První pokus s očkováním proti neštovicím provedl venkovský lékař v Anglii před 230 lety

Neunikly mu ani tři další zajímavé jevy: tyto „kravské“ neštovice nekončí smrtí; mohou být přenosné na člověka; ten, kdo se jednou těmito kravskými neštovicemi nakazil, zachovával si už natrvalo imunitu vůči neštovicím „lidským“, pravým.

Z tohoto pozorování učinil Jenner (1749-1823) logický závěr, který jej přivedl k pokusu: 14. května roku 1796 přenesl tekutinu z neštovičky jedné děvečky infikované kravskými neštovicemi do škrábanců v kůži na obou pažích zdravého osmiletého chlapce. Ten následně kravskými neštovicemi skutečně onemocněl; po šesti týdnech však bylo možné konstatovat úplné uzdravení. Tehdy se Jenner odhodlal k druhému kroku: naočkoval stejnému dítěti dávku pravých neštovic a jak předpokládal, chlapec zůstal zdravý. Své pokusy opakoval ještě několikrát a v roce 1798 pak výsledky svého pozorování publikoval ve studii, v níž dal svému postupu i jméno: vakcinace (podle latinského slova vacca, tedy kráva). Původce nákazy označil termínem virus.

Právě v 18. století představovaly neštovice onemocnění takřka všeobecné a jen málokomu se podařilo uniknout: v časech epidemie na ně zemřelo každé čtvrté či páté dítě. V roce 1711 podlehl neštovicím také císař Josef I., v roce 1721 se jejich obětí stal ruský car Petr II. V 60. letech 18. století na ně zemřelo jedenáct příslušníků habsburské císařské rodiny včetně milované manželky Josefa II. Isabelly Parmské. Nakazila se i panovnice Marie Terezie. Jen o pár let později, v roce 1774, se neštovice staly osudnými i francouzskému králi Ludvíku XV.

Těm, kteří přežili, často zůstaly na celý další život ošklivé stopy: některé oběti stihla trvalá slepota, nejčastěji se však nemoc podepisovala formou viditelných jizev. Charakteristické znamení na tváři si nesli i největší géniové doby jako W. A. Mozart nebo Ludwig van Beethoven.

Novodobý mor se nevyhnul ani našim zemím: Ještě v letech 1796-1812, tedy již v době počátků šíření vakcinace, si vyžádaly neštovice na Moravě celkem takřka 115 tisíc lidských životů. Nejtěžší byla tato epidemie v letech 1798 až1800. V Čechách v nejtragičtějším roce 1799 zemřelo na neštovice 17 585 lidí.

Pravé neboli „černé“ neštovice (latinsky variola, variola vera) totiž představují akutní onemocnění, které je prudce nakažlivé a velmi nebezpečné. Jsou způsobeny virem z čeledi poxviridae, ten proniká do těla sliznicí dýchacích cest. Inkubační doba je asi 14 dní, nakažený ještě není infekční a nevykazuje ani žádné zvláštní příznaky. Pak nastoupí projevy jako u chřipky, včetně horečky, po jejím opadnutí se objeví na obličeji, rukou a předloktích charakteristické puchýřky, které se po několika dnech rozšíří i na trup. Protože sekret z puchýřků obsahuje velké množství viru, jsou pacienti po celou dobu výskytu vyrážky velice infekční. Když horečka nastoupila podruhé zhruba týden po objevení vyrážky, nemocní často umírali v důsledku oběhového selhání nebo jiných komplikací - úmrtnost dosahovala až 30 procent.

Lékaři v těch časech zkoušeli všechno. Až do Jennerova objevu byl nejdůležitější, ovšem vysoce riskantní postup očkovat lymfou z pravých neštovic. Což vycházelo ze zkušenosti, že neštovice každého postihnou jen jednou.

Člověk se záměrně nakazil sušeným hnisem z puchýřků pravých neštovic: praxe ukazovala, že nemoc naočkovaná nemívá tak bouřlivý průběh jako nemoc získaná přirozenou cestou. Velkou slabinou však byla značná nakažlivost očkovaného, který zůstal po celou dobu nemoci vysoce infekční. Ani lehčí průběh nemoci získané umělou cestou nevylučoval znetvoření a u slabších nebo nemocných jedinců dokonce úmrtí.

