Válka skončila, zapomeňte. Na hromadný hrob na Bukové hoře se ale zapomenout nedá

Třiadvacet hrubě opracovaných pískovcových kamenů lemuje pěšinu, která směřuje do hloubi lesa. Co kámen, to jeden mrtvý. Vytvářejí skupinky, podpírají se, jako se asi podpírali členové rodin, kteří tady na Bukové hoře zemřeli 30. června 1945. Největší kameny jsou muži, menší ženy, nejmenší „patří“ třem malým dětem a tříměsíčnímu miminku. Jmenovalo se Falk Lindner, a když jeho tělíčko vyjmuli z hromadného hrobu v nedalekém kamenolomu, bylo zřejmé, že mu někdo rozdrtil hlavičku pažbou pušky. Ostatní zemřeli kulkou do týla, několik lidí bylo asi ubito.

Třiadvacet kamenů vytváří v lese nad Teplicemi nad Metují neokázalou křížovou cestu. Teď po ní kráčí mlčenlivý zástup v čele s teplickou starostkou Věrou Prokopovou a Erikem Buchholzem, předsedou krajanského spolku Heimatkreis Braunau. U každé skupinky kamenů se zastaví, pokloní se památce Anny a Josefa Kudernatschových, Almy Leppeltové a jejích dětí Helmuta a Waldtrauda, Anny a Josefa Maulových, Margarete Lindnerové, její pětileté dcery a tříměsíčního synka… Celkem 12 zastavení. U třináctého, posledního kamene rozsvítí svíčku nejprve Irena Pospíšilová. Nikdo z přítomných si nedokáže představit, co se v duši čtyřiaosmdesátileté ženy asi odehrává. Zbývá už jen pár kroků ke kamenolomu. Tam zemřela její matka. A tam měla také zemřít.

Je 20. června 2025. Lidé různých generací se sešli u Památníku smíření na Bukové hoře, aby si připomněli, že konec války před 80 lety neznamenal pouze úlevu. Jen v Teplicích nad Metují, ležících na úpatí známého skalního města, kde na začátku války žilo okolo dvou tisíc německých obyvatel, bylo během května a června 1945 zabito přes 40 lidí a dalších 10 spáchalo sebevraždu. Vedle několika vojáků vracejících se z fronty to byli většinou civilisté, starší lidé, majitelé prosperujících zemědělských statků, nejlepších obchodů či výstavních domů.

Právě takový „popis“ se hodí na ty, které ozbrojení muži vzbudili nad ránem 28. června, hnali je několik kilometrů ke státní hranici nad Horními Teplicemi a pod pohrůžkou smrti jim pak zakázali se vracet. Vojáci měli československé uniformy a podléhali velení kapitána Václava Svobody, jenž společně s Miroslavem Rýdlem, předsedou takzvané místní správní komise, ovládal od června 1945 Teplice. Ti dva rozhodovali i o tom, kdo z obyvatel městečka poputuje na nucené práce do českého vnitrozemí a kdo bude vyhnán na německé území. Metodu pohrůžky smrtí už přitom – podle řady svědectví – na hranicích praktikovali několikrát, 28. června se však vyskytl problém. Správu Slezska totiž právě převzali Poláci a odmítli skupinu složenou ze starších, práce neschopných lidí a tří žen s malými dětmi přijmout.

Vyhnanci nevěděli, co si počít, a tak se utábořili nedaleko hranic, což se nelíbilo ani Polákům, ani Čechům. Nakonec pro ně přijeli tedy zase ozbrojenci, naložili je na žebřiňáky a odvezli do teplické soudní věznice. Nemohli totiž dopustit, aby se vyhnanci vrátili domů, protože už jejich domy byly vyrabované a obsazené. Dovolili však několika sousedům, aby vězněným přinesli jídlo.

Někdy v tomto čase se podařilo Marii Wichtrei, jedné ze zadržených mladých žen, dát vědět svému otci, co se děje. Pan Václav Teimer býval přednostou na železniční zastávce Teplice-městys, se svými blízkými patřil mezi šest českých rodin, které tady žily a v roce 1938 před okupanty utekly do vnitrozemí. Václav Teimer znal bezesporu dobře i učitele Miroslava Rýdla, který v třicátých letech učil v místní české malotřídce a teď rozhodoval o životech někdejších sousedů.

Co všechno asi pan Teimer podnikl pro záchranu dcery a čtyřleté vnučky? To nikdo už dnes neví. Každopádně se mu povedlo z vězení odvést malou Irenku. Tím jí zachránil život. Vojáci vězně totiž o pár hodin později zase vyhnali ke státní hranici. A pak kdesi u Bukové hory zmizeli.

