Nesnesitelný zápach ovlivnil na deset let diplomacii mezi Československem a Německem

Jen o pár měsíců později se stal nesnesitelný zápach hlavním tématem bavorského televizního pořadu Teď mluvím já, který moderoval Franz Schönhuber, novinář, který „všude strkal nos – zvláště tam, kde něco smrdí.“

V něm také poprvé zaznělo označení případu jako Katzendreckgestank-Affäre – aféra s vůní kočičince. Ta pak na více než deset let zaměstnávala nejen bavorské politiky, ale také diplomaty a několikrát se o ní jednalo i na nejvyšší mezistátní úrovni.

V říjnu 1976 se záhadný puch připomínající kočičinec objevil nejprve v Selbu a v Rehau, ucítili ho ale i v Marktredwitzu a Tirschenreuthu, nešlo tedy o lokální epizodu u českých hranic, ale o problém zasahující široký pás severovýchodního Bavorska. V okamžiku, kdy si začali stěžovat na nesnesitelný puch i farmáři z pohoří Smrčin, kteří jsou na nepříjemné pachy z povahy své profese zvyklí, bylo jasné, že situace překročila únosnou mez.

Zjistit původce zápachu nebylo zase až tak těžké. O uhelných elektrárnách a průmyslových podnicích v severních a západních Čechách, zejména v oblasti sokolovské pánve, věděli všichni. Domněnku o českém zdroji znečištění navíc potvrzovaly i výpovědi českých emigrantů z tohoto regionu, kteří – jako například jeden učitel z Nové Role – popisovali, že lidé na české straně hranic trpěli podobnými zdravotními problémy jako Němci, od bolestí hlavy přes nevolnost po další komplikace.

Zápach je ale natolik subjektivní, že v 70. letech 20. století existovaly jen omezené možnosti, jak ho zachytit a popsat. A protože smrad nelze objektivně měřit, nejde prokázat ani jeho míra – a tím pádem o něm nelze vlastně ani diskutovat. Pod tlakem obyvatel i lokálního tisku nicméně muselo v roce 1978 bavorské ministerstvo pro regionální rozvoj a životní prostředí jednat a zadalo si místní šetření.

To probíhalo následovně: v okamžiku, kdy místní úřady nahlásily výskyt zápachu, odstartovalo malé letadlo, které podél bavorsko-českých hranic měřilo koncentraci oxidu siřičitého a oxidu dusíku v ovzduší. Zároveň byly do údolí Tröstau umístěny monitorovací stanice.

Následně bylo zjištěno, že zápachem trpí asi sto tisíc obyvatel a zasažená oblast pokrývá asi tři tisíce kilometrů čtverečních (rozloha dnešního menšího českého kraje). Při doplňkovém sběru dat bylo dále zjištěno, že několik stovek obyvatel muselo vyhledat lékaře, stěžovali si na nespavost, dýchavičnost, srdeční problémy nebo zánět dýchacích cest.

Další analýzou byla proto pověřena fakultní nemocnice v Mnichově, která nejenže potvrdila dlouhodobý efekt zápachu na obyvatelstvo, ale doplnila ho i o neurologickou zprávu psychiatrické kliniky, která poukázala na několik desítek případů psychických problémů, od vegetativních změn po únavu, depresivní stavy a pocity beznaděje. Zpráva také uvádí jeden případ sebevražedných tendencí, který měl přímou spojitost s beznadějí týkající se kvality života v takto zamořeném prostředí.

Přestože tedy vše svědčilo o tom, že ekologický problém objektivně existuje, politická argumentace se držela jediného bodu všech expertíz: zápach je subjektivní veličina – a politici v té době necítili vůbec nic.

Příležitost využít aféry ve vlastní prospěch nicméně visela ve vzduchu a vnitroněmecká politická opozice ucítila svou šanci. V březnu 1982 se stal zápach předmětem interpelací 32 poslanců CDU-CSU v Německém spolkovém sněmu, CDU-CSU totiž odmítla nést finanční náklady škod způsobených průmyslovou výrobou za železnou oponou.

Přestože se na první pohled jednalo o ekologii, v napjaté atmosféře vládní krize SPD-FDP, tj. sociální demokracie a liberálů, vyzněl tento požadavek jako rezolutní apel na ukončení smírné politiky a nastolení tvrdého kurzu vůči socialistickému bloku.

Tehdejší ministr zahraničí za FDP Hans-Dietrich Genscher své politické oponenty ujišťoval o tom, že Československo podniká kroky k nápravě. Do aféry se ovšem zapojil i bavorský ministerský předseda za CSU Franz Josef Strauß, který důrazně trval na tom, aby kancléř Helmut Schmidt i ministr zahraničí Genscher osobně tlačili na československou vládu.

Hans-Dietrich Genscher totiž ve své odpovědi v Bundestagu tak trochu diplomaticky mlžil. Západoněmecká ambasáda v Praze dostala pokyn upozornit na zápach československé úřady už na jaře 1978. Aféra měla být projednávána i na setkání Genschera s prezidentem ČSSR Gustavem Husákem jen o něco později, Československo však existenci jakéhokoliv problému dlouhodobě popíralo.

