V suezské krizi před sedmdesáti lety hrálo významnou roli i Československo

Suezská krize z roku 1956 ukázala, že někdejší koloniální mocnosti už nemohou v mimoevropských záležitostech prosazovat své zájmy bez ohledu na dva hlavní aktéry studené války – Spojené státy a Sovětský svaz. Výraznou stopu přitom v jedné z největších mezinárodních krizí od konce druhé světové války zanechalo také Československo.

Otevření Suezského průplavu v listopadu 1869 zásadně proměnilo světovou námořní dopravu. Kanál spojující Středozemní a Rudé moře umožnil lodím plujícím z Evropy do Asie vyhnout se dlouhé a nákladné cestě kolem Afriky. Strategický význam měl především pro Velkou Británii, jejíž koloniální panství se tehdy stále rozprostírala také ve východní Africe a Asii. Londýn proto od počátku usiloval o kontrolu nad touto důležitou námořní spojnicí. V roce 1875 odkoupil podíl ve společnosti spravující průplav a o sedm let později nakonec Egypt vojensky obsadil. Ani formální uznání egyptské nezávislosti v roce 1922 britský vliv zásadně neomezilo.

Po druhé světové válce začal sílit tlak na odchod britských vojsk ze země. V červenci 1952 svrhli egyptští důstojníci krále Farúka a do čela státu se postupně propracoval nacionalisticky orientovaný Gamál Abd an-Násir, který chtěl skoncovat se zbytky britského vlivu a proměnit Egypt v regionální mocnost. Prosadil proto dohodu o stažení britských jednotek ze suezské průplavové zóny, které bylo dokončeno v červnu 1956. Londýn tím sice přišel o přímou vojenskou přítomnost v oblasti, průplav však nadále považoval za klíčový pro své hospodářské a strategické zájmy. Společnost zajišťující jeho provoz navíc zůstávala v rukou britských a francouzských investorů.

Egyptský prezident Gamál Abd an-Násir se snažil využívat soupeření Spojených států a Sovětského svazu k posílení své moci a podporu hledal u obou stran. Jeho nacionalismus a ambice učinit z Egypta vůdčí sílu arabského světa však znepokojovaly Velkou Británii a Francii, které si chtěly v regionu udržet vliv. Francie nesla velmi nelibě egyptskou podporu alžírským povstalcům i Násirovu snahu sjednotit arabské státy.

Zásadní zlom přišel v září 1955, kdy Egypt uzavřel rozsáhlou dohodu o dodávkách zbraní z Československa. Získal tak moderní tanky, letouny a dělostřelectvo, které mu Západ v požadovaném rozsahu nechtěl poskytnout. Československo při dodávkách vystupovalo jako prostředník a značná část výzbroje pocházela přímo ze Sovětského svazu. Ale už v prosinci začal ve Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně výcvik egyptských vojáků v obsluze dodané techniky. Během roku 1956 pak následovaly další tři československé zbrojní dodávky.

Sbližování Násira s východním blokem prohloubilo nedůvěru Washingtonu a Londýna. Přesto mu ale obě země nabídly financování výstavby Asuánské přehrady – klíčového projektu egyptské modernizace. Přehrada měla zajistit výrobu elektrické energie, podpořit rozvoj průmyslu a umožnit lepší kontrolu nad vodními zdroji Nilu, jehož pravidelné záplavy po staletí ovlivňovaly rozvoj zemědělství.

V červenci 1956 však Washington svou nabídku stáhl a Británie jej následovala. Toto rozhodnutí ohrozilo Násirovy modernizační plány a utvrdilo ho v přesvědčení, že se na západní pomoc nemůže spolehnout.

Rozhodl se proto k ráznému kroku. Dne 26. července 1956 v Alexandrii vystoupil s téměř tříhodinovým projevem, v němž oznámil znárodnění společnosti provozující Suezský průplav. Otevřeně přitom hovořil také o dodávkách zbraní z východního bloku a jejich významu při modernizaci armády. Příjmy z provozu průplavu měly pomoci financovat stavbu Asuánské přehrady a zbavit Egypt závislosti na zahraničních věřitelích.

