Magda platila za věrnost vysokou cenu - zápasy první manželky Gustáva Husáka

Magda pocházela z české středostavovské rodiny, která se po první světové válce přestěhovala z Pacova u Pelhřimova na Slovensko, a to se jí po zbytek života stalo domovem. Otec Antonín Lokvenc, vojenský důstojník, zde spravoval hřebčín v Horních Motěšicích. Záhy přišla o matku, a tak musela otci pomáhat s péčí o dva mladší sourozence, přesto na dětství vzpomínala ráda.

Na prkna, která znamenají svět, se poprvé postavila v divadelním kroužku banskobystrického dívčího gymnázia, kde se také poprvé setkala s budoucím manželem. „Po přednášce jsme si sedli v menším kruhu, a tak jsme si nějak padli do oka. Pak jsme si psali a navštěvovali se,“ vzpomíná Husák. Společně strávili už léto téhož roku 1935.

Spojovaly je silné povahy, vysoké nároky i zkušenost brzké ztráty matky. Husáka jistě upoutala Magdina až exotická krása, intelekt a zázemí, ona obdivovala jeho inteligenci a charisma. „Když on byl nejchytřejší,“ svěřila se později kamarádce.

Ačkoliv tíhla k divadlu, vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde se zapojila do levicových spolků. Díky liberální výchově byla zvláště na tamější poměry výrazně emancipovaná. Za Husáka se provdala 1. září 1938. Za svědka jim šel Vladimír Clementis s manželkou Lídou. Sňatek byl civilní a líbánky absolvovali už předtím na cestách po Itálii.

Za války pracovala Magda jako bankovní úřednice, současně jí to však stále táhlo k divadlu, proto začala studovat dramatický obor na bratislavské konzervatoři. Domov nalezla ve vile po spisovateli Jozefu Gregoru Tajovském, kde se o chod domácnosti starala Helena Kyselicová, „teta Helenka“, Magdina celoživotní opora, kterou znala od dětství. V domě se také scházeli levicoví intelektuálové a umělci, proto získal přezdívku „kolchoz“, ve skutečnosti šlo o hotový politický salón.

Zvýšená aktivita však neunikla pozornosti fašistické policie. U Magdy i Husáka začala vítězit obezřetnost, přesto následovaly domovní prohlídky i Husákovo několikeré zadržení, ze všeho se díky kontaktům dokázal dostat. Odbojová činnost vyvrcholila účastí ve Slovenském národním povstání.

Ke konci války odletěla Magda v pokročilém stádiu těhotenství do Moskvy, kde porodila syna Vladimíra. Po válce se uplatnila jako herečka a režisérka Nové scény Slovenského národního divadla. Hostovala i v Praze u Emila Františka Buriana, kde navázala celoživotní přátelství s herečkou Evou Foustkovou, pozdější manželkou herce Josefa Kemra.

Jako choť předsedy Sboru pověřenců, tj. slovenského premiéra plnila i roli první dámy Slovenska. „Mnozí si mysleli, že divadlo je jen její rozmar. Když jsem ji poprvé viděla: Byla to vznešená dáma. Taková královna,“ vzpomínala kolegyně herečka Vilma Jamnická. Magda se postupně prosadila i přes podezření z protekcionismu, zatímco se narodil druhý syn Ján.

Privilegované postavení umocněné vítězstvím komunistů v únoru 1948 ovšem nemělo dlouhého trvání. Roztáčela se studenoválečnická kola agentománie a politických procesů. Jako předzvěst horších časů zapůsobilo dění okolo filmu Vlčie diery, v němž Magda hrála hlavní ženskou roli. V roce 1950 byl stažen s odůvodněním, že nese stopy buržoazního nacionalismu. Z téže úchylky byl obviněn Husák, kterého nedlouho nato čekalo zatčení a označení za zrádce národa.

Ve stejný den 6. února 1951 skončila Magda se syny, tetou Helenkou i kuchařkou Betkou na čtrnáct dní v internaci a pak museli opustit dům, kde bydleli. „Budíme se i chodíme spát se strachem, co přinese zítřejší den,“ vzpomínala. „Další domovní prohlídky, další vyšetřování, odposlech telefonu. Sledují každý náš krok, každé naše slovo.“

Divadlo s ní rozvázalo pracovní poměr, protože se nepřipojila ke kampani proti manželovi. Oficiálně byla nařčena z nemravného života, který měl mít negativní vliv na soubor divadla. Jednalo se o narážku na údajné Magdiny avantýry s divadelními kolegy herci Františkem Dibarborou, Ladislavem Chudíkem a zejména Ctiborem Filčíkem.

Je pravda, že manželství s Husákem nefungovalo ideálně, udržovali ho zřejmě jen formálně - s ohledem na veřejné mínění a pak na Husákovo věznění. V období, kdy mnoho lidí se od Magdy distancovalo, právě Filčík zůstal stejný. Choval se galantně a ostentativně se nebál s ní nechat vidět. Oba spojovala vášeň k divadlu a Magdě se přitom dařilo rozvíjet jeho herecký talent. Nikdy se sice k sobě nenastěhovali, ovšem mnohý čas prožili spolu, a to i výchovou obou Husákových synů, kterým vštěpovali úctu k vězněnému otci.

Po plošném zákazu práce v divadelním prostředí nalezla Magda zázemí ve Slovenském národním muzeu. V novém prostředí vládla dobrá atmosféra, vykonávala zde zpočátku práci korespondentky a kustodky, následně se stala samostatnou vědeckou pracovnicí a vytvářela divadelní sbírky. Přivydělávala si pletením svetrů a háčkováním rukavic, v čemž jí vypomáhala teta Helenka. Nepřála si, aby rodina strádala.

