Vyzpovídala Adolfa Hitlera i Trockého, dobře znala Jana Masaryka

Vedla rozhovory s Hitlerem i Trockým, psala reportáže o vzniku státu Izrael… Jedna z nejslavnějších amerických novinářek 20. století Dorothy Thompsonová (1893-1961) měla jedinečný vztah k Československu.

Osobně poznala prezidenty T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, spisovatele Karla Čapka, blízký vztah měla s ministrem zahraničí Janem Masarykem. A jejím třetí manželem byl rodák, malíř Max Kopf.

Narodila se v létě 1893 v několikatisícovém městě Lancaster ve státě New York jako dcera metodistického kazatele. Dospíváním se probíjela v Chicagu a teprve až na univerzitě prošla intelektuální iniciací. Výrazně na sebe upozornila, když se veřejně angažovala v domovském státě New York v hnutí za volební právo žen.

Podstatná se pro ni stala plavba do Evropy v roce 1920. Tato cesta ji podnítila k dalším reportážním výpravám po celé Evropě, hlavně tam, kde se něco šustlo, ať už šlo o malá povstání či počínající revoluce. Své články nabízela americkým novinám. Měla potřebné reportérské štěstí a drzost. Například exkluzivně pořídila rozhovor s posledním rakouským císařem Karlem I., když se do jeho sídla dostala v převlečení za ošetřovatelku Červeného kříže.

Tehdy se formovaly její zásady žurnalistické práce - nestanovit si předem žádný limit pro čas a úsilí, investované do příběhu; při pátrání nepovažovat žádnou zúčastněnou osobu ani detail za bezvýznamný; nepřehlížet intuici, a přitom se vyhýbat faktickým chybám. Z jejích rozhlasových reportáží, které je možné si dnes poslechnout ve zvukových archivech amerických radiových stanic NBC, vystupuje její hlas jako velice jemný, účastný a přece rozhodný a přímočarý. Vedle sebekázně v sobě navíc měla jisté charisma, včetně ženských půvabů a usměvavé tváře s výraznýma modrýma očima, které ji pomáhalo získávat důvěru a otevíraly mnohá zavřené dveře.

Brzy se začala soustřeďovat na geopolitické problémy střední Evropy, výborně si osvojila německý jazyk a postupně se stala vídeňskou korespondentkou Philadelphia Public Ledger a The New York Evening Post. Navíc ji její sňatek (v roce 1921) s Josefem Bardem, maďarským spisovatelem, poskytl nové vhledy do středoevropské mentality. Postupně se z ní stává špičková žurnalistka s neobyčejnou paletou přátel a známostí.

Za svého pobytu ve Vídni a Berlíně se spřátelila s Stefanem Zweigem a pořídila řadu rozhovorů s významnými osobnostmi - Sigmundem Freudem, Richardem Straussem, císařovnou Zitou, Thomasem Mannem, Bertoldem Brechtem. V té době také zajížděla reportovat do Prahy, seznámila se s Janem Masarykem a měla možnost hovořit s jeho otcem, prezidentem T. G. Masarykem. Později o něm napsala: „Měl mysl učence, postavu sportovce, chování aristokrata, postavení krále. Ale měl srdce demokrata.“ S Janem Masarykem udržovala kontakty až do jeho tragické smrti.

Z Vídně se Dorothy přestěhovala tam, kde to vřelo - do Berlína. Sama si ve 30. letech jako přímá svědkyně vzestupu nacismu uvědomovala, že „dějiny se odehrávají příliš rychle, než aby se o jednotlivých událostech daly psát sáhodlouhé knihy. Tato doba patří novinářům.“

V krizi se ocitlo její manželství s Josefem Bardem a když v roce 1927 Dorothy odjížděla do Ruska referovat o desátém výročí bolševické revoluce, měla za sebou rozvod. Z ruské cesty se jí podařilo napsat knihu Nové Rusko a řadu rozhovorů. Při návštěvě Moskvy se setkala se Lvem Trockým a Georgijem Vasiljevičem Čičerinem. Otevřeně popisovala bolševickou decimaci náboženství a řádění všemocné tajné policie NKVD. Málokdo měl v té době možnost tak otevřeně nahlédnout do sovětské a německé reality jako právě Thompsonová.

