Sovětský voják zavraždil Josefa Vašíčka, komunisté pak zkázu dokonali

Nejde o válečnou scénu. Vražda se stala v míru v roce 1945, týdny po osvobození. Policejní hlášení druhý den konstatovalo: „V noci z 18. na 19. června 1945 asi o 0.45 hod. byl příslušníky sovětské armády zastřelen na svém dvoře rolník Josef Vašíček z Opatova, ženatý, otec 3 dětí ve stáří 18, 16 a 12 let.“ Tou nocí se u Vašíčků vše proměnilo.

Za pár dní začne léto roku 1945. První poválečné. Počasí je příznivé, ječmen na polích kolem Opatova, malé vesnice na Vysočině, je vysoký. Pokud se nestane nic nepředvídaného, úroda bude bohatá.

Teplý večer z 18. na 19. června. Padesátiletý rolník Josef Vašíček opravoval do osmé večer se syny ve stodole mlátičku. Pak nakrmili koně a kravky a chystají se ulehnout. Chvíli po deváté hodině vjíždí do Opatova vojenské auto, americký jeep s deseti ruskými vojáky z posádky v nedalekém Úsobí. Zastaví u prvního statku, u Vašíčků.

Vojáci seskákali a vtrhli do stavení, které již znali z předchozí razie, kdy odtud odtáhli dvě zastřelená prasata. Tentokrát znovu požadují po sedlákovi vepře: „Davaj sviňu, ty buržoust!“

Josef Vašíček rázně odmítne a naznačí, že bude volat policii. Vojáci se nasupeně otočí a odejdou. Jenže dva z nich zůstanou. Využijí soumraku a nenápadně si vlezou do Vašíčkova sklepa v rohu dvora.

Mezitím volá na četnickou stanici do sousedního Dušejova o pomoc opatovský obchodník Josef Pohan: „Řádí tady Rusové, přijeďte nás ohlídat.“ Hlídka vedená velitelem stanice Karlem Volkmerem přijede brzy, nic podezřelého však neobjeví. „Buďte rádi, že Rusové odtáhli, je to verbež,“ prohlásí velitel. Jenže Rusové se do Opatova vrátí. Po půlnoci. Ti skrytí vojíni jim potichu otevřou závoru u vrat Vašíčkovy zadní stodoly, komando za tmy vnikne do dvora a ve vepříně zastřelí čtyři vepře.

Střelbou probuzený Vašíček otevře okno směrem do vesnice a několikrát vystřelí do vzduchu z kulovnice, aby varoval opatovskou domobranu, která právě odpočívá v místní škole. Probudí se celá Vašíčkova rodina. Mezi tím Josef Vašíček vyběhne z verandy na dvůr a volá na vojáky, ať vypadnou. Rusové po něm vypálí. Vašíček vystřelí z pušky, chce se schovat za vůz, ale je zasažen a padá. Stejně tak jeden z rudoarmějců.

Začne prudká noční přestřelka mezi čtyřčlennou místní domobranou, která právě dorazila na statek, a vojáky, kteří pokračují v tahání mrtvých prasat k autu za stodolou. Domobraně se podaří prostřílet autu gumy. Rusové proto nechávají jeep na místě a mizí do tmy. Opatovští s baterkou nalézají pod autem zastřeleného sovětského vojáka. Další sedí u zdi a naříká. Silně z něj táhne kořalka.

Tělo Josefa Vašíčka je přeneseno ze dvora do domu na manželskou postel, ale přivolaný lékař Jan Fírek z Větrného Jeníkova, který o 2.30 hod Josefa Vašíčka ohledal, už může konstatovat pouze smrt. Do úmrtního oznámení napíše: „Zastřelen, vykrvácení do dutiny hrudní. Zločin.“ Nahánění zbylých vojáků končí nad ránem u nedaleké samoty u Miksů. Četníci tam ve stodole najdou celou osmičlennou tlupu. Počkají s nimi do příjezdu ruských důstojníků z velitelství v Humpolci. Když se jednoho z nich četníci optají, co se s nimi stane, zda budou souzeni, Rus mávne rukou: „Da da, rozstreljajem, nas mnogo.“

Opatov je vesnice ve vysočinském trojúhelníku mezi Pelhřimovem, Jihlavou a Humpolcem. Mohutný statek čp. 14 postupně dobudovaný do uzavřeného čtverce, patřil mezi nejstarší a nejrozsáhlejší v okolí. Historie rodu Vašíčků v tomto místě sahá až do roku 1656. Ta novodobá začíná v zimě 1925, kdy se do statku přivdala Josefa, dcera starosty a hospodáře ze sousedního Dušejova. Postupně se Vašíčkům narodili tři synové, Josef (1927), Jaroslav (1929) a Miloslav (1933). Autor tohoto textu vedl rozhovory s Miloslavem, posledním žijícím z rodiny, které následně konfrontoval s archivními dokumenty, dnes uloženými v několika okresních archivech.

