Závod Formule 1 v Budapešti na chvíli propojil rozdělenou Evropu

V polovině osmdesátých let se formule 1 řadila k nejsledovanějším sportovním soutěžím planety. Nebyla pouze sérií automobilových závodů, ale také přehlídkou nejmodernější techniky, odvahy závodníků i rostoucího zájmu televizních společností.

Miliony diváků sledovaly souboje nejlepších jezdců světa, zatímco automobilky investovaly obrovské prostředky do vývoje rychlejších a technicky vyspělejších monopostů. Na závodních tratích se testovala řešení, která se později uplatnila i v sériově vyráběných automobilech – od aerodynamických prvků přes nové materiály až po konstrukci motorů.

Formule 1 tak nebyla jen sportovní podívanou, ale také symbolem technického pokroku a inovací západního průmyslu.

K její popularitě v 80. letech přispívala rovněž mimořádná generace jezdců. Na tratích se setkávali trojnásobný mistr světa Niki Lauda, světoví šampioni Alain Prost a Nelson Piquet i vycházející brazilská hvězda Ayrton Senna. Jejich souboje proměňovaly každou velkou cenu v událost přitahující k televizním obrazovkám miliony diváků z celého světa.

Se zvyšujícím se zájmem fanoušků se proměňovala také samotná formule 1. Z původně převážně evropského šampionátu se stával globální fenomén, do něhož proudilo stále více peněz. Monoposty oblepily reklamy nadnárodních korporací, cena televizních práv prudce rostla a jednotlivé velké ceny přestávaly být jen sportovním kláním, ale také prestižními společenskými událostmi.

Za touto proměnou stál především britský podnikatel Bernie Ecclestone, který výrazně ovlivňoval komerční stránku formule 1. Právě on pochopil, že její budoucnost nespočívá jen v rychlejších vozech, ale také v rozšiřování šampionátu do dalších zemí. Zatímco většina pořadatelů by uvažovala o rozšíření okruhu o závody v západní Evropě nebo zámoří, Ecclestone mířil odvážnějším směrem.

Přestože Evropu rozdělovala „železná opona“, formule 1 se těšila přízni také v komunistických zemích. Pro fanoušky z Československa, Polska, Maďarska nebo Německé demokratické republiky představovala jedinečný únik do světa, který jim byl jinak nepřístupný.

Moderní monoposty, nejnovější technologie, slavní jezdci i reklamy západních značek nabízely obraz reality, která ostře kontrastovala s každodenním životem ve východním bloku.

Československá televize zařazovala vybrané přímé přenosy velkých cen už od první poloviny 70. let. Někteří fanoušci v příhraničních oblastech však raději sledovali rakouské nebo západoněmecké televizní stanice, které nabízely pravidelnější a rozsáhlejší pokrytí mistrovství světa.

Oblibě se u nich těšily také časopisy Svět motorů nebo ABC, v němž se dokonce objevovaly vystřihovánky závodních monopostů. Jak silnou fanouškovskou základnu měla formule 1 v Československu, dokládá i vzpomínka trojnásobného mistra světa Nikiho Laudy, podle nějž mu českoslovenští fanoušci pravidelně a v nemalém počtu zasílali dopisy.

Formule 1 tak představovala jeden z paradoxů studené války. Přestože byla symbolem západních technologií, globálního byznysu i komercializace sportu, těšila se značné popularitě také v zemích, jejichž režimy oficiálně odmítaly kapitalismus. Komunistické vlády však přesto formuli 1 nepovažovaly za politickou hrozbu. Informace o závodech se objevovaly v tisku i televizi, byť v omezené míře. Fenomén formule 1 tak pronikl za „železnou oponu“ dlouho před jejím pádem, přestože většina fanoušků ji mohla sledovat pouze prostřednictvím televize nebo specializovaných motoristických časopisů.

To se ale mělo změnit. V roce 1985 překvapila motoristický svět zpráva, že se mistrovství světa rozšíří o nový okruh. Bernie Ecclestone původně zvažoval uspořádání závodu v Sovětském svazu, což by jeho podniku dodalo rozměr sportovní senzace. Sovětské vedení však nebylo připraveno převzít finanční ani organizační riziko celé akce.

Brazilský promotér maďarského původu Tamás Rohonyi proto Ecclestoneovi navrhl náhradní řešení – uskutečnit závod v Budapešti.

Maďarsko bylo ve druhé polovině 80. let nejotevřenější zemí východního bloku. Po potlačení povstání v roce 1956 zůstal sice komunistický režim pevně u moci, jeho vůdce János Kádár však postupně prosadil hospodářské reformy.

V prostředí takzvaného gulášového socialismu mohli Maďaři snáze cestovat, v obchodech bylo dostupnější západní zboží a Budapešť se stávala stále oblíbenějším cílem návštěvníků i mimo blok. Nebylo tedy náhodou, že si Maďarsko tehdy vysloužilo označení „nejveselejší barák socialismu“.

Nabídka padla u maďarského vedení na úrodnou půdu. Pořádání velké ceny formule 1 pro něj představovalo jedinečnou příležitost ukázat světu modernější a otevřenější tvář země, než jak ji líčila západní propaganda. Zároveň se očekávalo, že desetitisíce zahraničních návštěvníků přivezou také potřebné devizy, které socialistické hospodářství nutně potřebovalo. Počítalo se rovněž s tím, že úspěšné uspořádání závodu posílí prestiž země a ukáže, že i socialistický stát dokáže hostit motoristickou akci světového formátu.