Přestože Násir při znárodnění Suezského průplavu slíbil odškodnit akcionáře a zachovat jeho provoz, Velká Británie a Francie považovaly tento krok za nepřijatelný. Nešlo přitom pouze o obavy z ohrožení svobodné plavby po strategické dopravní cestě, přes niž do Evropy proudily ve velkém také dodávky ropy. Obě země znepokojovalo rovněž to, že egyptský prezident získává stále větší autoritu v arabském světě a jeho politika podkopává jejich dosavadní postavení na Blízkém východě a v severní Africe.

Při řešení situace se Velká Británie a Francie nemohly vrátit k někdejšímu koloniálnímu způsobu prosazování svých zájmů. Potřebovaly záminku, která by jim umožnila vystoupit s odkazem na zajištění mezinárodní bezpečnosti a svobodné plavby průplavem. Řešení se nabízelo v podobě spolupráce s Izraelem, který měl s Egyptem nevyřešené spory už od vzniku židovského státu v roce 1948.

Rozhodující jednání proběhla ve dnech 22. až 24. října 1956 v Sèvres na předměstí Paříže. Představitelé tří států se zde tajně dohodli na průběhu operace. Izrael měl zaútočit na egyptské pozice na Sinaji, načež Británie a Francie předloží oběma stranám ultimátum požadující zastavení bojů a stažení vojsk do vzdálenosti deseti mil od průplavu.

Plán počítal s tím, že Izrael ultimátum přijme, zatímco Egypt ho odmítne, čímž Londýn a Paříž získají opodstatnění k vojenskému zásahu. Ten měly veřejně zdůvodnit ochranou průplavu a oddělením válčících stran. Ve skutečnosti chtěly obsadit strategickou průplavovou zónu a přivodit pád Násirovy vlády.

Dohoda spojila tři rozdílné, ale dočasně se překrývající zájmy. Izrael chtěl oslabit Egypt a jeho vojenské postavení v regionu. Francie usilovala o porážku Násira, jehož podpora alžírského povstání ohrožovala její koloniální panství v severní Africe. Británie se snažila obnovit svou autoritu na Blízkém východě a zabránit dalšímu oslabení svého mezinárodního postavení.

Všichni tři aktéři však podcenili, nakolik se poválečný svět proměnil a jaké důsledky jejich zásah vyvolá.

Operace zpočátku postupovala podle předem dohodnutého scénáře. Dne 29. října 1956 zahájila izraelská armáda operaci Kadeš a vpadla na Sinajský poloostrov. Její jednotky rychle postupovaly, cílem bylo prorazit přes egyptské pozice a ovládnout klíčové body na poloostrově. Následující den Londýn a Paříž předložily Egyptu a Izraeli předem připravené ultimátum. Pro Káhiru byly podmínky podle očekávání nepřijatelné. Egypt měl ustoupit na vlastním území a souhlasit s návratem vojsk evropské mocnosti, jejichž odchod si teprve nedávno vynutil.

Po Násirově odmítnutí zahájily Velká Británie a Francie poslední říjnový den letecké útoky na egyptské vojenské cíle. O několik dní později se jejich jednotky vylodily u Port Saídu. Oficiálně měly chránit průplav a oddělit válčící strany. Tajná dohoda ze Sèvres však potvrzuje, že toto zdůvodnění pouze zakrývalo skutečné cíle operace.

Na přelomu října a listopadu 1956 se ještě zdálo, že intervence uspěje. Její další průběh však narazil na odpor Sovětského svazu i amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera, který nebyl o tajné dohodě z Paříže předem informován. V té době v USA probíhala kampaň před prezidentskými volbami, v nichž usiloval o znovuzvolení, a poslední věc, kterou si v tu chvíli přál, bylo řešit mezinárodní krizi.