Někdy v té době byla v Berlíně na čajovém dýchánku u německého ministra zahraničí představena Sinclairu Lewisovi, americkému spisovateli, který po Evropě hledal námět na nový román. Vzali se v květnu 1928 v Londýně, v maringotce podnikli svatební cestu po Anglii a vrátili se za oceán.

Když se manželům narodil v roce 1930 syn Michael, Dorothy se plně oddala mateřství. Ale napětí v německé společnosti k ní naléhavě doléhalo i přes oceán, a tak se vrátila do Německa, aby zachytila rozpadající se Výmarskou republiku. Hitlerův vzestup k moci sledovala přinejmenším od roku 1923, kdy se neúspěšně pokusila vyzpovídat budoucího diktátora po Pivním puči.

Druhý pokus setkat se s Hitlerem vyšel v roce 1931. Do berlínského hotelu Kaiserhof přichází Adolf Hitler o hodinu později, než bylo domluveno. Ještě není vládcem Německa, zatím vede jen nacistickou stranu. „Když jsem konečně vstoupila do salónku Adolfa Hitlera,“ napsala Thompsonová, „byla jsem přesvědčená, že mě čeká setkání s budoucím německým diktátorem. Ovšem během zhruba padesáti vteřin jsem z této utkvělé myšlenky vystřízlivěla. Je beztvarý, téměř bez výrazu, jeho vzezření je zároveň karikaturou, postavou připomíná tvora bez kostí, tvora chrupavčitého. Je nelogický a užvaněný, nevyrovnaný a nejistý. Za zmínku stojí jeho oči, protože měly ten zvláštní lesk, který bývá známkou géniů, alkoholiků a hysteriků. Tvář herce, schopnou v mžiku měnit výraz.“

Thompsonové knihu I Saw Hitler! německé úřady vyhodnotily jako urážku národní cti a novinářku vyhostily z Německa. Doma v USA se nepřestala strachovat o ohrožené Československo. Den po podepsání mnichovské dohody poslala telegram do Praha - adresátem byl prezident Beneš - s jasnou nabídkou: „Nikdo nemůže radit, jestli bojovat, ale pokud budete bojovat, a můžete-li mne jakkoli využít v Praze nebo jinde, povolejte mě. Dorothy Thompson a Sinclair Lewis New York.“

Manželství se Sinclairem Lewisem se nakonec zhroutilo a rozvod oba partnery v roce 1940 osvobodil. Pro Dorothy Thompsonovou, která navzdory zaujetí veřejnými záležitostmi a uznáním, které se jí dostalo, byl neúspěch druhého manželství hluboce zraňující. Být sama však dlouho nevydržela. V roce 1943, když pomáhala uprchlíkům, kteří hledali cestu z Evropy přes Atlantik, se seznámila s malířem Maximem Kopfem (1892-1958), českým umělcem rakousko-německého původu (babička z otcovy strany byla Češka). Ramenatou postavou spíš připomínal boxera, přátelé mu říkali „nezničitelný Max“ - kvůli jeho energii, veselosti a kuráži.

Oběma bylo kolem padesáti let, měli za sebou dobrodružná i bouřlivá léta a oba toužili povystoupit z mumraje světa do pevného domova, do jistého závětří. Vzplála mezi nimi velká láska, která vydržela až do jejich posledních dní.