Až v dubnu 1954 se konalo neveřejné soudní líčení s nepoddajným Husákem, kterého Magda podporovala. Rozsudek zněl hrozivě: doživotí, přičemž ve hře byl i trest smrti. Následná doba alespoň nabídla - byť skrz mříže - rodinná setkání s odsouzeným, větší četnost korespondence a balíčků na přilepšenou, což u Husáka posilovalo naději, že na něj doma stále někdo čeká.

Magda prožívala určité rozpolcení. Společně s dětmi a Filčíkem trávila léto roku 1954 v Trenčianských Teplicích. „Jsem na svatební cestě a Tibor to pověděl sám od sebe též,“ referovala v dopise kamarádce. „Nikdy jsem nevěděla, že je láska tak krásná a že může být mezi lidmi stále nová, i když už trvá pátým rokem!! Ctibor je zvláštní kapitola. Tak oddaný, něžný, zamilovaný… Mám ho opravdu ráda a jsem s ním velmi šťastná.“

Ani Magdina láska k divadlu neutuchala. Toužila tvořit a s divadelním prostředím udržovala i přes překážky kontakt, proto požádala politická místa o možnost návratu. Mohla pak omezeně pracovat pro Dedinské divadlo a od roku 1955 ve Státním divadle v Košicích. Od následující sezóny znovu nastoupila na Novou scénu v Bratislavě, k čemuž se přidala rozhlasová a televizní tvorba. Užívala přitom své dívčí jméno Lokvencová.

Na možnost manželova propuštění z vězení hleděla skepticky, zároveň se však nehodlala se stavem věci smířit. A tak v souvislosti s kritikou Stalina na XX. sjezdu sovětských komunistů podala v roce 1956 žádost o udělení milosti, případně o přešetření případu prezidentovi Antonínu Zápotockému. Rezolutně tvrdila, že její manžel je nevinný.

Žádost byla vyhodnocena jako bezpředmětná a propuštění se Husák dočkal až na velkou amnestii v květnu 1960. Ještě v den návratu se uskutečnila rodinná sešlost. Radostnou atmosféru narušovala nezodpovězená otázka a Magda stála před těžkým rozhodnutím. Gustáv Husák měl vznést požadavky k udržení manželství. Na prvním místě figurovalo ukončení vztahu s Filčíkem a odchod z divadla, aby s ním nemohla být v kontaktu. Odmítla. K rozvodu oficiálně došlo v září 1960, čtyři měsíce po Husákově opuštění vězení.

Přesto všichni nadále žili pohromadě. Husák ani neměl zpočátku kam jít. Rozkoukával se, politicky vyčkával a volný čas věnoval svým synům, k nimž si hledal cestu. Následná druhá vlna destalinizace přivodila soudní a politické rehabilitace poškozených straníků, které otevřely nové možnosti včetně finančního odškodnění. Husák toho využil ke splacení dluhů a pořízení domu.

Magda zůstala se syny a dění komentovala ze svého úhlu pohledu: „Jejich muže postupně rehabilitují, zařazují zpět do života, ale mne zajímá, co bude s námi – s partnerkami, které na ‚svobodě‘ živořily. Ztratily jsme šťastná léta. Zatímco jiné ženy žily, rozkvétaly, my jsme předčasně vadly, stárly na okraji života. Jak to nahradí? Čas shromažďování a házení kamenů pomalu končí. Ale minulost ještě neskončila. Bude třeba říct poslední slovo.“

To slovo Magda říkala prostřednictvím divadelní a televizní tvorby. Ve svých režiích zúročila nejen umělecké nadání, ale i osobní zkušenost – často protkanou satirou dobových poměrů. Hlásila se již o slovo „zlatá šedesátá“. „Diváci z řad mládeže na průběh hry reagovali smíchem, zatímco starší osoby obsah představení kritizovali s různými poznámkami, například: Kam jsme se to dostali, když je povoleno takto zesměšňovat výstavbu socialismu u nás,“ referovala Státní bezpečnost o Magdině divadelní adaptaci Majakovského Štěnice, kterou StB hodnotila jako kritiku socialistického zřízení a komunistické strany.

Na otázku mladšího kolegy z televize Ernesta Stredňanského, zda ještě věří v komunismus, odpověděla Magda následovně: „Nevím, jestli věřím. Pro mne je to intelektuální problém. Ale i tak se mi zdá, že ano.“ A dodala, že se ideálu musí chopit nová generace. Středňanský, který Magdu charakterizoval jako „těžkou intelektuálku“, ale argumentoval, jak z její nejnovější tvorby číší, že se nejedná o problém generační, nýbrž o chybu systému. To ostře odmítla: „Ne!“

Stredňanský na to vzpomínal: „Přiznám se, že dodnes nevím, zda v tom jediném slově bylo zklamání z jedné mrtvé ideologie, které se stále pokouší věřit, anebo víra v jinou, podle níž se vývoj musí zvrátit. Každopádně o jedné věci jsem přesvědčen: v ten moment velmi trpěla.“

Bývalému manželovi předvídala velkou politickou budoucnost, ačkoliv jsou i svědectví, že před jeho ambicemi varovala. Jeho politického comebacku se nedočkala. Zemřela náhle 17. ledna 1966, uprostřed tvůrčí práce, ve věku nedožitých padesáti let. Na jejím pohřbu se sešli oba muži jejího života. Husák poprvé nedokázal skrýt dojetí a do úředních dotazníků si pak psal, byť jako rozvedený, že je vdovec. Této role se na posledním rozloučení ujal herec Filčík, který se nikdy neoženil.

A nikdy nezískal titul národního umělce. V normalizačních časech se nenašla osoba, která by prezidentu Husákovi byla ochotná návrh ke schválení předložit.

Autor je historik v Muzeu paměti XX. století