Maxmilian von Weichs a svou skupinu stočit na sever k Moskvě, velitelství pozemních sil OKH to však zamítlo, Hitler trval na útoku na jih.

Foto: SZ-Photo / Scherl, ČTK

Němečtí vojáci při postupu na jihu Ruska v červnu 1942

Situace byla vážná, potvrzují slova maršála Žukova: „V důsledku ztráty Krymu, porážky našich vojsk v prostoru Barvinkove, v Donbasu a u Voroněže se nepřítel opět ujal strategické iniciativy a po přísunu čerstvých záloh začal rychle pronikat k Volze a na Kavkaz. V polovině července nepřátelská vojska zatlačila naše vojska za Don a zahájila boj v ohbí Donu, přičemž se snažila proniknout ke Stalingradu. Vyvstalo přímé nebezpečí, že se nepřítel dostane k Volze a na Severní Kavkaz a že ztratíme Kubáň a všechny komunikace na Kavkaz spolu s nejdůležitější hospodářskou oblastí dodávající naftu armádě a průmyslu.“

Přesně před 80 lety vpadla třetí říše do Sovětského svazu

Historie

Pro další části operace Blau Hitler rozdělil armádu Jih na dvě části. Skupině armád A velel sám, skupině B, tvořené jen dvěma německými armádami (2. armádou a 6. armádou), dvěma rumunskými, italskou a maďarskou armádou, velel von Weichs.

Náčelník štábu pozemní armády OKH Franz Halder se snažil Hitlera přesvědčit, aby se napřed čelo útoku zaměřilo na Stalingrad a postup na Kavkaz se odložil, než bude město dobyto a zajistí se levý severní bok německé armády. Hitler však chtěl využít příležitosti, v sovětském ústupu viděl slabost Rudé armády, byť von Bock už na začátku července Hitlerovi říkal, že Sověti jen „postupně dostávají rozum“. Hitler se více než sovětského protiútoku obával, že by se mohli spojenci vylodit ve Francii, kam nechal převelet dvě divize SS a jednu armádní.

Tažení na Kavkaz

V rámci operace Edelweiss měla skupina armád A postupující na Kavkaz obsadit všechny sovětské černomořské přístavy a ovládnout ropná pole u Grozného a postupovat přes ně do Baku. Už 25. července obsadili Němci Rostov na Donu, jenž se měl stát novou sovětskou pevností. Stalin po jeho pádu vydal 28. července rozkaz č. 227 zavádějící přísná opatření proti těm, kdož ustoupili nebo k ústupu vyzývali. Pro všechny platil železný zákon „ani krok zpět“. Z vojáků a důstojníků, kteří nesplnili rozkaz nebo selhali, se vytvořily trestné prapory, kde se mohli hříšníci očistit, pokud nepadli. Také se vyslali na frontu příslušníci tajné policie NKVD, kteří měli zastavit případný ústup.

Přestože byly síly rozdělené a letectvo se soustředilo na Stalingrad, tanky Ewalda von Kleista se 9. srpna dostaly na dohled k Majkopu, jenomže ropná pole byla v plamenech. Pokračoval i postup na Groznyj. „Za každou cenu se derou ke grozenské naftě,“ komentoval to Stalin. Výtečně připravení němečtí horští myslivci dosáhli Elbrusu, leč jejich postup zastavilo na podzim se zhoršující počasí ve velehorách.

Foto: Profimedia.cz

Německý generál Friedrich Paulus v zajetí

Bitva o Stalingrad

Když se 23. července německá 6. armáda Friedricha Pauluse dostala do ohbí Donu, Hitler nařídil překvapivý útok na Stalingrad, který neuspěl. Paulus pak čekal na munici, palivo a 4. Hothovu obrněnou armádu, která byla původně určená k útoku na Kavkaz. Další německý útok 7. srpna vedl k obklíčení několika sovětských jednotek. Následoval útok 17. srpna a o pár dnů později – 23. srpna – se dostali Němci k Volze. Bitva o město, které ten den poprvé čelilo mohutnému náletu Luftwaffe, začala.

Stalin nařídil protiútok, Moskalenkova 1. gardová armáda útočící od jihu se měla spojit s Lopatinovou 62. armádou a odříznout německý výběžek dosahující k Volze. Protože neměl dost paliva, mohl Moskalenko zaútočit až 3. září. I tak se útok záhy zastavil.

