Tajná Akce Rose před 65 lety rozdělila Berlín na dvě části

Přerušeny byly linky městské rychlodráhy i podzemní dráhy vedoucí přes sektorovou hranici; v provozu zůstala jen přestupní stanice ve Friedrichstraße, kde se stýkaly linky ze západní a východní části města.

Zátarasy byly během následujících měsíců postupně zesilovány a pak je nahradila zdvojená betonová zeď, která obepínala celý Západní Berlín.

Co předcházelo stavbě Berlínské zdi a co to znamenalo pro poválečný vývoj v zemi?

Po roce 1945 byl Berlín podobně jako celé Německo rozdělen na čtyři sektory (sovětský, americký, britský a francouzský), avšak město bylo považováno za jeden celek řízený společně. S počínající studenou válkou se v roce 1948 rozpadla jak společná okupační správa, tak i jednotná civilní správa města. Ve východní části Berlína byl, stejně jako v celé sovětské okupační zóně, nastolen komunistický režim s politickým monopolem stalinistické Jednotné socialistické strany Německa.

V západních sektorech Berlína vznikla samostatná městská správa s vlastní policií, čímž po politické stránce vznikl Západní Berlín. V západní části Německa se sloučily americká, britská a francouzská okupační zóny, čímž vznikla tzv. Trizónie.

Problém byl v tom, že Berlín ležel na území sovětské okupační zóny. Dne 23. června 1948 západní mocnosti oznámily, že i ve svých sektorech Berlína bude provedena měnová reforma a stejně jako v Trizónii zavedena nová německá marka.

V reakci Sovětský svaz zahájil 24. června blokádu pozemních cest mezi Trizónií a Západním Berlínem s cílem vytěsnit západní spojence z města. Spojencům se ale podařilo Západní Berlín zásobovat leteckými koridory, a tak 12. května 1949 Sovětský svaz blokádu ukončil.

V západních sektorech Německa byla 23. května 1949 vyhlášena Spolková republika Německo (SRN), načež Moskva v reakci na to vytvořila 7. října ve své okupační zóně Německou demokratickou republiku (NDR).

Nejasné bylo postavení Berlína. Podle ústavy SRN byl celý Berlín jedenáctou spolkovou zemí, avšak západní spojenci toto ustanovení výslovně neuznali; reálně vypadala situace tak, že opatření západoberlínského Senátu a spolkové vlády platila jen tehdy, pokud s tím tři spojenecké mocnosti vyslovily souhlas.

NDR utvořila ze sovětského sektoru Berlína (neoficiálně označovaného nyní jako Východní Berlín) své hlavní město, avšak ani Sovětský svaz tento jeho status tehdy výslovně nepotvrdil.

Cestování mezi jednotlivými okupačními zónami Německa vyžadovalo zvláštní mezizónový pas vydávaný okupačními úřady, pro opuštění NDR později řádný pas, který bylo těžké získat. Naproti tomu pohyb osob v rámci Berlína zůstal volný. Mezi východním a západními sektory nadále jezdila podzemní dráha (U-Bahn) i městská rychlodráha (S-Bahn) a po určitou dobu i tramvaje a autobusy. Řada lidí byla tzv. pendlery: bydleli ve Východním Berlíně, ale docházeli za prací nebo za studiem do Západního Berlína. Platilo to i naopak.

Sovětský vůdce J. V. Stalin navrhl 10. března 1952 uzavření mírové smlouvy s Německem. To mělo zůstat jednotným neutrálním státem, v němž bude zachována demokracie a kapitalismus, avšak za podmínky, že se nepokusí o vstup do západoevropských a atlantických struktur (zejména do NATO) a uzná hranici s Polskem na Odře a Lužické Nise. Spolkový kancléř Konrád Adenauer ale nabídku odmítl.

Stalin se proto smířil s rozdělením Německa a souhlasil, aby se NDR od SRN i fyzicky maximálně oddělila. Německá Lidová policie (tj. státní policie NDR) začala 26. května 1952 budovat zátarasy na vnitroněmecké hranici, která byla doposud poměrně průchodná. Šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht už tehdy hodlal uzavřít také hranici mezi Východním a Západním Berlínem, ale s tím Stalin nesouhlasil.

Stranické vedení se tedy alespoň snažilo styk mezi obyvateli obou částí města omezit: linky U-Bahnu a S-Bahnu sice nadále fungovaly v celém městě, přerušena byla však přímá tramvajová a autobusová doprava a rovněž přímý telefonický styk.

Lidová policie začala kontrolovat průkazy totožnosti na železnicích a silnicích vedoucích do Západního Berlína z NDR a od 4. října 1953 zřídila i kontrolní stanoviště přímo na sektorové hranici v Berlíně.

Pohyb osob s trvalým bydlištěm v obou částech Berlína zůstal volný a omezoval se na občasné kontroly osobních průkazů. Kontrolní stanoviště tehdy ještě nebyla zásadní překážkou pro nikoho, protože v husté zástavbě Berlína bylo vždy možné se jim bočními ulicemi nebo dvory vyhnout.

První tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov poslal 27. listopadu 1958 třem západním mocnostem obsáhlou nótu požadující do šesti měsíců uzavření mírové smlouvy s Německem a přeměnu Západního Berlína v „svobodné demilitarizované město“. Pokud by západní spojenci mírovou smlouvu neuzavřeli, hrozil Chruščov uzavřít separátní smlouvu jen s NDR a předat jí kontrolu nad regulací přístupu do Západního Berlína.

Prezident Dwight Eisenhower rozhodně odmítl možnost, že by se americké vojenské jednotky stáhly z Berlína. Na konferenci v Paříži 14. prosince 1958 ministři zahraničí tří západních mocností potvrdili své odhodlání hájit svá práva v Berlíně.