„Nevím, jak mne děda dostal z toho vězení. Nepamatuju se, vždyť mi nebylo ani pět,“ říká dnes Irena Pospíšilová, dcera Marie Wichtrei. Žije v Hronově, jen několik kilometrů vzdáleném od Teplic nad Metují. Tam se její dědeček s babičkou přestěhovali hned poté, kdy jejich dcera s dalšími 22 lidmi zmizela. „Prarodiče se sice v osmatřicátém usadili na Kutnohorsku, ale vrátili se sem, aby mohli po mamince pátrat. Měli tady mnoho známých, vždyť v Teplicích působili přes patnáct let. Lidi se sice báli o osudu zmizelých mluvit veřejně, ale v soukromí leccos řekli. Tak jsem se to všechno postupně dozvěděla,“ říká paní Pospíšilová.

Ve vyšetřovacích spisech se také později dočetla, že kapitán Svoboda nikoho neinformoval o tom, že Poláci odmítli přijmout skupinu vyhnanců z Teplic a ti bloudí na hranicích, natož aby svým nadřízeným oznámil jejich popravu. Jenže někdo zaslechl v lese střelbu, někteří vojáci nedrželi také jazyk za zuby a hlavně Václav Teimer nepolevoval v pátrání po své dceři, obrátil se na ministerstvo vnitra, na poslance.

V roce 1946 byla ustanovena parlamentní komise, která nařídila vyšetřování a posléze exhumaci mrtvých z hromadného hrobu na Bukové hoře, následovala žaloba proti Václavu Svobodovi, Miroslavu Rýdlovi a Janu Horákovi, který velel popravčí četě.

„Kdo mu dal ale rozkaz? Kdo dvě desítky lidí poslal na smrt? Po roce 1989 jsem jela do archivu a pročítala jsem zprávy z někdejšího vyšetřování parlamentní komise. Rýdl tvrdil, že o popravě rozhodl Svoboda, ten to zase házel na Rýdla. A nedostatek důkazů byl nakonec příčinou, že je v březnu roku 1948, po pár měsících vazby, propustili, “ říká Irena Pospíšilová. Mimochodem Miroslav Rýdl pak dlouhé roky působil jako učitel v Broumově a ve sborovně se pravidelně potkával se sestřenicí zavražděné Marie Wichtrei. „To bylo pro moje prarodiče nesnesitelné. Babička byla – stejně jako řada lidí – přesvědčená, že Rýdl byl vrah její dcery, dokonce tvrdila, že se mé mámě chtěl pomstít. Když před válkou totiž v Teplicích učil, ucházel se o ni, ale ona dala přednost Němci Franzi Wichtreiovi. A tak když se Rýdl po válce vrátil a převzal město do správy, nebral ohled na to, že je Češka, a zařadil nás obě do toho transportu,“ vysvětluje Irena Pospíšilová. Na chvíli se odmlčí, pak ale pevným hlasem pokračuje: „Ne, já ale nevěřím, že Rýdl chtěl maminku zabít. To přece nemohl udělat ženě, kterou miloval. Snad ji chtěl vyhnat, možná tak potrestat. Ale co já vím? Třeba jsou to všechno jen klepy, pověsti, které se šířily mezi lidmi. Tu opravdovou pravdu se už nedozvím.“

Výbuch revolučního kvasu. Tak po roce 1948 komunistické úřady interpretovaly okolnosti, jež vedly k masové vraždě v Teplicích. A lidé, kteří se tam po válce přistěhovali ze všech koutů republiky, pochopili, že na Bukovou horu se má prostě zapomenout.

„Děda zapomenout nemohl. Trápil se. Když už nedokázal dceru zachránit, chtěl ji alespoň uložit do rodinného hrobu v Hronově. Ani to mu nedovolili, byť ve zprávě parlamentní komise stálo, že mrtví mají být řádně pohřbeni. Ve skutečnosti je jedné noci tajně převezli v náklaďácích do Vysoké Srbské, vesnice ležící na kopci za Hronovem, a pohřbili jen s panem farářem. Ten hrob je devět metrů dlouhý. Dokud žili prarodiče, starali jsme se o něj, i když místní nás neviděli zrovna rádi. Pak jsem to vzdala, hrob zarostl trávou, až na začátku devadesátých let jsem tam dala osadit desku a v roce 2009 přibyl díky krajanskému spolku Heimatkreis Braunau náhrobek se seznamem mrtvých,“ říká Irena Pospíšilová. Netřeba se ptát, je jasné, že stín Bukové hory ji stále provází.