Foto: Profimedia.cz

Němečtí vojáci v ulicích Stalingradu

Stalin týž den poslal svému zástupci Georgiji Žukovovi, který spolu s Vasilevským koordinoval operace u Stalingradu, telegram: „Situace u Stalingradu se zhoršila. Nepřítel je nyní tři versty od Stalingradu. Pokud severní skupina okamžitě nepomůže, může být Stalingrad dobyt dnes nebo zítra.“ Žukov zaútočil až 5. září, což se Stalinovi nelíbilo. Obával se, že město může padnout už při prvním německém útoku, ale chybělo mu střelivo.

Lidija Litvjaková - nejlepší pilotka všech dob

Styl

Útok na levé křídlo Paulusovy 6. armády však Němci dokázali na mnohých místech zastavit za dvě hodiny. Sovětské útvary postoupily po prvním dni jen o dva až čtyři kilometry a 24. armáda zůstala ve výchozích postaveních. Ani po pěti dnech se nepodařilo odříznout německý výběžek, nebo ho zatlačit zpět. „Silami, které má k dispozici Stalingradský front, se nám nepodaří prolomit koridor a spojit se s vojsky Jihovýchodního frontu ve městě. Obranná fronta německých vojsk se značně upevnila díky nově přisunutým útvarům od Stalingradu,“ hlásil 10. září Žukov Stalinovi.

Foto: Novinky

Bitva u Stalingradu

Luftwaffe navíc odpověděla 13. září náletem. Němci po něm prorazili obranou linii a podařilo se jim obklíčit Stalingradský traktorový závod, kde se opravovaly tanky, a továrny Barikády a Rudý říjen. Další postup ve městě však byl pomalý, bojovalo se nejen o každou ulici nebo každý dům, ale o každé jeho patro a místnost. To hrálo do karet Sovětům, kteří měli kratší zásobovací linie, větší počet vojáků i letadel, i když kvalitativně zaostávajících za německými. Němci byli zataženi do vyčerpávající opotřebovávací bitvy. Rozhodnout se ji pokusili 27. září, kdy vyslali proti závodu Rudého října a traktorovému závodu 80 tanků. Rusové se do nich pustili kaťušemi a dělostřelectvem.

Foto: Profimedia.cz

Ve Stalingradu se bojovalo o každý dům.

Nejtvrdší boje se rozhořely 14. října, Němci v půlce října sice kvůli blížící se zimě zastavili všechny útoky, ale to se netýkalo Stalingradu. O dva dny později Němci po masivních náletech a dělostřelecké palbě postoupili o dva kilometry a pronikli do traktorového závodu, ovládali čtyři pětiny rozlohy města. Rudoarmějci už drželi jen úzký pruh země na pravém západním břehu Volhy, místy široký jen 300 metrů, ale nevzdávali se, ctili heslo „Za Volhou není žádná země“. Ve městě působila 10. divize NKVD, která dohlížela, aby vojáci neustupovali, a současně tvrdě bránila střed města. I tak se 26. října německým vojákům z 16. tankové a 94. pěší divize podařilo dobýt předměstí Spartakovka, takže obránci z Čujkovovy 62. armády drželi jen posledních deset procent rozlohy Stalingradu.

Slavný stalingradský sniper Vasilij Zajcev se vyučil na veverkách

Věda a školy

Další útok zahájil Friedrich Paulus 11. listopadu, protože věděl, že je to poslední šance ovládnout město předtím, než udeří zima. O den později se 4. tankové armádě podařilo výpadem dosáhnout břehů Volhy, rozdělit sovětské předmostí a uzavřít obklíčení obránců. Rozhodující obrat v boji to však nepřineslo. Úporné boje vyčerpávaly obě strany.

Nevýhodou Němců byly delší zásobovací linie, a to, že všechny své síly soustředily u města, takže jim boky chránily jen slabší, méně motivované a hůře vyzbrojené spojenecké divize.