Vašíčkovi dobře věděli, co je dřina na polích a každodenní raní vstávání ke zvířatům. V pahorkatém a větrném kraji obdělávali 42 hektarů polí. Synové se odmala zapojují do chodu statku. V roce 1938 Vašíčkovi z ušetřených peněz opraví statek a dostaví další obytné místnosti. Společně se švagrem Rychetským, starostou obce, koupí Vašíček německý traktor Lanz Bulldog, vazačku a secí stroj. Daří se jim obstát v nelehkém protektorátním čase, v době hospodářských kontrol a dodávek. Starosta obce Rychetský, který pomáhal za války řadě mladých mužů před totálním nasazením v Německu, je v dubnu 1945 zatčen gestapem. Spojenci a Sověti však postupují rychle a konec války je na spadnutí.

V květnu 1945 bydlí u Vašíčků sovětští důstojníci. Domácí jim poskytují ubytování a stravu, důstojníci se chovají přátelsky. A pak přišla osudná noc z 18. na 19. června, kdy Rusové zavlekli k Vašíčkům smrt a rozvrátili jejich rodinný život.

Na počátku padesátých let postupovala na Vysočině kolektivizace zemědělství po sovětském vzoru jen pozvolna. Komunističtí agitátoři naráželi často na pevné a neústupné osobnosti hospodářů, kteří jako vlastenci obstáli za války a byli živou páteří obce. Velkým hospodářům se do družstev pochopitelně nechtělo. Dát po staletí budovaný majetek do společného kolchozu a dřít na líné bezzemky?

Také vdova Josefa Vašíčková vzdoruje. Její syn Jára se stihne jít učit do Brna. Míla by se šel také rád vyučit automechanikem. Předseda Místního národního výboru Opatov, shodou jmen také Vašíček, mu učňák rázně zatrhne: „Musíš plnit zemědělské dodávky. Matka měla být rozumná a vstoupit do družstva. Ještě přilezete, na kolenou budete škemrat a tu naši socializaci přijmete!“

Míla zůstal doma. Po letech mi řekl: „Chtěli založit JZD, ale neměli pole. Tak museli zničit největší hospodáře a sebrat jim je.“

Hospodářské dodávky, které museli pravidelně odevzdávat do okresního hospodářského družstva, jsou pro Vašíčkovy postupně navyšovány do astronomických cifer. Šikana nezná mezí.

Komunistické úřady na Josefu Vašíčkovou nejdříve udeřili pokutami. Okresní národní výbor v Humpolci oznamuje: „Ke dni 31. 5. 1952 jste nesplnila předepsanou dílčí dodávku mléka v množství 3104 l a předepsanou dílčí dodávku vajec v množství 4004 kusů – čímž jste ohrozila splnění jednotného hospodářského plánu a porušila výživu obyvatelstva – odsuzujete se k pokutě 5000 Kč.“

O necelé tři měsíce později přišla další obsílka: „Vašíčková nevyplela na svém poli v ovse bodlák.“ Pokuta 10 000 Kč.

Mezitím však předseda Místního národního výboru Opatov soudruh Vašíček a tajemník Fejt za pomoci okresních úřadů a Hospodářského družstva v Humpolci připravují proti vdově Josefě Vašíčkové zákeřný výpad.

Paní Vašíčková, v té době padesátiletá vdova, má vážnou srdeční chorobu, prodělala silný infarkt, jak dokazuje její dochované zdravotní vyšetření. Dne 15. května 1952 je na ni podáno trestní oznámení, že se „dopustila trestného činu nevyužití strojených hnojiv.“ A představitelé obce poslali k Vašíčkům hlídku SNB, která provedla důkladnou šťáru. Shledala řadu nedostatků a do hlášení napsala: „Vašíčková jako vesnický kulak nesouhlasí s tím, jak je v dnešní lidově-demokratické republice vše prováděno.“

Vrchol denunciace ze strany představitelů obce přišel ve chvíli, kdy před soudruhy z SNB vypovídal tajemník MNV Opatov Jan Fejt: „Dále bych chtěl podotknout o zastřelení manžela Vašíčkové – jednoho dne přišli k zemědělci Vašíčkovi sovětští vojáci, že aby jim prodal jedno prase. Vašíček řekl, že jim nic neprodá. Ještě ten den přišli sovětští vojáci opět a Vašíček, aniž by čekal, co bude, vzal brokovnici, kterou vlastnil, a jednoho z nich zastřelil. Je pravděpodobné, že oni potom zastřelili Vašíčka též, když viděli, že padl jejich kamarád.“ Příslušníci SNB Přenosil a Slepička pak v Humpolci na stanici sepsali nové hlášení. Z Josefa Vašíčka vytvořili zabijáka, vykořisťovatele, politicky angažované monstrum. A z jeho manželky „vrahovu služebnici.“

