Před sto lety vstoupili Němci poprvé do československé vlády

Zde složili do rukou hlavy státu předepsaný slib a ještě téhož dne se vrátili stejnou cestou do Prahy, kam dorazili po desáté večer.

Nečekal je odpočinek, ale první zasedání nové vlády, během něhož dokončili programové prohlášení, s nímž vystoupil druhý den premiér Antonín Švehla ve sněmovně.

Od roku 1918 v pořadí devátá vláda a třetí, které předsedal šéf agrární strany Antonín Švehla, představovala historický přelom. Poprvé v ní usedli zástupci českých Němců. Ministerstvo veřejných prací převzal Franz Spina za koalici německých agrárníků a živnostníků a ministerstvo spravedlnosti získal Robert Mayr-Harting z Německé lidové křesťansko-sociální strany.

Švehlova pravo-středová vláda, již levice nazve „panskou koalicí“, byl prvním československým kabinetem, který nebyl vytvořen na základě národní příslušnosti, ale společných ekonomických zájmů.

Ještě na jaře 1926 by si na vznik vlády s německou účastí vsadil zřejmě málokdo. Národnostní vášně z české i německé strany vřely v parlamentu i na ulicích. Politická krize dosáhla takové intenzity, že se začalo mluvit o nebezpečí pravicového puče.

Pro pochopení politického vývoje, který vyvrcholil vládou „panské koalice“, se musíme vrátit minimálně o rok zpět, do listopadu 1925, kdy se konaly v pořadí druhé prvorepublikové parlamentní volby. V nich ztratila dosavadní vláda Antonína Švehly, kterou tvořila široká koalice českých stran, většinu ve sněmovně. Porážku utržily především vládní levicové strany, sociální demokraté a socialisté, naopak mocně posílili destruktivní komunisté. Kdybychom počítali výsledky jen podle odevzdaných hlasů v českých zemích, pak komunisté volby dokonce vyhráli. Agrárníci, oficiálně Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu, komunisty předstihli o necelých 30 tisíc hlasů jen díky volebním ziskům na Slovensku.

Prvorepublikový poměrný volební systém postrádal dnešní pětiprocentní uzavírací klauzuli, což spolu s pestrým národnostním složením obyvatel vedlo k extrémně roztříštěnému parlamentnímu zastoupení. Do Národního shromáždění se dostalo 16 subjektů, přičemž jen dva z nich – zmínění agrárníci a komunisté – se těšili více než desetiprocentní podpoře. Dohadovat v této situaci funkční koalice bylo – jak se právě po volbách v roce 1925 ukázalo – nad síly i největších mistrů.

Prezident po volbách pověřil sestavením vlády dosavadního premiéra Antonína Švehlu, který chtěl stávající koalici rozšířit o živnostenskou stranu, čímž by opět získala většinu ve sněmovně. Mezi agrárníky a lidovci na jedné straně a sociálními demokraty a socialisty na druhé straně se ale začaly objevovat zásadní rozpory: levice třeba nechtěla lidovcům za žádnou cenu svěřit ministerstvo školství.

Švehla musel nakonec kapitulovat. Masaryk pak pověřil šéfa lidovců Jana Šrámka, proslulého heslem „dohodli jsme se, že se dohodneme“, ale ani ten tentokrát dohodu nenašel. Když podobně dopadl i sociální demokrat Rudolf Bechyně, došla Masarykovi trpělivost a povolal osvědčeného byrokrata Jana Černého, který vedl v letech 1920 a 1921 úřednický kabinet, aby ho sestavil znovu. Hrozba nepolitické vlády, v níž by měl dominantní vliv prezident, strany probrala z letargie a Švehlovi se nakonec podařilo v prosinci 1925 sestavit vládu všenárodní koalice.

Rozpory v koalici ale pokračovaly, stmelit ji měly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, který byl přijat již v roce 1920 jako součást ústavy. Ty nutily řadu veřejných funkcionářů komunikovat ve státním jazyce, tedy češtině nebo slovenštině. To rozzuřilo české Němce a vyvolalo jejich obstrukce v parlamentu a demonstrace zejména v pohraničí, naopak Praha zažila protiněmecké manifestace.

Premiér Švehla se z pracovního vypětí zhroutil, odjel se léčit do zahraničí a jeho krátkodobá vláda podala 17. března 1926 demisi. Na její místo nastoupila vláda úřednická vedená Janem Černým, jejíž několikavěté programové prohlášení se omezovalo na to, že bude udržovat chod státu v běhu.

V době úřednické vlády došlo v zákulisí ke sblížení českých a německých pravicových a středových stran. Ulehčovala ho skutečnost, že spektrum německých stran kopírovalo to české: existovali němečtí agrárníci, němečtí živnostníci i němečtí lidovci. Právě tyto tři strany se dokázaly se svými českými protějšky domluvit na programu, jehož hlavními body bylo prosazení pevných zemědělských cel a zavedení státních platů kněží (tzv. kongrua).

Největší zásluhu na domluvené koalici měl slovenský agrární politik Milan Hodža, který sledoval hlavně osobní zájmy: předpokládal, že v roce 1927 bude místo Masaryka zvolen prezidentem Švehla a on se chopí předsednictví vlády. Tato kombinace nakonec nevyšla, Švehla kandidovat odmítl a Masaryk byl v květnu 1927 potřetí zvolen prezidentem. Hodža nicméně ve straně posílil a premiérem se stal jako první Slovák v roce 1935.