Plán protiútoku

Toho chtěl využít Georgij Žukov. Už v půlce září vyzval Stalin Žukova a Vasilevského po neúspěšných protiútocích z počátku měsíce, aby promysleli, co by bylo potřeba k protiútoku. Žukov navrhl obrovské obklíčení západně od Donu a poté, co se podaří prorazit frontu, obrátit vojáky zpět na jihovýchod a obklíčit nepřítele. To zaskočilo i Stalina, který se ptal: „Nebylo by lepší se spokojit s úderem ze severu na jih a jihu na sever podél Donu?“

Žukov to odmítl: „Řekl jsem, že v takovém případě mohou Němci rychle obrátit od Stalingradu své tankové divize a paralyzovat naše údery. Úder našich vojsk západně od Donu nedává vzhledem k říční překážce nepříteli možnost rychle manévrovat a vyrazit vstříc našim uskupením.“ Takováto rozsáhlá operace ale potřebovala adekvátní síly. Jejich soustředění si vyžádalo dva měsíce a přisunovaly se do poslední chvíle. Ještě na konci první listopadové dekády dvěma střeleckým divizím chyběly koně, aby se mohly dostat na frontu. Dorazila jen jedna mechanizovaná brigáda, chyběla nemrznoucí směs i dělostřelecké náboje. Stalin proto poslal 15. listopadu Žukovovi kódovaný telegram, že sám může posunout termín útoku o dva dny dříve či později.

Operace Uran

Úder zahájený 19. listopadu ráno měl zničující dopad. Dělostřelectvo zahájilo palbu v 7:30 a v 8:50 nastoupila do útoku pěchota. Jednotky Vatuninova Jihozápadního a Rokossovského Donského frontu s pěti pěšími a dvěma tankovými armádami prorazily linii fronty v šířce 12 km. „Vojska Jihozápadního frontu mohutným úderem prolomila obranu 3. rumunské armády na současně dvou úsecích,“ uvedl Žukov. Tanky T-34 a těžké KV2 se valily zasněženou stepí. Sověti využili počasí, ve kterém nemohlo vzlétnout německé letectvo a odhalit útok, natož ho zničit ze vzduchu. V ohybu Donu bylo obklíčeno pět rumunských divizí, které se tam dokázaly držet do 24. listopadu. „Nepřítel nevydržel úder a v panice začal buď ustupovat, nebo se vzdávat (…) hlavní síly 3. rumunské armády spolu s německými záložními jednotkami nasazenými na jejich záchranu byly zcela rozdrceny a fakticky přestaly existovat.“

Foto: Profimedia.cz

Padlý voják v bitvě u Stalingradu

Den po útoku na 3. rumunskou armádu, zahájil 20. listopadu protiútok jižně od města Stalingradský front proti rumunské 4. armádě. Kvůli počasí byl ovšem odložen z osmi ráno na desátou, protože v ranním šeru a mlze nemohli rudoarmějci sledovat účinky své palby a korigovat ji. Do večera se rumunské přední linie zhroutily a ve frontě se otevřela třicetikilometrová trhlina. Do ní Sověti vyslali jezdecký a mechanizovaný sbor.

Obklíčení

Po průlomech přední jednotky obou kleští rychle postupovaly. Ze severozápadu útočící 19. tanková brigáda dosáhla 22. listopadu u Kalače Donu, kde byl klíčový most. „Německá stráž mostu nic netušila, čekala až bude vystřídána, ale místo směny vtrhly na most čelní jednotky Filippovova oddílu. Následovala krátká šarvátka – a most byl náš. Nepřítel se několikrát pokusil zatlačit Filippovův oddíl z mostu, ale marně,“ uvedl Žukov. Druhý den jednotky 19. tankové brigády, které se dostaly za západu na pruh země mezi Volhou a Donem, za chodu obsadily Kalač a ve vánici se spojily u vesnice Sovětskij s jednotkami postupujícími z jihu.

„U Kalače jim padl do rukou neporušený most, životně důležitý pro zásobování šesté armády,“ uvedl německý generál Erich von Manstein, kterého Hitler pověřil vedením nové armádní skupiny Don, jež měla situaci vyřešit. Ta byla zoufalá, jak plyne z jeho slov: „V kotli se nacházelo pět německých sborů s 20 divizemi, dvě rumunské divize, většina německého polního dělostřelectva a mohutné síly ženistů.“ Obklíčená byla celá německá 6. armáda a část 4. obrněné. Rumunská 4. byla rozprášená a zbytky rumunské 3. armády byly zatlačené k řece Čir.

Foto: Profimedia.cz

Německý generál Erich von Manstein

V obklíčení se ocitlo asi 250 až 275 tisíc vojáků, kromě německých, rumunských a italských také značné množství Rusů pracujících pro Němce, označovaných jako Hiwis (ochotných pomáhat). Ani pozice Sovětů však nebyla v tu chvíli jednoduchá. Očekávali, že obklíčí 85 až 90 tisíc nepřátel. Místy měla ramena kleští šířku jen čtyř kilometrů. Byla však daleko od německé 6. armády, jež byla vázána u Stalingradu, a rozprášení Rumuni neměli sílu prorazit je.

