Mikulov na konci roku 1945: Tam za cihelnou u vinic je masový hrob

„Hromadný hrob se nacházel v blízkosti cihelny v Mikulově, těsně za velkým vinohradem, a hrob byl vykopán ve tvaru pravého úhlu. Po příchodu na toto místo jsem zjistil, že hromadný hrob byl již částečně otevřen, a přibližně 30 až 40 centimetrů pod povrchem země bylo vidět na sobě naskládané mrtvoly ve dvou až třech vrstvách nad sebou… Byl to i pro mě samotného jako lékaře otřesný pohled, obzvláště mnou pohnul pohled na malou holčičku, která byla schoulená do klubíčka a na které jsme nenašli žádné stopy po střelné ráně. Pravděpodobně byla vhozena do hrobu v bezvědomí, avšak živá,“ uvedl lékař.

Hrob povražděných maďarských Židů u Mikulova byl objeven před 80 lety, na konci listopadu 1945.

Návštěvník historického centra Mikulova nemůže přehlédnout pamětní desku na hlavním náměstí na Informačním centru, hned vedle městského úřadu. Obsahuje tato slova: „Nezapomeneme! Před osvobozením našeho města slavnou Rudou armádou bylo v místě zdejšího JZD pro svoje vlastenecké přesvědčení a rasovou příslušnost surově zavražděno německými fašisty 21 mladých občanů maďarské národnosti! Čest jejich památce!“ A následuje údaj, že v roce 1974 „postavili členové socialistického svazu mládeže“ města Mikulov.

„Slavná Rudá armáda“ opravdu osvobodila Nikolsburg (tak se Mikulov jmenoval do roku 1945) a padlo při tom několik desítek sovětských vojáků. Situační zprávy z týdnů po osvobození na Mikulovsku ale hovoří o trochu jiné armádě než jen slavné – krádeže, loupení, přepadání, opilství a autohavárie, při kterých umírali civilisté.

A nad textem není vyrytá, jak by dávalo smysl, Davidova hvězda, ale urážlivý pentagram, který buď odkazuje na rudou hvězdu komunismu, nebo na okultní symbol.

Pátrání v archivech navíc ukázalo, že mikulovská pamětní deska překrucuje fakta a manipuluje s nimi.

Dne 25. listopadu 1945 odpoledne odchází devatenáctiletý Pavel Pisk z cihelny a rychlou chůzí, spíš poklusem, směřuje do centra Mikulova. Se sestrou Hanou se teprve nedávno vrátili domů. Oba přežili Auschwitz. Cihelnu, která stojí za městem, v polích a vinicích, jim Němci na počátku Protektorátu zabavili a teď se sourozenci Piskovi pokoušejí obnovit její provoz, zakrátko se ještě ze zahraničí vrátí jejich otec. Pavel se jednoho podzimního dne dozví od dělnice Leopoldy Kopištové, která v cihelně po válce zůstala, že když byli rakouští a němečtí zaměstnanci v průběhu roku 1943 povoláváni do wehrmachtu a do válečné výroby, bylo do cihelny na otrocké práce deportováno dvacet dva maďarských Židů ze Szegedu, z toho jedno dítě, třináct žen a osm mužů. A že všichni v dubnu 1945, dva týdny před osvobozením, náhle zmizeli a zanechali v cihelně své věci. Prý se proslýchá, že byli zavražděni na poli hned za cihelnou a zakopáni.

Pavel Pisk celé dopoledne procházel lehce zasněžená pole za hliništěm a hledal nějaký náznak hrobu z jara, kdy tam zaseli jetel. Když se mu nepodařilo najít žádnou viditelnou stopu, šel celou záležitost oznámit na místní stanici Sboru národní bezpečnosti. Hned odpoledne na pole za cihelnu vyrazili členové SNB, pátrali do tmy, ale místo hrobu také nenašli. Pavel Pisk však naléhal, a tak se tam druhý den vypravili členové SNB znovu a přibrali na pomoc deset mikulovských Němců, internovaných v pracovním táboře a připravených k vystěhování. Kopali na mnoha místech, bezvýsledně.

Až v poledne dva strážmistři, Fialka a Bröckl, objevili pod popraškem sněhu, několik kroků od vinohradu, známky neslehlé zeminy. Na místě začali kopat a po chvíli objevili cíp černého kabátu.