Přesto se tato riskantní praktika šířila od dvacátých let 18. století z Osmanské říše i Evropou včetně českých zemí, kde jsou první pokusy doloženy od přelomu 60. a 70. let. Nešlo však o masový jev – například k roku 1795 (tedy rok před Jennerovým objevem) bylo třeba v Brně jen 34 očkovaných dětí.

Jennerův objev tak byl průlomový. Ale jakkoli jeho prvenství vstoupilo do dějin, podle některých pramenů úplně první nebyl: možná objevil vakcínu pro učený svět, ale v lidovém prostředí byly účinky kravských neštovic jako prevence proti neštovicím pravým pravděpodobně známy a možná i využívány dříve. Svědčí o tom některé pozdně osvícenské informace z Ameriky, Asie (Persie) či prameny z různých zdánlivě „zaostalých“ krajů Evropy, ať už z přímo z několika hrabství v Anglii nebo z oblasti Dolního Rýna, Korutan či Meklenburska.

Vzhledem k tomu, že právě v době Jennerova objevu byla v celé Evropě na vzestupu vlna epidemie neštovic, novinka se rozšířila poměrně rychle.

Formy uchovávání a předávání látky byly několikeré, nejčastěji se i v česko-moravském prostředí užívalo vlákna napuštěného očkovací látkou, které se uchovávalo například ve voskem zapečetěných skleněných barometrových trubičkách. I u nás se běžně setkáváme rovněž s jinými způsoby, jako bylo uložení stočeného napuštěného vlákna mezi dva husí brky spojené voskem, případně mezi dvě skleněné destičky s malou výdutí.

V habsburské monarchii se očkování kravskými neštovicemi začalo ze státní iniciativy uplatňovat již od roku 1800 a právě Vídeň se – spolu se severoněmeckým Hannoverem – stala prvním městem na kontinentě, kde byly takřka ve stejném okamžiku provedeny první pokusy s vakcinací. Britský parlament dal přitom svolení k vakcinaci až v roce 1809.

Vídeňský lékař a zdravotní referent dolnorakouské vlády, Pascal Joseph Ferro, si nechal zaslat přímo z Londýna vlákno navlhčené vakcínou. Poslední dubnový den roku 1799 pak za přítomnosti ženevského lékaře Jeana de Carro provedl první vakcinaci, a to na svých vlastních dětech. Jean de Carro vývoj u dětí pečlivě sledoval; o deset dní později, 10. května, se i on odhodlal očkovat své dva synky. Použil k tomu lymfu z neštovičky Ferrovy dcery. Vakcinace proběhly úspěšně a de Carro se stal vášnivým propagátorem tohoto nového postupu nejen v habsburské monarchii, ale později také v Turecku či Indii.

Za svého pobytu v našich zemích (především v Karlových Varech) se zasloužil i on o rozšíření vakcinace v Čechách. A byl to údajně zřejmě také on, kdo dodal očkovací látku i do Brna.

Podle dobového tisku právě Morava projevila mezi rakouskými provinciemi v očkování nejvíce horlivosti. Zásluhou lékaře Aloise Carla, tehdy činného v Brně, prošlo vakcinací již v roce 1801 takřka 600 brněnských dětí z různých společenských vrstev.

V době epidemie neštovic v letech 1798-1799 nechala majitelka panství Kunvald (dnes Kunín), hraběnka Marie Walburga Truchsess-Zeil svolat vesničany, aby je poučila o nezbytnosti očkování jako jediné skutečné pomoci proti nemoci. Očkováno bylo 38 dětí a žádné z nich nezemřelo. Hraběnčina „osvěta“ pokračovala i v dalších obcích a setkala se s ohlasem. Podobné zprávy přicházely i z Mikulova, Jemnice, Prostějova, Opavy, Krnova, Českého Těšína, z Bílska, Bučovic a Bílovic, ze Vsetína, z Frývaldova (Freiwaldau; dnes Jeseník), z Telče i dalších míst.

Osvětové cíle později sledovaly v moravském prostředí také specifické „očkovací slavnosti“ s hudbou, zpěvem, tancem, hrami a rozdělováním prémií.

Čechy vykazovaly ve srovnání s Moravou určité zpoždění; první sporadické pokusy s vakcinací prováděli v Praze roku 1800 vzdělaní lékaři Johann Mayer, člen Učené společnosti, a Franz Karl O´Reilly, vlivný místní zednář, či mladý Josef Bernt, tehdy činný jako lékař v Kosmonosích.

