Od lidské zoologické zahrady k muzeu Afriky: o dědictví kolonialismu

Její část věnovaná koloniím byla umístěna v Tervurenu a právě kvůli ní byla vybudována tramvajová trať spojující palác s centrem města.

Návštěvníci měli tehdy možnost zhlédnout vycpaná zvířata, výrobky z Konga, ale také „lidskou zoo“ – imitaci africké vesnice, ve které žilo 267 osob z Konga. Sedm z nich během pobytu na výstavě zemřelo. Kongo bylo v té době již dvanáct let soukromým majetkem belgického krále Leopolda II., který tento útvar nazval Svobodný stát Kongo.

Režim zavedený v Kongu Leopoldem II. nechvalně proslul brutalitou spojenou s vymáháním práce od místních obyvatel pod hrozbou drastických trestů. Obrazy zmrzačených obyvatel Konga patří dodnes k ikonickým snímkům z doby, kdy fotografie byla stále velmi mladou technologií.

Proti podmínkám v Kongu protestovala řada osobností, jako například spisovatelé Arthur Conan Doyle nebo Mark Twain. V důsledku mezinárodního tlaku byl Leopold II. nucen předat vlastnictví Konga belgickému státu. Od té doby bylo Kongo belgickou kolonií až do roku 1960. Jeho lidské i přírodní zdroje využívala Belgie během obou světových válek a z tamní uranové rudy byly vyrobeny americké jaderné zbraně.

V roce 1960 se Kongo osamostatnilo pod vedením Patrice Lumumby, který se stal premiérem. Do dramatického vývoje mladého státu výrazně zasáhla studená válka, kdy se o vliv v zemi bohaté na přírodní zdroje střetával Sovětský svaz se Spojenými státy. Těm se podařilo prosadit Josepha Mobutua, od kterého si slibovaly spolupráci. Patrice Lumumba byl 17. ledna 1961 zavražděn jednotkami vedenými belgickými důstojníky.

V roce 2001 se Belgie za podíl na tomto činu omluvila.

Úspěch koloniální výstavy z roku 1897 vedl k založení stálého Muzea Konga v roce 1898. Účelem nové instituce bylo vytvářením sbírek, výzkumem a výstavami podporovat belgické koloniální projekty v duchu „civilizační mise“, kterou prosazovala belgická vláda.

V roce 1910 muzeum obdrželo novou, větší budovu, ve které sídlí dodnes. V důsledku dekolonizace se v roce 1960 přejmenovalo na Královské muzeum střední Afriky, avšak přístup a expozice se příliš neměnily.

Jejich jádrem zůstávala prezentace Afriky jako zdroje surovin a bohatství, jako objektu etnografického a přírodovědného výzkumu a jako zaostalého kontinentu, který je třeba zmodernizovat zavedením evropských institucí a technologií.

Beze změny zůstala i umělecká výzdoba paláce, která obsahovala řadu pro obyvatele Konga ponižujících výjevů. Bez ohledu na rychlý politický vývoj Demokratické republiky Kongo, který trval i po konci studené války, v Tervurenu vznikla časová schránka konzervující představy o Africe a jejích vztazích s Evropou z 19. století.

Jestliže ještě na přelomu tisíciletí bylo muzeum v Tervurenu reliktem více než sto let staré éry, po rekonstrukci a přejmenování na dnešní AfricaMuseum v roce 2018 se stalo symbolem toho, jak se s komplikovaným a konfliktním dědictvím kolonialismu vyrovnávat. Do budovy paláce se nyní vstupuje skrze moderní betonovou přístavbu a tunel. Toto architektonické gesto zdůrazňuje, že i samotný palác je muzejním artefaktem.

Budova vypadá na první pohled stejně jako v době svého vzniku, avšak výmluvné jsou zásahy do výtvarné výzdoby. Nedaleko od východu ze vstupního tunelu zůstal zachován původní seznam jmen přibližně 1500 Belgičanů (pouze mužů, ženy a děti v seznamu uvedeny nebyly), kteří zahynuli při kolonizaci Konga.

Protože o milionech obětí belgické nadvlády z řad obyvatel Konga nebyla původně ani zmínka, vytvořil původem konžský umělec Fredy Tsimba na protější prosklené stěně nápisy jmen sedmi obyvatel Konga, kteří zemřeli během „lidské zoo“ v rámci koloniální výstavy 1897. Tyto nápisy vrhají za denního světla stín na původní seznam.

Podobně v centrálním prostoru paláce, který zdobily sochy zobrazující obyvatele Konga jako necivilizované divochy, kteří potřebují „péči“ Belgičanů, nastala viditelná změna. Původní sochy byly zakryty tak, aby bylo možné je spatřit jen skrze poloprůhlednou tkaninu nebo z úhlu pohledu, který jejich prohlížení ztěžuje. Namísto toho jsou k vidění nová zobrazení, jež vytvořil umělec Aimé Mpane.

Například sochu z roku 1922 s názvem „Belgie přináší civilizaci do Konga“ překrývá nyní obraz znázorňující artefakty předkoloniální éry, čímž demonstruje kulturní bohatství, jež vzniklo na území Konga nezávisle na vlivu Belgie.

Samotné výstavy, které zaplňují celý palác, pokrývají témata historie, etnografie či přírody současné střední Afriky. Návštěvníci tak mohou na jednom místě vidět obsah, za kterým by v jiných případech museli samostatně do několika různých institucí.

Muzeum v Tervurenu je kromě této komplexnosti jedinečné i tím, že umožňuje sledovat zároveň současnou Afriku i úlohu muzea v jejích koloniálních dějinách. U mnoha předmětů je tak zřejmé, zda byly zakoupeny, odebrány násilím či jakým jiným způsobem se do sbírek muzea dostaly.