Podle dobových svědectví Eisenhower po zprávě o útoku na Egypt zuřil a instruoval své spolupracovníky: „Uvalíme sankce, půjdeme do OSN, uděláme všechno, abychom tu akci zastavili.“ Po americkém velvyslanci při OSN Henrym Cabotu Lodgovi pak požadoval, aby byl „ráno jako první u dveří“ mezinárodní organizace a vznesl protest „dříve než Sověti“.

Washington se obával, že útok na Egypt poškodí vztahy s arabskými státy a umožní Sovětskému svazu posílit vliv na Blízkém východě. Eisenhower proto rozhodl vyvinout na Londýn a Paříž diplomatický i hospodářský nátlak, jemuž Velká Británie záhy podlehla. Na 6. listopadu vyhlásily obě země příměří, a to v době, kdy vojenské vítězství bylo už na dosah ruky – egyptské letectvo utrpělo drtivé ztráty a Násir nařídil stažení egyptských vojsk ze Sinaje.

Krize se shodou okolností odehrávala ve stejné době, kdy Maďarskem otřásaly nepokoje. Zatímco Moskva začátkem listopadu maďarské povstání krvavě potlačila, v případě Egypta se stavěla do role odpůrce západní intervence. Sovětský vůdce Nikita Chruščov dokonce hrozil Londýnu a Paříži vojenskou odvetou.

Suezská krize tak přinesla paradoxní situaci: proti britsko-francouzskému útoku se postavily jak Spojené státy, tak Sovětský svaz, přestože Británie a Francie patřily k americkým spojencům v NATO. Nesmiřitelní rivalové studené války se tak v odporu vůči útoku na Egypt ocitli na stejné straně, byť každý z jiných důvodů.

Příměří z 6. listopadu 1956 ukončilo hlavní boje. Britské a francouzské jednotky se ze země stáhly do prosince, Izrael opustil Sinaj v březnu 1957. Přestože Egypt utrpěl nemalé vojenské ztráty, Násir zůstal u moci a uhájil egyptskou kontrolu nad Suezským průplavem.

Stal se symbolem odporu proti koloniálním mocnostem a posílil své postavení, zatímco Británii a Francii se nepodařilo dosáhnout žádného z hlavních politických cílů jejich intervence. Britský premiér Anthony Eden v lednu 1957 pod silným tlakem veřejnosti proto nakonec rezignoval.

Suezská krize urychlila proměnu poválečného světa. Odhalila limity moci Velké Británie a Francie, zatímco Spojené státy posílily své postavení na Blízkém východě. Příležitost rozšířit svůj vliv získal také Sovětský svaz, který zintenzivnil vztahy se státy odmítajícími západní dominanci a zesílil svoji podporu národně-osvobozeneckým hnutím „třetího světa“.

Významný dopad měla Suezská krize také na Československo. Zbrojní dodávky pomohly Egyptu zahájit modernizaci armády a současně otevřely Praze cestu k další rozsáhlé spolupráci. Ta se v následujících letech rozvíjela nejen ve vojenské, ale také v hospodářské a kulturní oblasti.

V roce 1958 byla v Káhiře otevřena Vojenská technická akademie, kde desítky československých instruktorů školily egyptské důstojníky. Československé podniky získaly také významné zakázky na výstavbu průmyslových zařízení, mezi něž se zařadil například třtinový cukrovar v Edfu. Užší vztahy s Egyptem pomohly rovněž ke vzniku Československého egyptologického ústavu a jeho pracoviště přímo v Káhiře.

Egyptský prezident Násir se však ani přes podporu od moskevského vedení nestal loutkou v mocenské hře Sovětského svazu. Nadále usiloval o nezávislou zahraniční politiku a využíval soupeření velmocí ve prospěch své země.

Suezská krize tak nebyla jen konfliktem o kontrolu strategické vodní cesty. Ukázala, že nově emancipované státy získávají stále větší prostor ovlivňovat mezinárodní dění, a to i na úkor bývalých koloniálních velmocí.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.