Z tohoto důvodu nebyl z vytvoření „panské koalice“ prezident Masaryk zpočátku nadšený, vstup Němců do vlády sice podporoval, ale chtěl, aby se tak stalo v levicové koalici. Nakonec ale změnil názor a po jmenování vlády napsal Švehlovi emotivně: „Pořád vidím ty Němce před sebou: báječná věc a pěkná! A jak jsem rád, že nejsem sám, že jste se ujal věci tak vážně a dobře – provedeme to a úspěšně!“

Němce ve vládě uvítala i většina českého tisku. Šéfredaktor Lidových novin Karel Zdeněk Klíma psal: „Dva němečtí ministři v novém kabinetě jsou historickou událostí v politice tohoto státu. Je to úplný přelom zásad, které dosud ovládaly jak českou, tak i německou politiku, a je-li to skutečně přiznáním značné části německého obyvatelstva ke státní myšlence československé, pak bude nová vláda znamenat po té stránce přímo epochu v dějinách naší republiky.“

Agrární Venkov přirovnal vstup Němců do vlády k roku 1879, kdy čeští poslanci opustili politiku pasivní rezistence a přestali bojkotovat Říšskou radu ve Vídni. K chóru se nepřipojily jen Národní listy spojené s pravicovou a nacionalistickou národní demokracií, které krok označily za předčasný, protože si český národ ještě nevzal zpět vše, co mu bylo „zněmčením“ odňato. Strana Karla Kramáře, která dlouho razila heslo „Němci do vlády, my do revoluce“, nicméně do Švehlovy česko-německé vlády nakonec v roce 1928 vstoupila, čímž následovala i Hlinkovu Slovenskou ľudovou stranu, která se připojila na počátku roku 1927.

Ze dvou prvních německých ministrů v československé vládě zanechal větší stopu v tehdejší politice Franz Spina (1868–1938). Tento profesor slavistiky na Německé univerzitě v Praze, který ovládal češtinu stejně plynně jako němčinu, již od počátku 20. let propagoval vůči československému státu pozitivní politiku, která podle něj jediná mohla zlepšit postavení německé menšiny. Od roku 1926 zastával nepřetržitě ministerskou funkci v devíti vládách až do roku 1938, čímž se stal pátým nejdéle sloužícím prvorepublikovým ministrem. Zemřel skoro symbolicky dva týdny před přijetím Mnichovské dohody.

Robert Mayr-Harting (1874–1948) byl rovněž univerzitní profesor, zabýval se římským a občanským právem, dvakrát zastával post děkana Právnické fakulty Německé univerzity v Praze a jedno volební období ji vedl jako rektor. Senátorem či poslancem za německé křesťanské sociály byl po celé meziválečné období, ministrem byl ale jen ve třetí Švehlově vládě v letech 1926–1929. Zemřel v Praze v roce 1948 dva dny po Janu Masarykovi.

V prvních měsících republiky se čeští Němci snažili od „českého“ státu odtrhnout, vyhlásili čtyři nezávislé provincie a ty na základě práva na sebeurčení chtěli připojit k Rakousku, takže pohraničí muselo za cenu lidských životů obsadit vznikající československé vojsko. Po osmi letech reprezentovaly německé strany, které byly ochotné spolupracovat s Čechy, 75 až 80 procent německých voličů. Tato podpora se však začala od počátku 30. let rychle rozplývat.

Důvodem byla zejména hospodářská krize, která zasáhla německé části země, v nichž dominoval na export zaměřený lehký průmysl, hlouběji než ty české. Češi neuměli být vůči Němcům dostatečně velkorysí. Německé „aktivistické“ strany, tedy ty, které byly ochotné spolupracovat na vládní úrovni s českými, se nedokázaly vykázat žádnými výraznými ústupky z české strany, naopak někdy jim byla vytýkána podpora vládních opatření, která byla chápána jako protiněmecká. Šlo třeba o státní subvence českému menšinovému školství v oblastech s německou většinou nebo prosazení správní reformy, která sloučila Moravu a Slezsko do jednoho útvaru, čímž přišli Němci ve Slezsku o svou relativní dominanci.

Klíčovým faktorem pro krach pokojného soužití Čechů a Němců byl nástup nacistů k moci v sousedním Německu. Zatímco Výmarská republika měla zájem na stabilitě svého souseda, Hitlerova říše začala podporovat německé snahy o odtržení pohraničí. V druhé polovině 30. let reprezentovaly aktivistické německé strany již jen menšinový politický proud – v roce 1935 získala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, která skrytě a s podporou Německa usilovala o rozbití Československa, přes 60 procent sudetoněmeckých hlasů.

Představitelé německého aktivismu byli po okupaci Čech a Moravy – pokud neodešli včas do exilu, jako například sociální demokrat Wenzel Jaksch – pronásledováni nacisty. Ludwig Czech, který byl za německou sociální demokracii v letech 1929 - 1938 postupně ministrem sociální péče, veřejných prací a zdravotnictví, zemřel v roce 1942 v Terezíně, kde byl internován. O padesát let později dostal in memoriam řád Tomáše Garrigua Masaryka.