Článek
Psal se rok 1917 a rozbíječ zvonů se jmenoval Julius Beran. Legendární dobová momentka jej zachytila, jak v rakouské uniformě pokuřuje ve zvonici plzeňského chrámu u rozbité skořepiny mnohatunového zvonu.
„Byl to vojín sloužící u domobraneckého pěšího pluku,“ řekla Novinkám autorka výstavy Adéla Šmausová.
Slavná fotka neslavného momentu: Julius Beran odpočívá poté, co rozbil největší plzeňský zvon.
„Po válce žádal plzeňský magistrát o místo. Psal, že je ten, který se v Plzni takhle nechvalně proslavil, ale že už je vše jinak. A že v novém státě shání zaměstnání,“ podotkla Šmausová.
Dvaačtyřicetiletý Beran nabízel své služby jako písař, strážník, dozorce nebo třeba kancelářský sluha. „Myslím, že místo nedostal, ale v městském archivu se k tomu nic dohledat nedalo,“ doplnila Šmausová.
A takto Beran žádal magistrát o místo…
Čtyři koruny za kilo
Pětice zvonů se v plzeňském kostele sv. Bartoloměje naposledy společně rozezněla ve zmíněném roce 1917.
„Zrekvírované byly tři. Zůstaly zvony Anna a Prokop,“ připomněla Šmausová. Největšího Bartoloměje se město snažilo zachránit s argumentací, že je ještě ze středověkých slitin. „Jenže s tím si Plzeňští naběhli, protože Bárta, tedy Bartoloměj, byl v roce 1853 přetavený v pražské dílně. Takže návrh na jeho zachování byl shledán jako neopodstatněný,“ podotkla.
Na výstavě nechybí přehledná dobová tabulka plzeňského vikariátu s počty ponechaných i odvezených zvonů. Většinou zůstal jeden, někde žádný – to je třeba případ plzeňského kostela sv. Anny. Tři zrekvírované z bartolomějského chrámu vážily dohromady 7161 kilogramů a erár za ně vyplatil náhradu 28 644 korun.
„Čtyři koruny za kilogram. S doporučením, aby peníze šly na nějaký spořicí účet, z něhož by se pak zaplatily zvony nové. Jenomže po válce už byly ceny úplně jiné, kilogram zvonoviny stál kolem pětadvaceti korun,“ upozornila Šmausová.