Její zoufalý, vysílený dědeček podlehl v roce 1951 infarktu, babička zemřela o šest let později. „Bylo mi šestnáct, zůstala jsem sama, a tak jsem si zažádala o cestu do Německa. Chtěla jsem vidět otce, který se vrátil z francouzského zajetí až dlouho po válce a usadil se ve Wiesbadenu. Jenže s tou žádostí jako kdyby si na úřadech teprve uvědomili, že jsem nepřítel socialismu. Nejenže mne nikam nepustili, ale zkoumali, jak je možné, že dcera západního Němce studuje obchodní školu. Maturitu mě sice nechali dodělat, ale pak jsem hned putovala do průmyslové výroby.“

S otcem se jí podařilo poprvé sejít až v 1960, ale i když neměl jiné děti a moc si přál, aby zůstala s ním a jeho druhou ženou, vrátila se do Hronova. „Na vytvoření vztahu už bylo pozdě, ve dvaceti letech jsem svůj domov cítila v Čechách.“

Na Bukové hoře se na konci června roku 2025 lidé společně česky a německy modlí otčenáš. Válka se zdá být daleko a blízko. Tichý zástup se vrací z lomu, zastavuje se na kraji lesa u obelisku. Tvoří jej dva vysoké pískovcové kvádry, které rozděluje i spojuje štěrbina ve tvaru lidské postavy. Zraněná, týraná silueta letí jakoby prostorem, nad loukami, jež se svažují k adršpašským a teplickým skalám, mezi mraky až někam ke hřebenům Krkonoš. Je to krásné místo a impozantní pomník, není divu, že dílo Petra Honzátka oceňují znalci jako jednu z nejpovedenějších soch v české krajině.

Poprvé se u něj sešli potomci obětí s vyhnanými i s těmi, kdo v Teplicích žijí dnes, v září roku 2002. „Bylo tu na pět set lidí, včetně předsedy Senátu Petra Pitharta, předsedy Sněmovny Lubomíra Zaorálka či Bernda Posselta ze Sudotoněmeckého landsmanšaftu, a já doufala, že jsme začali novou etapu,“ vypráví tehdejší teplická starostka Věra Vítová. „A vlastně jsem se i trochu styděla. Tolik roků uplynulo a nikoho v Teplicích nenapadlo, abychom uctili památku mrtvých. Museli s tím nápadem přijít až mladí kluci – aktivisté Petr Kulíšek a Jan Piňos. Nevyrůstali tady, přišli odjinud, ale možná proto viděli ty věci jednoznačně.“

Ale jednoduché to nebylo. I když do sbírky na Památník smíření přispěla řada lidí, i když město získalo peníze také z Česko-německého fondu budoucnosti, o skutečném smíření ještě nemohla být řeč. Už v listopadu 2002 někdo obelisk zhanobil hákovými kříži a nápisem „Smrt Němcům“, kříž v místě hromadného hrobu zase rozbil kladivem. O rok později se fanatik, který měl na svědomí bombové útoky po celé republice, pokusil obelisk vyhodit do povětří a mezitím vznikl v lese také „trucpomník“ oslavující chrabrou československou armádu.

„Neskrývali jsme, že ty staré lidi a malé děti zabili muži v československých uniformách, čímž jsme se v očích některých dopustili zločinu,“ shrnuje Věra Vítová. Dramatické období vyvrcholilo při následujících místních volbách, při nichž sice získala nejvíc hlasů, ale pak – jak říká – její oponent dokázal právě z událostí souvisejících s pietním místem vytěžit body pro sebe. „Stal se starostou a já šla do důchodu. Další roky jsme se o památník starali s rodinou a přáteli. Město nezorganizovalo ani jedinou vzpomínkovou akci. Lidé sem však přicházeli sami,“ říká Věra Vítová. Pietní akt „pod hlavičkou Teplic nad Metují“ uspořádala až letos její dcera, která teď zastává starostenský post.

Na Bukové hoře se při příležitosti 80. výročí hromadné vraždy sešly desítky lidí. Nejstarším bylo přes devadesát, nejmladší dítě se vezlo v kočárku.

Irena Pospíšilová má dvě děti, čtyři vnuky a jednu pravnučku. „Osud? Tak na ten nevěřím, vlastně nevím, co je osud. Tenkrát se lidi chovali jako utržení ze řetězu, spíš šlo o šílenství. Když mi bylo dvacet třicet, nemohla jsem na Teplice ani pomyslet. Dělalo se mi špatně, když jsem měla jen tím směrem jet. To už naštěstí přešlo. A památník na Bukové hoře? Ano, to je jediné zadostiučinění.“