Státní bezpečnost Jaroslava Dietla kontrolovala, i když psal angažované seriály

Jaroslav Dietl se narodil v květnu 1929 v chorvatském Záhřebu a vyrůstal v Brně. Než v roce 1955 absolvoval dramaturgii na FAMU, strávil rok na filozofické fakultě, byl vychovatelem mládeže a působil na ministerstvu sociální péče.

Televizní obrazovka ho přitahovala od 50. let. Podílel se už na prvním československém seriálu Rodina Bláhova (1959). Velkou popularitu mi přinesly Tři chlapi v chalupě (1961) a potom Eliška a její rod (1966), seriál, ve kterém někteří z kritiků už vidí v podstatě zralého a později úspěšného dramatika Dietla.

Přelomovým byl pro něj muzikálový seriál Píseň pro Rudolfa III., vysílaný v letech 1967 až 1969. Šestý díl vznikal v létě 1968 a natáčení přerušila sovětská okupace. Jaroslav Dietl na situaci zareagoval ve scénáři, a jak píše historik Petr Kopal, „poskytl své auto, v němž s Martou Kubišovou a kameramanem Janem Eisnerem projížděli Prahou a natáčeli sovětské vojáky. Natočili i záběry, v nichž Marta Kubišová a Iva Janžurová vítaly Alexandra Dubčeka po jeho návratu z Moskvy. Kubišová narychlo nahrála píseň Modlitba pro Martu a skladba se stala symbolem srpna 68.“

Tento díl televize odvysílala, což neplatí o devátém, jehož premiéra byla ohlášena na 9. duben 1969. Po hokejových oslavách z konce března, při nichž byla v centru Prahy poničena kancelář sovětského Aeroflotu, už se nevysílal a byl označen za protisovětský.

Jaroslav Dietl odešel z Československé televize na „volnou nohu“, byl vyškrtnut z KSČ a podařilo se mu začít externě spolupracovat s ostravským televizním studiem. Pro Ostravu napsal devítidílný seriál Dispečer, vysílaný od září 1971. V lednu 1973 pak televize začala dávat seriál Byli jednou dva písaři, herecký koncert Jiřího Sováka a Miroslava Horníčka. Dietl současně psal na základě diváckých dopisů desítky povídek pro legendární Bakaláře.

V květnu 1975 začal v televizi seriál Nejmladší z rodu Hamrů. To už kolem Dietla krouží pracovníci Státní bezpečnosti. Nebylo to poprvé: coby úspěšný televizní autor zaujal StB už v roce 1965, kdy si poprvé zjišťovala podrobnosti o jeho životě. Měla totiž v ruce „zakázané“ Dietlovy scénáře: nejen televizního muzikálu Můj přítel štvanec, napsaného v roce 1963 pro Jaroslava Štercla, ale i jeho divadelních her. Hlavní správa tiskového dohledu „bílila“ i v seriálu Tři chlapi v chalupě, kde si televizní otec a syn Potůčkové dělají legraci z toho, jak bylo režimem zakazováno a opět povolováno dílo Karla Čapka. Ale to byla šedesátá léta… V roce 1974 měl zájem Státní bezpečnosti o Jaroslava Dietla úplně jiný důvod. Pracovníci StB si zapsali: „Styky na pravicově orientované spisovatele.“

Dietl se nikdy netajil, že příprava scénáře seriálu je dílo, ke kterému je potřebný pořádný „základ“. Vždy se snažil poznat prostředí, o kterém píše.

„Pokaždé se do toho s vervou vrhnul. Říkal, že musí něco prožít. Jela jsem s ním třeba do nemocnice. Strávili jsme s personálem denní, odpolední i noční služby. Plánovali jsme to na týden, ale po třech dnech měl pocit, že mu praskne hlava. Že už všechno viděl, že si potřebuje sednout, začít psát – a kdyby něco nevěděl, tak se doptá,“ popisovala jednu z částí Dietlovy práce manželka Magdalena v rozhovoru pro Český rozhlas.

Zkušenost s konkrétním prostředím měla velký podíl na tom, co dělalo Dietlovy seriály divácky atraktivními: uvěřitelnost. Bez ohledu na politický nebo ideologický nános měli diváci pocit, že lidé na obrazovce mluví a jednají zpravidla tak, jak by jednali oni sami. A Dietl šel dál. Jeho znalosti z mnoha odvětví, o nichž psal, byly omezené. Mělo-li se v seriálové nemocnici téměř vše točit kolem chirurgie, bylo nutné mít potřebné informace. Stejné to bylo u dalších seriálů.

Dnes i tenkrát to byla práce pro dobrého rešeršistu. Jaroslav Dietl využíval – zejména pokud se jednalo o historické téma – služeb spisovatele Dušana Hamšíka. Ten od začátku 70. let nesměl oficiálně publikovat, režim se mu tak mstil za jeho angažmá v Literárních listech v roce 1968 a za podíl na organizování spisovatelského sjezdu v roce 1967. Hamšík se živil, jak se dalo, za úplatu snad napsal i několik diplomových prací, a možnost přivydělat si rešeršemi pro Dietla přivítal.

Hamšík byl u Dietlů pravidelným hostem, docházel na časté partie mariáše, u kterých nechyběl ani další zakázaný spisovatel Ivan Klíma. Pro Státní bezpečnost dostatečný důvod, aby Dietla obklopila svými spolupracovníky. Bylo jich minimálně devět a některé z nich považovala určitě Dietlova rodina za blízké přátele.

Svazek, který StB na Dietla založila, má zhruba sto stran. Tajná policie se snažila od svých spolupracovníků zjistit co nejvíc informací o tom, s jakými dalšími „zakázanými“ spisovateli se Dietl stýká. Výsledky ale byly žalostné: pravidelně se objevují jen jména Dušana Hamšíka a Ivana Klímy. Agenti StB své řídící orgány spíš zaplavovali spoustou informací z Dietlova soukromého i profesního života. Státní bezpečnost primitivně šmírovala, opakovaně estébáci kritizují Dietlovo „bohatství“, vytýkají mu nový dům, auta, která si koupil, upozorňují na „o hodně mladší manželku“. A zaznamenávali zprávy, z nichž vyplývá Dietlova kritika tehdejšího režimu.

Je to jedna z ukázek tehdejší kolektivní schizofrenie: Dietl v soukromí nešetřil ironickými poznámkami o úrovni televizní zábavy a o konkrétních lidech z Československé televize, zároveň ale pro tuto televizi psal angažované seriály a byl na ní do značné míry existenčně závislý.

Režim na jednu stranu Dietla za jeho seriály vychvaloval, v polovině 80. let ho dokonce ocenil titulem zasloužilý umělec – z čehož byl podle vzpomínek manželky Magdaleny upřímně nešťastný –, na druhou stranu ale Dietlovi nedůvěřoval a Státní bezpečnost se o něj intenzivně zajímala.

Daniel Růžička, který se soustavně věnuje historii televizního vysílání u nás, nepochybuje, že Dietlovy seriály jsou z velké části z kategorie angažovaných děl. Televize postupovala podle ideově-tematického plánu, předem schváleného na mnoha úrovních včetně té nejvyšší, stranické. Tomu odpovídalo i načasování některých Dietlových seriálů. Nejmladší z rodu Hamrů, kde se prolíná problematika osidlování pohraničí a kolektivizace zemědělství, měl premiéru třicet let po konci druhé světové války a po oslavách pětadvaceti let „socialistického zemědělství“. Muž na radnici, seriál, který fanoušci řadí mezi jeden z nejméně oblíbených, se vysílal od září 1976 – a o měsíc později se konaly v Československu volby na všech úrovních, od komunální přes národní až po federální.

Okres na severu začala televize vysílat v květnu 1981, měsíc poté, co se za přítomnosti nejvyššího sovětského představitele Leonida Iljiče Brežněva uskutečnil v Praze XVI. sjezd komunistické strany. Další sjezd se konal v březnu 1986 a televize měla k této příležitosti vyrobit seriál o historii dělnického hnutí. Dietl napsal Syny a dcery Jakuba skláře, televize ho do vysílání nasadila od února 1986.

„Dietlovy seriály nejsou opravdu náhodné. Je to společensky angažovaná tvorba,“ říká Daniel Růžička a upozorňuje, že se zdaleka nejedná jen o Dietlův případ: „Takhle se třeba na jednom ze sjezdů KSČ mluvilo o tom, že je třeba více se věnovat školství. Nikdo neřekl, co má být výsledkem, ale stranický úkol byl to téma nějak převést na obrazovky.“ Právě tak vznikl seriál My všichni školou povinní, ke kterému scénář napsala Markéta Zinnerová.

Ze seriálů stojí za zmínku ještě jeden, o kterém se ve spisech Státní bezpečnosti několikrát hovoří: Gottwald. Televize ho do vysílání zařadila od listopadu 1986, kdy se připomínalo Gottwaldových nedožitých devadesát let. Scénář napsal historik a spisovatel Jaroslav Matějka. Nakonec. Tím, koho televize oslovila jako prvního, byl ale Jaroslav Dietl. Režisér Evžen Sokolovský, který se tohoto navýsost propagandistického díla ujal, kdesi utrousil, že „Dietl za peníze napíše cokoliv“, což jeden ze spolupracovníků donesl Státní bezpečnosti. Píše se květen 1983. O půldruhého roku později, v říjnu 1984, stále ještě není rozhodnuto. StB se od svého agenta dozvěděla, že Jaroslav Dietl si dělá před přáteli legraci, že „seriál o Gottwaldovi píše on, vyloučený člen KSČ“.

Podle Daniela Růžičky Dietl nejspíš seriál psát ani nezačal: „Zástupci České televize u něj byli a snažili se mu to nabídnout. Řekl jim prý, že ho na tom osudu zajímá Gottwaldův alkoholismus. Což samozřejmě nikdo rozebírat nechtěl. Prostě se z toho vyvlékl.“

I Jaroslav Dietl měl tedy nejspíš pomyslnou záchrannou brzdu, hranice, za které už nechtěl jít. Materiály StB uchovávají informace také o Dietlových údajných stycích na nejvyšší politické představitele – dlouholetého stranického ideologa Vasila Biľaka a premiéra Lubomíra Štrougala. Informaci jednoho ze spolupracovníků StB, že každý díl Okresu na severu schvaloval Biľak osobně, nelze podle Daniela Růžičky potvrdit: „Že k setkání Dietla s Biľakem jednou skutečně došlo, to víme. Podle vzpomínek manželky Magdaleny to muselo být dost zvláštní, protože Biľak po celou dobu vyprávěl Dietlovi o svém životě – a pak setkání ukončil. Doma se o tom Dietl bavil s manželkou, která došla k závěru, že Biľak se možná snažil nabídnout svůj příběh jako námět seriálu.“

„Byl to bytostný dramatik, miloval konflikty a pořád pátral, ve kterém příběhu by je objevil,“ vzpomínala před časem Magdalena Dietlová. Právě schopnost popsat barvitě spory mezi lidmi a vykreslit věrohodně postavy od kladných po záporné, od hlavních po ty poslední, dělá Dietla mistrem oboru. Kritikové se dnes shodují, že nejlepší jsou právě ty Dietlovy seriály, kde byl jen málo nucen do angažované tvorby. Nemocnici na kraji města, tento „kotel lidských vztahů“, podle některých už Dietl nepřekonal, srovnávají ji s Malým pitavalem z velkého města (1982) nebo s Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984). Ve všech se sice „soudruhuje“, pro reprízování v televizi jsou ale nejméně problematické.

Dietl si podle agentů StB od Rozpaků kuchaře Svatopluka sliboval, že pracovníkům televize ukáží, co chce divák, když si může vybrat: zábavu, ne politiku. Výsledku už se nedožil – zemřel v sobotu 29. června 1985, den po premiéře sedmého dílu. Státní bezpečnost o měsíc později jeho svazek uložila do archivu.

Proč více než deset let sledovala člověka, který pravidelně přilákal k televizním obrazovkám miliony lidí a dokázal jim „prodat“ i takovou nudu, jako byl život okresního tajemníka KSČ? „Oni se opravdu báli, že Dietl dává práci zakázaným spisovatelům. StB chtěla mít televizi pod kontrolou, chtěla vědět, kdo co opravdu píše. Hlídali si Dietla, aby byl přijatelný pro socialistickou tvorbu a zároveň nepřekročil nějaké nepsané hranice,“ soudí Daniel Růžička.

Autor je dramaturgem Českého rozhlasu