Československý velvyslanec v Bonnu Jiří Götz byl proto již v dubnu 1979 pozván na německé ministerstvo zahraničí ke konzultacím. Hájil tam československé stanovisko, byť on sám – jak připustil – měl se zápachem v česko-bavorském pohraničí osobní zkušenost z honů zvěře v lesích u Karlových Varů.

Když spolková vláda u československé vlády neuspěla, přesunula problém na půdu Hospodářské komise OSN pro Evropu, jejíž zasedání se konalo v listopadu 1979 v Ženevě. I zde Československo odmítlo jakoukoli odpovědnost za zápach šířící se v Bavorsku, souhlasilo však s ustavením bilaterální příhraniční komise. Ta se ale ukázala jako obtížně realizovatelná, protože by mohla otevřít i citlivou otázku poválečného vymezení německých hranic, definitivně potvrzených až v roce 1990. Obě strany se proto nakonec shodly alespoň na jmenování „pohraničních zmocněnců“.

Československo si dobře uvědomovalo, jak omezený význam toto řešení ve skutečnosti má, a proto jeden z prvních návrhů zmocněnců – provádění společných měření – podle očekávání odmítlo. Když při návštěvě Sokolova v lednu 1982 bavorský státní sekretář na vlastní oči viděl „dvanáct kouřících komínů“, mohl tak znovu pouze konstatovat, že jeho nos neucítil vůbec nic.

Oficiální československá politika neexistence ekologické krize v pohraničí však byla neudržitelná mimo jiné také kvůli československému tisku, který – jako například týdeník Tribuna či Mladý svět – začal o ekologii otevřeně psát. Když se pak i při dalším pokusu o řešení situace Československo v roce 1982 znovu chovalo tak, jako by žádný problém neexistoval, upozornil ho německý ministr vnitra Gerhart Baum na články Tribuny jako jasný důkaz problému i na české straně hranic.

Po změně vlády v říjnu 1982, kdy Helmut Kohl (CDU) vystřídal ve funkci kancléře Helmuta Schmidta (SPD), bylo jasné, že mírná politika vůči Československu je u konce. Politické změny okamžitě využil bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauß (CSU) a v lednu 1983 odeslal československé vládě dopis, v němž upozorňoval na morální závazek zachovat životní prostředí i pro další generace. V ČTK bylo následně publikováno prohlášení, v němž byl Straußův dopis označen za součást volebního boje a německá stížnost relativizována tím, že Československo možná přispívá ke znečištění ovzduší v Bavorsku, ovšem západní Německo znečišťuje ovzduší v Československu stejnou, ne-li větší měrou.

Československo, které dlouhodobě odmítalo zapojit se do jakéhokoliv monitoringu, se totiž dlouho zaklínalo tím, že o stavu životního prostředí nemá žádná konkrétní data – a ta německá považovalo za zaujatá. Svou obranu proto stavělo na datech zemí západní Evropy, která poukazovala na průmyslové znečištění jak v SRN, tak i jinde v západní Evropě. Politická taktika „kde nejsou data, není problém“ sice úspěšně odváděla politickou pozornost, ale neřešila ekologické problémy a škody.

V červenci 1984 se proto aféra s vůní kočičince stala předmětem jednání představitelů obou zemí na té nejvyšší úrovni. V osobním dopise informoval spolkový kancléř Helmut Kohl prezidenta Gustava Husáka o šíření ekologické katastrofy z Československa na území Spolkové republiky Německo, znovu nabídl českým pohraničním podnikům technologické know-how a vyjádřil naději, že se problém podaří brzy vyřešit.

Husák však zareagoval až po čtyřech měsících v říjnu 1984, jeho odpověď začínala formální protestní nótou proti rozmístění amerických raket na německém území. Odborné spolupráci – včetně předání technologického know-how – se však nebránil. Velmi dobře totiž věděl, že Spolková republika poskytla již o rok dříve Německé demokratické republice na modernizaci miliardový úvěr.

Environmentální dohoda mezi SRN a ČSSR byla nakonec podepsána a ratifikována 5. října 1987 a v následujících měsících zopakovala bavorská vláda svou ochotu financovat modernizaci průmyslových podniků v Čechách. Listopad 1989 sice nakrátko jednání o ekologické situaci v pohraničních regionech přerušil, provoz jednoho z nejhorších zdrojů znečištění v pohraničí – uhelné tepelné elektrárny Tisová I. – byl však po roce 1989 modernizován i díky štědrým německým příspěvkům.

V letech 1976–1986 se mezi SRN a ČSSR uskutečnilo 48 jednání o přeshraničním znečištění, diplomaté o něm tedy jednali v průměru co čtvrt roku po dobu deseti let. Československu se tato zdržovací taktika vyplatila, neboť velkou část nákladů na modernizaci provozu průmyslových podniků v pohraničí financovalo po roce 1989 ze zahraničních zdrojů. Celá aféra však citelně poškodila pověst Československa v zahraničí a nahrála přesvědčení, že přehlížení ekologických problémů se státu vlastně vyplatí.

Bodo Mrozek působí jako historik v Ústavu pro soudobé dějiny v Berlíně a Mnichově, Doubravka Olšáková působí jako historička na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Nezkrácená verze textu vyšla ve Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 2023/2.