Věci se pohnuly, až když roku 1801 přišel do Prahy z Brna zmíněný Alois Carl. Tehdy se o očkování začal zajímat i zemský protomedikus (tedy cosi jako „ministr zdravotnictví“ pro Čechy), Thaddäus von Bayer, který na jaře 1801 inicioval první veřejné pokusy s vakcinací, o kterých se psalo i v tisku. Díky přetrvávající bezprostřední hrozbě nákazy nalezlo očkování poměrně velký ohlas u všech společenských vrstev. Zájem byl takový, že již v polovině července roku 1801 bylo možno v Praze napočítat 250 očkovaných dětí, a ještě téhož roku se vakcinace rozšířila v podstatě po celé zemi. Koncem roku bylo podle výkazů přinejmenším již 1910 očkovaných a tento lékařský postup se začal šířit také na venkově.

Šlo ale o akce s nejistými výsledky: lymfa mohla být „prošlá“, očkování provedeno nedbale, fatální důsledky mohly mít také případy, když se očkovaly nemocné děti – a to vše mohlo nový postup zpochybnit.

Stále více se tak ukazovalo, že vakcinace vyžaduje maximální řád a disciplínu; vznikala tak potřeba nových kontrolních orgánů, které budou určovat pravidla.

Zlomový okamžik, kdy bylo v Čechách zahájeno skutečně „plošné“ očkování, přišel v roce 1803. Tehdy se nejvyšším zemským úředníkem, guberniálním prezidentem (a současně nejvyšším purkrabím) stal významný mecenáš Johann Rudolf hrabě Chotek, hluboce přesvědčený o naléhavosti problému. Již na prahu nového roku 1803 adresoval pražskému magistrátu a všem krajským úřadům nařízení, které upravovalo některá pravidla očkování.

Gubernium – zemská vláda – chtělo především zamezit tomu, aby tuto důležitou činnost vykonávaly nekompetentní osoby, proto jasně nařizovalo, že očkovat smějí pouze zkoušení lékaři, a to výhradně podle přesných předpisů; také očkovací látka měla projít kontrolou. Ve spolupráci gubernia s lékařskou fakultou se tak zformovala očkovací komise, která takřka bez přestávky fungovala až do roku 1847. Tato komise koordinovala vazby mezi lékařem, který poskytoval „certifikovanou“ očkovací lymfu, a sítí očkovacích lékařů, kteří působili ve všech tehdejších šestnácti krajích. Díky činnosti komise se tak počet očkovaných dětí, odhadovaný k roku 1801 na 1910, zvýšil o dva roky později v celých Čechách na 12 842.

Ačkoli nedůvěra rodičů k očkování ustupovala jen zvolna, od 30. let 19. století jím prošly více než čtyři pětiny dětí narozených v českých zemích.

Roku 1849 bylo v Čechách dokonce 96 procent a na Moravě ještě o něco více přeočkovaných dětí, ve Slezsku pak 91 procent. Od přelomu 19. a 20. století se pravé neštovice vyskytovaly v našich zemích jen sporadicky - zřejmě posledních šest obětí si vyžádaly v roce 1897. Povinné očkování a přeočkování bylo uzákoněno v roce 1910.

Na počátku 60. let 20. století zahájila Světová zdravotnická organizace (WHO) pravděpodobně největší zdravotnickou akci všech dob, program totálního vymýcení pravých neštovic, jejíž koncepci vypracoval český epidemiolog Karel Raška, který byl v letech 1963-1970 ředitelem oddělení přenosných nemocí této zdravotnické organizace v Ženevě. V dubnu roku 1978 bylo možné konstatovat, že žádné další případy výskytu neštovic nejsou známy a k 1. lednu roku 1980 vyhlásila Světová zdravotnická organizace, že planeta Země je neštovic zbavena.

Vakcinace patřila bezpochyby k největším medicínským objevům všech dob a rozhodně i k největším úspěchům 19. století na poli prevence a ochrany zdraví, k němuž výrazně přispěli i lékaři z českých zemí.

Úspěch předpokládal v prvé řadě velkou (sebe)kázeň jak na straně očkujících lékařů, tak očkovaných (či jejich rodičů), a také důvěru, podporovanou příklady společenských a intelektuálních elit i přesvědčovacím vlivem propagandistických spisů.

Autorka je historička, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze