Článek
S návrhem na názvy ulic přišla městská část Praha 7, na jejímž území se bude čtvrť rozprostírat. Místo je vybráno i ze symbolických důvodů, protože z vlakové stanice Praha-Bubny za druhé světové války vyrážely nacistické transporty do ghetta a lágru Terezín, odkud lidé poté většinou mířili do vyhlazovacích táborů.
„Chceme tak vzdát hold zásluhám Nicholase Wintona a připomenout, že na celou záchrannou akci nebyl sám,“ řekl Novinkám starosta Prahy 7 Jan Čižinský (Praha sobě).
Stará nádražní Budova Praha-Bubny a památník obětem holokaustu Brána nenávratna
Aktuálně se při přípravě čtvrti dopracovává změna územního plánu. Souběžně se připravují podklady ve formě dopřesnění územní studie pro plánovací smlouvy.
„Ty pak budou závazně stanovovat majetkoprávní vztahy a z pohledu obyvatel a radnice Prahy 7 i magistrátu hlavně vybavenost a další vlastnosti daného území,“ sdělil Novinkám mluvčí Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Matouš Hutník s tím, že ty bude pomáhat zformovat i Prognóza obyvatel a veřejné vybavenosti.
Coby dobře situovaný makléř londýnské burzy se Nicholas Winton (1909–2015) po 22. prosinci 1938 místo pohodlně strávených Vánoc a novoročních oslav na sjezdovkách Švýcarska rozhodl odjet na tři týdny do Prahy v Mnichovskou dohodou okleštěném Československu, nad nímž se stahovala mračna kompletní nacistické okupace, aby mimo jiné pomohl statisícům lidí vysídlených ze Sudet.
„Sám byl židovského původu a vzhledem k vývoji geopolitické situace si snadno domyslel, co se chystá. Dělo se tak navíc měsíc a půl potom, co v Německu došlo k tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938,“ řekl Novinkám historik Jiří Klůc.
Reprototo Záchrana českých uprchlíků 1938–39: Sir Nicholas Winton nebyl sám. Na snímku Nicholas Winton a Hansi Beck před odletem z Prahy do Londýna v lednu 1939.
Všem překážkám navzdory se první úspěšnou akcí Wintonova týmu stalo přemístění 20 dětí letecky, což nacisté po nástupu k moci znemožnili, a proto drtivou většinu z celkem 669 dětí do věku 17 let spasilo následných osm transportů z Wilsonova nádraží v Praze do Británie, kde je očekával a kontakt s pěstouny zprostředkovával Nicholas Winton.
„Devátá lokomotiva 1. září 1939 s 250 malými pasažéry už nestačila vyjet, protože vypukla druhá světová válka, a většina z nich poté zahynula v lágrech během šoa,“ dodal historik.
Ulice Nicholase Wintona na svém bubenském konci
Poté co britská akademička Doreen Warrinerová (1904–1972) 13. října 1938 přiletěla do Prahy, odhodlaná stejně jako Winton jakkoliv pomáhat, stala se oficiální zástupkyní Britského výboru pro uprchlíky z Československa. Byla energická, nesmírně činorodá a plná ctnostných ideálů.
Doreen Warrinerová před rokem 1948 (reprofoto)
„Právě v sídle výboru ve Voršilské ulici č. p. 2 se Wintonovi krátce po jeho příjezdu do Prahy představila,“ líčil Novinkám Jiří Klůc. Záhy Wintonovi nabídla spolupráci.
Winton právě s pomocí Warrinerové sestavil seznamy ohrožených a po třech týdnech se vrátil do Velké Británie, kde usiloval o získání víz a peněz na odjezd těch nejohroženějších, což se mu v 669 případech povedlo. Roku 1941 Doreen Warrinerová obdržela Řád britského impéria (OBE). Zesnula 17. prosince 1972 ve věku 68 let, poté co prodělala infarkt.
Trevor Chadwick (1907–1979), blízkými popisován jako lehkomyslný bouřlivák s chutí k alkoholu a naopak nechutí ke konvencím, pravidlům i etiketě, rovněž sehrál naprosto klíčovou roli při záchraně československých dětí, když přímo v Praze vyřizoval nezbytné záležitosti s Němci, aby transporty do Británie mohly vyrazit z Wilsonova nádraží.
„Napřed byli dost nepříjemní, ale vzpomínám si, jak jsem na ně zkusil scénu s ječením a boucháním do stolu – což na tyhle hulváty vždycky spolehlivě platilo,“ napsal Trevor Chadwick roku 1966 v dopise adresovaném jednomu ze zachráněných dětí.
Trevor Chadwick se svým starším synem roku 1935 (reprofoto)
Nezřídka například jednal se šéfem politického oddělení pražského gestapa Karlem Bömelburgem. Chadwick měl pro svou úlohu vynikající vlastnost – k dětem se choval jako laskavý strýček a k Němcům, kteří rozhodovali o životech dětí, vystupovat jako úslužný, ale důrazný člověk. Takto z českého hlavního města zorganizoval celkem pět transportů do bezpečí, než Němci v červnu 1939 vystupňovali tlak natolik, že se rozhodl vrátit do Británie. Po válce žil v norském Oslu, kde jej 23. prosince 1979 zachvátila mrtvice a vydechnul naposledy.
Rázná, odvážná, velmi inteligentní, vysokoškolsky v historii a anglickém jazyce vzdělaná Beatrice Wellingtonová (1907–1971) na rozdíl od svých britských soukmenovců pocházela z Kanady. Díky pohnutému dětství v ní plála přirozená nenávist k nespravedlnosti. „V Rakousku byla očitým svědkem, když jej 12. a 13. března 1938 během tzv. anšlusu Hitler připojil ke své říši,“ popsal Novinkám historik.
Beatrice Wellingtonová před rokem 1948 (reprofoto)
Přímo s Britským výborem pro uprchlíky z Československa začala spolupracovat na začátku roku 1939 a později převzala jeho vedení. Uměla svými komunikačními schopnostmi vytvořit žádoucí tlak na gestapo ve prospěch záchranných transportů. V Praze se s nacisty vydržela potýkat až do konce července 1939 a do zahraničí odcestovala teprve poté, kdy dostala do bezpečí skupinu žen, o kterou se slíbila postarat.
Na věčnost odešla 7. dubna 1971 v kómatu vlivem chronické nemoci a špatného hojení rány po amputaci nohy, kterou si předtím nešťastně poranila.