Zachován je také jeden z původních výstavních sálů muzea - takzvaný sál s krokodýly. Tomu vévodí kompozice dvou vycpaných krokodýlů, řada preparátů v lihu a dalších artefaktů přivezených z Konga. Současný kurátorský text uvádí: „Nástěnné krajinné malby a černobílé fotografie vykreslují obraz exotické a romantické Afriky. Ukazují každodennost obyvatel Konga v nedotčené scenérii, beze stop kolonizace. Právě takové obrazy po dlouhou dobu utvářely představy návštěvníků o Kongu.“

Muzeum se věnuje také přítomnosti. Těžbu dřeva expozice zasazuje do kontextu globální ekonomiky i stavu životního prostředí. Na pomezí historie a současnosti se pak pohybuje místnost věnovaná životu konžské komunity v Belgii. Ta popisuje obtížné soužití konžské menšiny s belgickou většinou po dekolonizaci i jejich současné vztahy.

Kurátoři hned zpočátku upozorňují na rozdíl v původu vystavených fotografií. Ty z období do 60. let pocházejí ze sbírek muzea, byly vytvořeny pro propagační účely a málokdy zmiňují jména vyfotografovaných. Naproti tomu mladší fotografie byly sesbírány od rodin žijících v Bruselu v současnosti, a tudíž se k nim pojí detailní příběhy zachycených lidí.

Lidé původem z Afriky jsou zde zobrazeni jako studenti, vojáci v obou světových válkách. Kromě toho je můžeme vidět v rolích migrantů, sportovců, umělců, aktivistů, vědců, ale také politiků či představitelů svých náboženství. Podstatným rysem této části muzea je úzká spolupráce s lidmi afrického původu nebo organizacemi, které je sdružují. Výstava má od zbytku muzea odlišný charakter, působí více jako komunitní či regionální muzeum, jež velkou část sbírek čerpá z rodinných archivů.

Součástí tohoto sálu je také pomník „všem ze subsaharské Afriky, kteří zemřeli při útěku do nebo z Belgie po roce 1960.“ Pamětní deska se vztahuje na všechny zavražděné policií, ale také na oběti rasově či nábožensky motivovaného násilí spáchaného na této komunitě.

Společným rysem současných expozic je, že bohatě využívají sbírky nashromážděné během existence muzea. Ačkoliv byly tyto sbírky často vytvářeny způsoby, které jsou dnes nepřípustné, lze v expozicích vidět nepřeberné množství artefaktů, počínaje archeologickými nálezy, uměleckými díly, rituálními předměty a vycpanými zvířaty konče.

Návštěva v Tervurenu je tak bohatým zážitkem, který zaujme návštěvníky s různorodými zájmy. Kurátoři zvolili přístup, kdy se problematicky nabyté dědictví neukrývá, nýbrž vystavuje, a expozice vysvětlují okolnosti jeho nabytí i další jeho sporné rysy.

Místo, které vzniklo jako výkladní skříň belgického kolonialismu, je tak díky nedávné proměně příkladem toho, co znamená dekolonizace (nejen) muzeí v praxi. AfricaMuseum není jediné místo tohoto typu v Evropě a řada významných institucí řeší podobné otázky. Jak pracovat s vlastním podílem na kolonialismu? Jak naložit s předměty, které se dostaly do sbírek s pomocí násilí či bez souhlasu jejich původních majitelů?

Tyto otázky nemají jen kulturní a vzdělávací rozměr, ale projevují se také na politických vztazích mezi původními koloniálními mocnostmi a jejich dřívějšími koloniemi. Historie je tak součástí přítomnosti.

Muzeum v Tervurenu je v tomto smyslu zhmotněním principů dekolonizace a toho, jak se stavět ke komplikovaným historickým tématům. Současné expozice nabízejí celou řadu postupů, které jsou přenositelné: integrovat do výstavy pomník, spolupracovat s komunitou, pozvat ke spolupráci umělce, spolu se samotnými předměty vystavit i historii sbírky, k níž dnes patří, nechat návštěvníky nahlédnout do historie vlastní instituce, i když je spojená s ospravedlňováním násilí a reprodukcí rasistických stereotypů.

Návštěvník tak na jednom místě může nalézt nejen mnohooborové muzeum, ale také místo ke vnímání utrpení jiných, moderní architekturu, výtvarné umění různých žánrů či muzeum v muzeu, jako je to v případě sálu s krokodýly.

Podobné proměny jako v Tervurenu jsou součástí širšího evropského procesu dekolonizace muzeí, který zasahuje do všech oblastí jejich činnosti: od získávání sbírkových předmětů a péče o sbírky přes výzkum, výstavy a vzdělávání až po řízení institucí a spolupráci s veřejností.

V Domě evropské historie - projektu „evropského národního muzea“ - je do března 2027 otevřena výstava s názvem Postkolonial. Nachází se v ní nejen příklady z imperiálních velmocí, jako byly Velká Británie, Španělsko nebo Francie, ale také řada příběhů i předmětů ze střední a východní Evropy.

Dekolonizace muzeí je celosvětový, dlouhodobý a komplikovaný proces. Muzeum v Tervurenu ukazuje, že i na místě spojeném s jedním z nejkrutějších koloniálních režimů lze vybudovat důstojnou připomínku minulého násilí i funkční vzdělávací prostor. Ten spojuje poznání ze společenských a přírodních věd se současnými muzejními postupy, které návštěvníky vtahují do příběhu. I kvůli tomu se vyplatí nasednout na tramvaj č. 44 směrem do Tervurenu.

Autor je historik, působí na Ústavu historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.