Kopali dále a postupně zjišťovali, že se jedná o úzký zákop ve tvaru L, přičemž jeho hloubka není velká, sotva metr a půl. O nálezu hromadného hrobu byly ihned informovány příslušné okresní instituce a sestavena komise (zástupce soudu, lékaři, SNB a další), která se sešla na místě. Hrob odkrývali věznění Němci a mrtvá těla ukládali na volné prostranství poblíž, přičemž bylo hned zjevné, že se jedná o Židy, neboť většina z nich měla na levé straně chatrných svršků přišitu žlutou Davidovu hvězdu.

Oba přítomní lékaři, MUDr. Rozsíval a MUDr. Štěpánek, konstatovali, že mrtví byli buď postříleni do různých částí těl, nebo ubiti. Dokonce zjistili, že někteří byli jen omráčeni a do hrobu naházeni, takže smrt nastala až jejich udušením v hlíně. Lékař Rozsíval k tomu později vypověděl: „Přibližně u tří nebo čtyř osob jsme v ústech nalezli hlínu, což budilo dojem, že ji vdechly při zasypávání hrobu.“

Zavraždění byli následně převezeni na mikulovský židovský hřbitov a tam 27. listopadu pochováni ve společném hrobě. Přítomný JUDr. Hynek Fišer, tajemník místní židovské náboženské obce, zajistil pohřbení podle židovského ritu.

Vyšetřování zločinu začalo hned v listopadu 1945. Byli vyslýcháni svědkové, pátralo se po vinících, byli přesně identifikováni mrtví. A práce pokračovaly v 60. letech, především pod hlavičkou Státní bezpečnosti a Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců.

Z vyšetřování vyplývá, že zavraždění pocházeli ze Szegedu a do Mikulova byli přivezeni na nákladním autě z Vídně. Podařilo se ke všem přiřadit jméno. A tak víme, že mezi nimi byl advokát Siegfried Mahler, středoškolský profesor Zoltán Steiner, úředník Gábor Lászlo, krejčí Zikmund Schnitzer. Nejstaršímu z nich, číšníku Josefu Kováczovi, bylo 77 let a nejmladší Evě Krauszové 9 let.

V odlehlé části cihelny, kterou vedl správce Eduard Halmich (od mládí dělník v cihelně a ve 30. letech už aktivní nacista), byla maďarským Židům vyčleněna jedna místnost, která se nazývala „judenlager“. Skupina byla oddělena od ostatních dělníků, nesměli opouštět areál fabriky a pravidelný dozor vykonávalo břeclavské gestapo i místní „kápo“ Stanislav Bodnarovský. Židé žili v šílených podmínkách, bez lékařské pomoci a hygienického zázemí. Během jejich internace zemřela jedna starší žena a měsíční novorozeně. Růžena Prchalová, dělnice z cihelny, po válce vypověděla: „Jejich strava byla velmi špatná, byla jako pro prasata, takže by to člověk nejedl. Sama jsem jednou prošla kolem židovské kuchyně a ucítila velký zápach zkaženého masa, které museli vařit. Špatnou a nedostatečnou stravu bylo možné pozorovat na Židech samotných, kteří byli velmi vyhublí a konkrétně manželka majitele továrny zeslábla nedostatkem jídla natolik, že nemohla ani chodit. Poskytovali hrozný pohled, protože i jejich oblečení bylo velmi nedostatečné a roztrhané, měli dřevěné boty, takže velmi trpěli zimou. To se nedá ani přesně a názorně vyjádřit, v jaké hrozné nouzi a mukách tito lidé v cihelně žili, a přestože velmi trpěli podvýživou, museli celý den pracovat.“

K vraždě došlo v sobotu 14. dubna 1945. Několik dní před tím naléhal feldwebel polního četnictva SS, jednačtyřicetiletý Jens Christiansen, na okresního velitele NSDAP Antona Sogela, který v té době řešil obranná opatření na Mikulovsku před blížící se frontou, a také na příslušníky místní Schutzpolizei (Schupo – říšská ochranná policie), aby se řešila otázka přítomnosti maďarských Židů v cihelně.

V debatě Christiansen před Sogelem prohlásil: „Buď budou evakuováni, nebo odděláni.“ Sogel po krátkém rozmýšlení rozhodl, aby byli usmrceni a místní Schupo aby poskytlo Christiansenovi asistenci.