Ve dnech 3. a 4. června 1961 se ve Vídni Chruščov setkal s novým americkým prezidentem J. F. Kennedym a zopakoval své ultimátum. Kennedy odmítl a 25. července 1961 v rozhlasovém a televizním projevu formuloval tři základní americké požadavky v berlínské otázce: nedotknutelné právo západních mocností udržovat své vojenské jednotky v příslušných sektorech Západního Berlína, právo západních mocností na přístup do Západního Berlína a zajištění bezpečnosti a práv jeho obyvatel.

Vyhrocující se situace vyvolala paniku u obyvatel Východního Berlína a NDR vůbec. Projevil se „syndrom zavírajících se dveří“, pocit, že zítra už může být na opuštění NDR pozdě. Počet osob, které utíkaly přes Západní Berlín do SRN, rostl: v květnu 1961 podle západoberlínských úřadů to bylo 17 578 osob, v červnu 19 198 osob a v prvních dvou týdnech července 12 578.

Sovětské politbyro projednalo otázku Berlína 29. června 1961 a rozhodlo se vyhovět opakovaným žádostem „soudruhů z NDR“ na uzavření sektorové hranice. Ulbricht se o rozhodnutí dozvěděl oficiálně teprve v Moskvě 3. srpna. Nepochybně o souhlasu s uzavřením hranice v Berlíně ale věděl už dříve, a tak v největším utajení nechal připravit operaci s krycím názvem Akce Rose.

Oficiální komuniké vlády NDR hovořilo o nových předpisech pro překračování hranice, které bylo napříště možné jen na dvanácti hraničních přechodech. Občané NDR k překročení potřebovali propustku nebo výjezdní povolení od příslušných orgánů NDR, pro obyvatele Západního Berlína měl být vstup do východní části města i nadále možný na základě osobního průkazu vydaného západoberlínskými úřady.

Ve skutečnosti Lidová policie propustky či výjezdní povolení pro soukromé cesty nevydávala. Navíc 23. srpna byl počet přechodů snížen z dvanácti na sedm a návštěvníci ze Západního Berlína si museli předem opatřit zvláštní povolení ke vstupu.

Na příkaz sociálnědemokratického starosty Západního Berlína Willyho Brandta policejní prezident Západního Berlína tato omezení zrušil. V důsledku toho byl obyvatelům Západního Berlína do východní části města zakázán. Změna nastala teprve koncem roku 1963, kdy byla mezi západoberlínským Senátem a vládou NDR uzavřena první dohoda o propustkách, umožňující návštěvy v době Vánoc a pak i dalších svátků.

Pro občany SRN a cizince zůstala i po 23. srpnu 1961 možnost krátkodobých návštěv východního Berlína nadále otevřená na základě řádného cestovního pasu, k němuž se vydávaly na hranici NDR propustky. Povolen jim byl rovněž tranzit přes východní Berlín do třetích zemí.

V prvních dnech, kdy ještě hranici tvořily jen zátarasy z ostnatého drátu, je lidé často za zády hlídek podlézali, nebo přestřihli, někdy i prorazili automobilem. Uprchlíci se rovněž pokoušeli dostat se do tunelů metra a S-Bahnu, další cestou na Západ se stala městská kanalizace a tunely hloubené pod zdí.

Využívala se i jedna mezera v systému: domy po jedné straně Bernauer Straße se nacházely v sovětském sektoru, avšak samotná ulice už ležela v Západním Berlíně. V prvních dnech tudy utíkala řada lidí. Fotografie uprchlíků skákajících z oken do plachet natažených západoberlínskými hasiči obletěly celý svět. Policie po krátké době všechny obyvatele z domů vystěhovala a okna i dveře nechala zazdít.

V neděli 23. října 1961 oznámilo Ministerstvo vnitra NDR, že všichni cizinci v civilním oděvu jsou povinni prokazovat na hranicích totožnost identifikačním průkazem dokazujícím příslušnost ke spojenecké misi. Američané to odmítli a rozhodli se 27. října demonstrativně poslat na spojenecké kontrolní stanoviště „Checkpoint Charlie“ na Friedrichstraße dva tanky s buldozerovými radlicemi k odstranění betonových překážek na sektorové hranici. Sovětské velení reagovalo rovněž vysláním několika tanků na Friedrichstraße. Hrozil konflikt; po zprostředkované výměně názorů mezi Chruščovem a Kennedym 28. října sovětské tanky odjely a Američané pak ty své stáhli.

Situace kolem Západního Berlína byla vyřešena teprve dohodou čtyř mocností o Berlíně z 3. září 1971. SSSR uznal výsostná práva tří západních mocností v Západním Berlíně a garantoval zajištění transitu mezi Západním Berlínem a SRN. Následovaly dohody o tranzitu osob a zboží mezi Západním Berlínem a SRN a o podmínkách návštěv obyvatel Západního Berlína v NDR.

Díky tomu mohli obyvatelé Západního Berlína přijíždět do NDR na dobu nepřekračující celkově třicet dní v roce. Pro občany NDR se ale nezměnilo: pro ně byla hranice v Berlíně nadále uzavřena.

Tak to zůstalo až do 9. listopadu 1989, kdy si masy obyvatel východního Berlína, mylně informovaných o otevření hranic, vynutily otevření berlínských hraničních přechodů.

Od 1. července 1990 byly zrušeny pasové kontroly na vnitroněmeckých hranicích i v Berlíně. Sjednocením Německa 3. října 1990 se rozdělení Berlína stalo minulostí.

Autor je historik