S Dorothy Thomsonovopu se Jan Masaryk naposledy osobně setkal při své cestě do USA v listopadu 1947. „Potkala jsem ho na večírku,“ vzpomínala americká žurnalistka, „šla jsem za ním a sedla si vedle něj. Začali jsme se bavit o pozici malých zemí – o způsobu, jakým zemřela idea o svobodných Spojených Státech Evropských a jak byla Evropa jednoduše rozdělena mezi velké mocnosti. Kolega novinář Walter Duranty se Masaryka zeptal: Proč nezajdeš do Spojených národů, kde jsi velmi oblíbený a respektovaný a neřekneš jim svůj názor? Jan zakýval hlavou: Ano, někdo by měl. Druhý den ráno jsem impulzivně napsala Janovi dopis. Napsala jsem, že mi připomíná Hamleta, který všechno vidí jasně a zřetelně, ale který nemůže učinit rozhodnutí, neboť každé rozhodnutí s sebou nese vždy nějaké hrozné zlo. Jednou volbou může být válka s příšernými následky, jiné rozhodnutí může znamenat konec svobody československých občanů. Napsala jsem, že takové je vždy dilema lidí s dobrou vůlí, ale dopis byl především vyjádření nezlomného přátelství, sympatií a náklonnosti.“

Dochovala se i Masarykova odpověď: „Dorothy drahoušku, Tvůj dopis je pro mě velice důležitý, víc, než si dokážeš vůbec představit. Mohu pouze citovat českou válečnou báseň z první světové války: Políbila jsi jeho zlomené srdce. Zlomené je přehnané – ne zlomené, ale spíše zmrzačené. Je pravda, že stojím mezi dvěma ne příliš stabilními židlemi. A bojím se, že mám mnoho takových podobných kolegů, roztroušených po celé planetě. Jsem si jistý, že mě nestáhnou do stoky bez toho, abych vydal velký skřípot. Zatím jsem persona grata pro lidi mé domoviny. Je to velice dojemné, jak se mě drží, jakoby od mně stále něco očekávali. Jak je co nejméně zklamat? To je otázka. Protože rebus sic stantibus (pozn. autora - za předpokladu, že věci zůstanou tak, jak jsou), nemůžu jim dát to, co si tolik zaslouží. Promyslím si to a udělám pro ně vše, co zmůžu. Musím se co nejdříve vrátit domů a při nejbližší příležitosti dát najevo plnou podporu těm, kteří se snaží uskutečňovat báječnou českou tradici proti cynickým a dobře organizovaným dialektickým materialistům. Zatím se držím. Jak dlouho, to nevím. Někde, někdy, nějak se postavím na zadní nohy a zařvu na velké mocnosti: Pánové, máte otevřený poklopec! Ale načasování – to je ten problém.“

Když se Thompsonová dozvěděla o tragické smrti svého přítele Masaryka 10. března 1948, napsala do časopisu LIVE vzpomínkový článek s názvem Jan Masaryk našel jednu odpověď a s podtitulkem: „V pasti a hořké deziluzi obžaloval komunisty jedinou zbraní, která mu zbývala - svým vlastním životem“. Ve velice osobně laděném textu připomněla také jejich setkání těsně před koncem války v Londýně na československém velvyslanectví: „Během našeho rozhovoru dal najevo přesvědčení, že se ,Sověty musíme vycházet, především proto, že jsme byli přiřazeni do jejich sféry vlivu. Každopádně moje země je jako malá drogérie ve sféře, řekněme, britských imperiálních chemikálií. A Západ se úplně nepřevedl v naší ochraně, že? Na druhou stranu jsme zemí západní. Takže Československo musí vypracovat syntézu mezi ruským socialismem a západní svobodou. S Ruskem půjdu za každou cenu – tedy s jednou podmínkou. Socialistická ekonomika – dobře. Ale jestli se někdo pokusí vzít nám naší svobodu – svobodu myslet a otevřeně říkat, v co věříš, právo na vlastní myšlenky, vlastní duši – pak tedy Tatínek a Maminka přijdou a řeknou mi: Johnny, to se nesmí.´“

Dorotin manžel, malíř Maxim Kopf zemřel 6. července 1958. Dorothy poté pečovala o jeho malířskou pozůstalost a v roce 1960 se zasadila o vydání jeho reprezentativní monografie. Na konci téhož roku odletěla do Portugalska, aby mohla strávit vánoční svátky se svými vnoučaty a snachou.

Zemřela na infarkt 30. ledna 1961 v lisabonském Hotelu Reno. Poslední její článek vyšel v Ladies' Home Journal krátce po smrti. Byl o vaření.

Autor Miloš Doležal je básník a spisovatel