Parlamentaristé porazili ve vítězné bitvě anglické royalisty

Roku 1625 nastoupil na anglický trůn nový král Karel I. Stuart. Po svém otci Jakubu I. zdědil přesvědčení, že jeho královská moc je odvozena od samotného Boha a že tím pádem je jeho postavení naprosto nezpochybnitelné. Na rozdíl od svého otce byl však bohužel zároveň velmi tvrdohlavý, nedůvěřivý, konfliktní a nikdy si nenechal od nikoho poradit.

Právě tyto vlastnosti nejspíš způsobily to, že prakticky po celou dobu své vlády vedl různé války ať už v zahraničí, nebo na ostrově. Nejznámější a nejkrvavější z těchto válek byla anglická občanská válka, která zuřila v letech 1642 až 1651. Tento konflikt mezi royalisty a parlamentaristy stál život až desetinu všech obyvatel království a byl začátkem procesu, který vyvrcholil v roce 1707 spojením Anglie, Walesu a Skotska v jednu unii – dodnes nazývanou Velká Británie.

Nespokojenost s absolutistickým pojetím vlády však v Anglii rostla již o mnoho desítek let dříve. V zemi sice existoval už od 13. století parlament, jenž mohl částečně ovlivňovat královskou vládu nad zemí, ale jeho vliv postupem času spíše upadal. Pro krále Karla I. byl zbytečností a nutným zlem. Raději vládl sám.

Přesto čas od času parlament potřeboval. Především, chtěl-li zvyšovat daně. A to Karel díky své zálibě ve válkách chtěl velmi často.

Šlechtě samozřejmě stále nové a nové daně vadily.  Navíc jim bylo trnem v oku Karlovo manželství s francouzskou katoličkou Jindřiškou Marií Bourbonskou. Obávali se, že je kvůli němu ohroženo postavení tradiční anglikánské církve.

Opakovaně svolával a rozpouštěl parlament a opakovaně se pokoušel prosadit různé nové daně nebo náboženská omezení. Úspěch slavil málokdy a navíc každý nový parlament byl k němu znatelně kritičtější než předchozí. Ten poslední, takzvaný Dlouhý parlament se již králi otevřeně postavil a vymohl na něm dokonce určité ústupky. Především to, že ho již nemůže rozpustit.

Situace mezi příznivci krále a parlamentu byla napjatá a ještě více se vyhrotila poté, co král dal pod nátlakem souhlas k popravě svého někdejšího poradce Thomase Wenthwotha zatčeného parlamentaristy pro zradu. Chtěl konfliktu zabránit, ale ještě více se rozdmýchal.

Karel I. opustil Londýn a začalo se schylovat k válce. Oba strany hledaly podporu u měst. Zprvu byl úspěšný král a na jeho stranu se stavělo mnoho měst a většina venkova. Brzy se však na straně parlamentaristů začal prosazovat schopný vojevůdce Oliver Cromwell, který se svými oddíly royalisty porážel.

Karel I. se po prohrané první sérii uchýlil do Skotska, zemi v roce 1647 slíbil náboženské ústupky a církevní reformu. V létě následujícího roku pak společně s nimi podnikl invazi do Anglie a začala druhá občanská válka.

Pro parlamentaristy, kteří až dosud více či méně krále přece jen uznávali, byl tento jeho krok odsouzeníhodnou zradou. Cromwellovi se podařilo royalisty porazit a navíc Karla zajmout. Král byl následně souzen za zradu a 30. ledna 1649 byl popraven.

Boje tím však neskončily. Oliver Cromwell se musel ještě vypořádat s Iry a Skoty, kteří byli stále na straně krále. Ještě v roce 1649 se Cromwell vylodil v Irsku a po velmi krvavých bojích jej v roce 1653 dobyl. Současně musel na severu bojovat se Skoty a se synem popraveného krále, Karlem II. Cromwell se tam vydal v roce 1650 a 3. září royalisty porazil v bitvě u Dunbaru. Když se následně zmocnil i Edinburghu, bylo Skotsko jeho.

Karel II. se poté ještě snažil získat převahu v samotné Anglii, ale ani tam se mu nevedlo. Jeho vojska byla drtivě poražena 3. září 1651 v bitvě u Worchesteru.

Royalisté byli touto bitvou, která se odehrála přesně před 360 lety, nadobro rozprášeni a sám Karel II musel emigrovat. Anglii čekalo několik let republiky, poté se Cromwell prohlásil lordem protektorem.

Po jeho smrti parlament, který neměl žádného silného vůdce, přijal ústavní změny a povolal Karla II. zpět.