Generál Paulus navíc 22. listopadu obdržel od Hitlera rozkaz vydržet a čekat na další rozkazy, i když von Mansteinovi bylo jasné, že jedinou možností je vyprostit Paulusovu armádu a stáhnout ji ze Stalingradu, protože sovětský protiútok odděloval jednotky u Stalingradu od německé skupiny armád A na Kavkazu a hrozilo, že i ty by mohly skončit v ještě mnohem větším kotli.

Foto: Profimedia.cz

Zničené německé Heinkely He-111 použité ve stalingradské bitvě

Hitler však místo toho řešil, jak Paulusovu armádu zásobovat ze vzduchu, aby vydržela v obklíčení, jako se to povedlo v Němcům na počátku roku 1942 u Leningradu v Děmjanském kotli. To by znamenalo dodávat vzduchem 750 tun zásob denně, i když dočasně by stačilo jen 400 tun, protože by se mohlo pár dní využívat stávajících zásob. Luftwaffe uvedla, že je schopna přepravit maximálně 350 tun, ale ve skutečnosti to bylo v průměru něco přes sto tun denně, přičemž maximem bylo 262 tun z 19. prosince.

Nedostávalo se transportních letadel Junkers Ju-52, takže musely vypomáhat bombardéry He-111, které unesly méně. Navíc panovalo špatné počasí a pomalá transportní letadla se stávala snadnou kořistí sovětských stíhačů. Příděly chleba obklíčeným vojákům se snížily už 26. listopadu na 350 gramů a 120 gramů masa, o deset dnů později klesly na 200 gramů chleba.

Marný pokus o záchranu

Manstein se přesto pokusil o nemožné, 12. prosince spustil záchrannou operaci Wintergewitter (Zimní bouře). Čelo jednotek se k obklíčeným vojákům dostalo na 50 km. Hitler však zakázal Paulusově armádě pokusit se o výpad a prolomit obklíčení: „Za žádných okolností nesmíme povolit. Nazpátek to už nevybojujeme. To, co máme uvnitř, nebudeme moci nahradit. Pokud se toho vzdáme, tak celé tažení ztratilo smysl. Podruhé se tam už nevrátíme.“

Hrdina i zrádce? Maršál Paulus se stal po bitvě u Stalingradu nejslavnějším zajatcem

Historie

Mansteinova operace sice Paulusovu 6. armádu nevyprostila, ale zabránila plánovanému dalšímu většímu obklíčení v rámci operace Saturn, kdy se měl setkat Jihozápadní a Voroněžský front a dobýt zpět Donbas. Grandiózní plán vzal za své a Sověti se pokusili jen obklíčit Mansteinovu skupinu armád Don, ale ani to se jim nepovedlo.

Kruh kolem 6. armády se však stále více svíral, 26. prosince Paulus informoval, že dostal jen 70 tun zásob a nedokáže se dlouho udržet. Zásobování se zhoršilo, protože výpad sovětského XXIV. a XXV. tankového sboru zničil na letištích v Tacinské a Morozovsku 180 letadel Ju-52 a He-111. Sověti věděli, kam namířit útok, XXIV. sbor sice byl zničen, ale zlikvidoval celkem 413 německých letadel.

Foto: Profimedia.cz

Němečtí vojáci, kteří se vzdali po bitvě u Stalingradu.

V lednu probíhala především evakuace raněných, jichž se do 24. ledna podařilo odvézt 24 tisíc. O čtyři dny později rozdělil obklíčené na dvě části výpad, při němž Sověti už 26. ledna obsadili Mamajevskou mohylu. Němečtí vojáci dostali rozkaz probíjet se z obklíčení ve skupinkách. Hitler ještě 31. ledna povýšil Pauluse na polního maršála. Informaci o tom dostal krátce předtím, než poslední lednový den v 7:35 pronikli sovětští vojáci do Paulusova velitelství ve sklepě v centru Caricynu. Paulus však odmítl kapitulovat, a tak pokračovaly tvrdé boje. Poslední Němci se vzdali v kapse mezi továrnou Barikády a traktorovým závodem 2. února, jednotlivé skupiny, možná až 11 tisíc mužů, však bojovaly ještě celý únor.

Gigantické ztráty

Do zajetí padlo 91 tisíc mužů včetně 25 tisíc důstojníků. Po válce se jich domů vrátilo jen 5000. Sověti přišli od 17. července do 18. listopadu o 324 tisíc vojáků, kteří padli nebo byli zajati, a dalších 320 tisíc bylo zraněno nebo onemocnělo. Při operaci Uran bylo zabito nebo zajato další 155 tisíc rudoarmějců a zraněno bylo nebo onemocnělo dalších 331 tisíc.

Foto: Profimedia.cz

Masový hrob sovětských vojáků u Stalingradu

Žukov odhadl německé ztráty na půldruhého milionu vojáků, střízlivější zdroje uvádějí mezi třičtvrtě milionem a 870 tisíci obětí zahrnujících i zraněné. Němci přišli o devět set letadel, 1500 tanků a 6000 děl, přičemž další ohromné množství zbraní se dostalo do rukou vítězů.

Dopad a příčiny porážky

Stalingradská bitva byla nesporně zlomem, byť provázeným dalšími porážkami v severní Africe. Chris Bellamy v Absolutní válce uvádí, že ve skutečnosti byl zlomem už útok na Pearl Harbor, který zatáhl do války Spojené státy – a ekonomická převaha se tak přelila na stranu spojenců.

Sovětský svaz dostával stále zvětšující se pomoc. Ta sice v prvním roce a půl nebyla až tak vysoká jako v dalších měsících, jenomže každá úleva byla pro Sověty v tu chvíli vítaná, protože ulehčila situaci. Dodávky traktorů umožnily soustředit se na výrobu tanků, Britové a Američané také dokázali dodávkami 800 lokomotiv pomoci udržet v provozu železnice, a ještě důležitější byly dodávky 35 tisíc nákladních automobilů a pokrytí dodávek poloviny spotřeby cukru a zeleniny nebo 70 procent spotřeby olejů, a hlavně konzervovaných potravin.

Erich von Manstein k  významu bitvy uvedl. „Bitva u Stalingradu je pochopitelně Sověty označovaná jako rozhodující obrat války, také v Německu je rozšířen názor, že Stalingrad byl tou rozhodující bitvou.“ Dodal, že tak například Britové hodnotí i Bitvu o Británii: „Pravděpodobně žádné z těchto událostí nemůže být přiznán rozhodující význam. Rozhodnutí vyplynulo z toho, že se Německo nakonec Kvůli Hitlerově politice a strategii stalo slabší než jeho protivníci.“

Manstein zmínil i řadu strategických chyb: „Německá ofenzíva roku 1942 byla následkem několika cílů, které Hitler stanovil převážně podle vojenskoekonomických hledisek, roztržena do dvou směrů – na Kavkaz a Stalingrad. Tím vznikla při ochabnutí německého útoku fronta, pro jejíž udržení nemohla mít německá strana k dispozici dostatečné síly. Nakonec se mezi oběma německými skupinami armád rozestoupila v kalmycké stepi mezera široká 300 km.“

„Obě skupiny armád (A a B) měly udržet fronty, na které byly jejich síly příliš slabé, obzvlášť s přihlédnutím, že nepřátelské jižní křídlo nebylo skutečně poraženo, nýbrž mohlo – i když za cenu značných ztrát – zničení uniknout. Kromě toho protivník dále disponoval silnými operačními zálohami.“

V bodech to Manstein uvedl takto, přičemž zmínil i posedlost Hitlera dobýt město, jež neslo Stalinovo jméno a které Stalin z téhož důvodu nakázal bránit: „Pokus udržet tuto rozsáhlou frontu byl první chybou. Druhou, ještě závažnější bylo, že Hitler nutil skupinu armád B, aby svou hlavní útočnou sílu, 6. armádu a 4. tankovou armádu určil pro boje u Stalingradu a v jeho okolí. Zajištění hlubokého severního boku této skupiny na Donu zůstalo ponecháno 3. rumunské, jedné italské a jedné maďarské armádě. Tím získal protivník iniciativu, které jsme se vzdali pevným vázáním u Stalingradu. Přímo jsme ho tím vyzvali, aby se chopil nabízené šance.“

Zmínil i další chybu, jíž bylo chaotické velení: „Třetí chybou bylo, že skupina armád A neměla žádného vlastního velitele. Jen tak mimochodem jí velel Hitler.“

Hlavní zdroje

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011

Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971

Erich von Manstein: Ztracená vítězství

Zlom ve válce: Pochodeň v Severní Africe

Historie

Zlom ve světové válce: Vyhnání lišky pouště

Historie

Reklama

Výběr článků