Rozhodnutí uspořádat závod padlo proto velmi rychle a změnilo se v opravdovou výzvu. Ještě na podzim roku 1985 se na místě budoucího Hungaroringu rozprostírala pole, ale o necelý rok později stál kousek od Budapešti zcela nový závodní okruh, dokončený během pouhých osmi měsíců. Na výstavbě některých jeho částí se podílelo až tisícovka dělníků, což názorně ukazovalo, jak mimořádný význam maďarský režim celé akci přikládal.

Onu srpnovou neděli roku 1986 se okolí Budapešti proměnilo v centrum světového motoristického sportu. Do maďarské metropole zamířili kromě fanoušků formule 1 také novináři, zástupci automobilek, sponzoři i televizní společnosti z celého světa.

Na Hungaroring dorazilo podle tehdejších odhadů přes dvě stě tisíc diváků. Tribuny nestačily, a tak fanoušci obsadili také okolní svahy, odkud bylo rovněž možné dohlédnout na větší část nového okruhu. Šlo o nejvyšší dosavadní návštěvu závodu formule 1 v historii mistrovství světa – rekord, který překonala až Velká cena Austrálie o devět let později.

Vedle domácích fanoušků a návštěvníků ze Západu přijely tisíce lidí z Československa, Polska, Německé demokratické republiky i dalších zemí východní Evropy. Pro československé příznivce znamenal závod něco zcela výjimečného. Zatímco cesta na velké ceny do Monaka, Monzy nebo Silverstonu byla pro většinu z nich z důvodu cestovních restrikcí na Západ prakticky vyloučena, Maďarsko bylo spřízněnou socialistickou zemí a Budapešť ležela jen několik hodin jízdy od československých hranic.

Sen mnoha motoristických nadšenců se tak mohl stát skutečností. Někteří cestovali organizovanými zájezdy, jiní vlastním automobilem. To, co dosud znali jen z televizních obrazovek nebo stránek motoristických časopisů, se najednou odehrávalo téměř na dosah ruky.

Atmosféra okolo Hungaroringu připomínala spíše hudební festival než sportovní událost. Fanoušci přijížděli už několik dní před závodem, stanovali v okolí okruhu, ve velkém počtu sledovali tréninky i kvalifikaci. Na tribunách v horkém počasí vedle sebe seděli návštěvníci ze západních i komunistických zemí a v této atmosféře zanikalo, že necelé dvě stovky kilometrů od Budapešti stále vedla přísně střežená hranice mezi dvěma soupeřícími bloky.

Očekávání fanoušků byla vysoká, protože Hungaroring, navržený jako technická trať s množstvím zatáček, měl prověřit především jezdecké schopnosti závodníků. Na startu navíc nechyběla nejslavnější jména tehdejší formule 1. Z pole position vyrážel Brazilec Ayrton Senna na Lotusu, vedle něj jeho krajan Nelson Piquet s Williamsem. Z druhé řady startovali Alain Prost a Nigel Mansell.

Po startu si Senna udržoval první místo, závod se však brzy proměnil v dramatický souboj obou brazilských jezdců. Rozhodující okamžik přišel v 57. kole. Nelson Piquet tehdy předvedl manévr, který dodnes patří k ikonickým v celé historii formule 1. V první zatáčce dostal svůj Williams do řízeného smyku, přesto však udržel vůz pod kontrolou a předjel vedoucího Sennu. Risk vyvolal bouřlivé ovace a bývá označován za ukázku jezdeckého umění i za jeden z nejodvážnějších předjížděcích manévrů. Piquet nakonec první Velkou cenu Maďarska vyhrál před Sennou, a Brazilec se tak stal prvním vítězem závodu formule 1 na druhé straně „železné opony“. O výsledku závodu druhý den informovalo také československé Rudé právo, i když jen stručnou zprávou zaměřenou na sportovní rovinu závodu.

Velká cena Maďarska z léta 1986 nezměnila průběh studené války a ani neměla jiné výrazné politické dopady. Přesto výmluvně ukázala, že Evropa už tehdy nebyla rozdělenou Evropou jako před dvěma desítkami let. Přestože politici stále hovořili jazykem soupeřících bloků, tisíce lidí z obou stran „železné opony“ cestovaly do Budapešti, aby společně sledovaly stejnou sportovní událost.

Závod formule 1 na Hungaroringu zároveň ukázal, že vedle politické konfrontace existoval také prostor každodenních kontaktů, který na první pohled neprostupnou hranici překonával. Sport, stejně jako populární hudba nebo film, propojil obyvatele obou znesvářených bloků mnohem dříve, než „železná opona“ koncem 80. let v Evropě definitivně padla.

Hungaroring z kalendáře mistrovství světa nezmizel ani po roce 1989. Od premiéry hostí Velkou cenu pravidelně každý rok. Dnes už ale asi jen málokdo vnímá, že se právě tam před čtyřiceti lety odehrál první závod mistrovství světa ve východním bloku.

Hungaroring tak není jen jedním z milníků motoristické historie, ale také připomínkou, že období studené války nebylo pouze příběhem rozděleného světa, ale našly se v něm i okamžiky, které ho propojovaly.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.