Ten si odpoledne téhož dne dal předvolat správce cihelny Helmicha a nařídil mu, aby dal do večera vykopat příkop do pravého úhlu s tím, že jeho účel nesmí nikomu sdělit a má ho vydávat za obranný zákop.

Christiansen a čtyři příslušníci mikulovského Schupa – Leopold Poys, Josef Schulz, Christian Wolfa a František Weber - dojeli k večeru na motocyklu a na kole do cihelny, tam nejprve vypili několik litrů vína a domluvili postup. Wolf uměl trochu maďarsky, a tak vydával příkazy. S přibývající tmou začali vyvádět postupně muže a řekli jim, že musí jít znovu kopat zákopy za cihelnou. Nejdříve byla přivedena skupina mladších, aby se chopila dalšího hloubení. Vzápětí přišli starší muži, kteří byli donuceni sestoupit do příkopu. Christiansen do tmy křikl: „Srazte se dohromady, klobouky a šály dolů, seřadit se v zástup!“ A vzápětí je začal střílet pistolí. Příslušníci Schupa se v té chvíli vrhli na zbylé muže a ubíjeli je pažbami.

Bezvládná těla naházeli na ta mrtvá a odešli pro naříkající ženy, které hlídal Schulz (mimochodem, otec osmi dětí). Situace se opakovala – nejdříve byly k příkopu přivedeny mladší dívky a následně nemocné a starší ženy. Ve tmě, svítilo se jen policejními baterkami, nebylo možné příliš rozeznat, co se skrývá ve vykopaných jámách. Byla pouze cítit čerstvá jílovitá země. Plačící ženy byly donuceny pokleknout těsně k příkopu a muži je postříleli a dobili pažbami pušek.

Masový hrob společně zaházeli (pomáhal také Bednarek) a hodinu před půlnocí se vrátili do cihelny, zabahnění a silně rozrušení, jako po nějakém sportovním výkonu.

Poválečné svědectví několika deputátníků hovoří i o tom, že dopíjeli víno a Christiansen k nim opilecky prohodil: „Co na tom záleží, půjde-li to celé do hajzlu, zbude nám tak jako tak kulka.“

Když byla po válce vyslýchána Romana Halmichová, manželka německého správce cihelny, vzpomněla si na to, co se stalo s věcmi zavražděných Židů: „Klíče od tábora, kde byli Židé ubytováni, měl můj muž. Zanechané šatstvo, prádlo a jiné potřeby, jakož i kožichy, byly na příkaz policistů rozděleny mezi obyvatele cihelny. Tři plné batohy z pozůstalosti zavražděných Židů si vzali sami policisté. Já jsem si z toho vzala umyvadlo, 3 stříbrné vidličky, jeden smaltovaný kastrol. Moje dcery přinesly 2 kožené kabelky, jednu spodničku, 2 páry punčoch, 2 batohy a jiné drobnosti.“

Její dcera Brunhilda Matyasová ještě upřesnila: „Já sama jsem si pro sebe vzala jeden župan, dva páry bot, látací prostředky, 1 dámskou košili a několik dalších věcí.“

Co se stalo s vrahy a spoluviníky? Správce Halmich byl po válce pro nedostatek důkazů propuštěn. Kápo Bodnarovský byl u cihelny zastřelen ruským vojákem. Christiansen, který se nechal přejmenovat na Willyho Stamera, byl v roce 1949 zatčen v NDR a odsouzen sovětským soudem na doživotí. Propuštěn byl v roce 1970 a dožil v Hamburku. Ve Vídni byli v roce 1949 odsouzeni Leopold Poys na dva roky a Josef Schulz na rok a půl vězení. Nepotrestaní zůstali Sogel, Weber a Wolf.

Takže pamětní deska na mikulovském infocentru obsahuje mnoho polopravd a pololží. Že prý se vše stalo v místě zdejšího JZD – bylo to u cihelny, která patřila židovské rodině Pisků. Že byli zavražděni pro své vlastenecké přesvědčení – povražděni byli proto, že byli Židé. Že vraždili němečtí fašisti – ve skutečnosti to byli rakouští nacisté. Ne 21 mladých občanů – opravdu mladí z nich byli tři.

V roce, kdy si připomínáme osmdesát let od násilné smrti těchto maďarských židovských spoluobčanů, se Mikulovu nabízí příležitost, aby desku opravili (například vedle stávající umístili novou) a údaje na ní uvedli na pravou míru.

Autor je básník a spisovatel