Žaloba na Josefu Vašíčkovou připravila Okresní prokuratura v Humpolci 8. července 1952. Konstatuje se v ní, že její jednání je společensky nebezpečné, ohrožuje jednotný hospodářský plán a musí být potrestáno. Hlavní líčení ve věci Josefy Vašíčkové se koná o pár dní později na Okresním soudě v Humpolci. Předseda senátu JUDr. Reichel rychle vynesl rozsudek: „Josefa Vašíčková je uznána vinnou a odsouzena k odnětí svobody v trvání 7 měsíců, k peněžitému trestu 20 tisíc pokuty… Vyslovuje se propadnutí zemědělského majetku a vyslovuje se zákaz pobytu v Opatově a okrese Humpoleckém navždy.“ Okresní prokurátor se odvolal a jihlavský krajský soud pak paní Vašíčkové zvýšil trest odnětí svobody na tři roky.

A pak už to jde ráz na ráz. K výročí komunistického „vítězného února“ 1953 je Vašíčkům oznámeno, že jim ONV Humpolec přiděluje ubytování na státním statku u Hrnčíř, okr. Praha-východ: „Odvoz na místo určení bude v úterý dne 3. března 1953 dopoledne. Ubytovaní: počet místností 2, rozměrů 3 × 4 a 5 × 4 m.“

Míla Vašíček si na to odpoledne pamatuje přesně: „Přijelo nákladní auto. Byl u toho tajnej z Jihlavy a předseda Vašíček se seznamem. Naložili jsme peřiny, hrnec, tři talíře, tři hrnečky, příbory, oblečení, skříň, tři postele, stůl a židle, pár fotek s tatínkem. Vše ostatní tam zůstalo. Nasedli jsme a jeli. Když jsem se otočil, viděl jsem předsedu, jak si spokojeně mne ruce a zavírá vrata našeho statku. My jsme byli s bráchou mladí, cítili jsme křivdu, ale nefňukali jsme. Nejvíce mi bylo líto maminky, nemocné a soužené, že musí do kriminálu.“

Josefa Vašíčková nastoupila trest v Praze na Pankráci, její synové pracovali v Drastech na státním statku.

Na jaře 1955 je čtyřiapadesátiletá Josefa Vašíčková propuštěna z věznice v Rimavské Sobotě. Ze Slovenska jede vlakem do Prahy a pak autobusem do Hrnčířů. Vašíčkovi tam obývají jednu malou podlouhlou místnůstku, ve které spí tři lidé, a k tomu ještě menší kuchyňku. Paní Vašíčková chodí krmit dobytek a synové jezdí s koňmi a později s traktorem na okolních polích. Ožení se. Nejdřív se na ně všichni dívají skrz prsty jako na vyvrhele, ale když vidí, jak umějí tvrdě pracovat a jak rozumí hospodaření, oblíbí si je.

V Opatově mezi tím strážci „rudé revoluce“ Vašíčkův zabraný statek vydrancovali a zemědělské zařízení rozkradli. Chvíli stavení používali jako sklad místního JZD a obytné části přestavěli na Smíšené zboží. Po letech chátrání byl pak celý statek v roce 1979 zbourán.

Vašíčkovi mají zakázáno navštěvovat ves i místní hřbitov, kde je pochován jejich zavražděný manžel a otec. Míla Vašíček tam občas zajede tajně v noci, aby alespoň zapálil svíčku na tátově hrobě. „Maminka se konce komunistického impéria nedožila,“ vyprávěl mi Miloslav Vašíček, „zemřela v roce 1987. Teprve tehdy se mohla vrátit domů, na hřbitov, vedle táty.“

Na podzim 1990 byla Josefa Vašíčková rehabilitována. V dalších letech se řešila restituce Vašíčkových polí, luk, lesů a také náhrada ukradeného majetku a zničeného statku v Opatově. Nikdo z viníků represálií proti soukromým zemědělcům v Opatově nebyl nikdy potrestán, přestože v devadesátých letech 20. století většina z nich ještě žila.

„Když jsem po letech potkal toho bývalého předsedu MNV Vašíčka, který nás vystěhoval,“ vzpomínal při našem setkání Miloslav Vašíček, „jen jsem si před ním uplivl. A šel jsem dál. Věřím ve vyšší spravedlnost.“

Autor je básník a spisovatel