Maďarské povstání v říjnu 1956 skončilo popravami

Tak se začaly skládat důvody pro celonárodní povstání proti sovětské diktatuře a okupaci Maďarské lidové republiky od 23. října do 10. listopadu 1956.

Maďarská komunistická strana pohltila sociální demokracii a vytvořila jednotnou Maďarskou stranu pracujících, ostatní politické strany byly rozpuštěny. Předsedou komunistů tvrdý stalinista Mátyas Rákosi. Všemocnou se stala tajná politická policie - tak zvaný Úřad státní bezpečnosti.

Ten sehrál důležitou roli - pod dozorem sovětských poradců stál za přípravou vykonstruovaného procesu známého jako „proces proti László Rajkovi a jeho společníkům“, který se konal v Budapešti v září 1949. Připravovaný úder proti Rajkovi byl součástí mocenských bojů mezi maďarskými komunisty.

Proces skončil vynesením rozsudků smrti nad László Rajkem, někdejším ministrem vnitra a zahraničí, Tiborem Szőnyim, vedoucím kádrového oddělení Maďarské strany práce a jeho zástupcem Andrásem Szalaiem. Všichni tři byli 15. října 1949 popraveni.

Po smrti Stalina došlo k oslabení Rákosiho pozice. Byl pozván do Moskvy, kde byla 13. a 16. června 1953 jeho politika podrobena kritice ze strany sovětského politbyra. Šéfem strany Rákosi sice zůstal, ale premiérem se stal jiný starý a prověřený komunista – Imre Nagy. Nagy oznámil v Maďarsku podle vzoru SSSR „nový kurs“ v ekonomice a slíbil také „dodržování socialistické zákonnosti“.

Mezi Nagym a Rákosim se rozpoutal politický zápas. Rákosi získal podporu šéfa moskevských komunistů Nikity Chruščova, což bylo rozhodující. Nagy byl obviněn z pravicově oportunistické úchylky a donucen 14. dubna 1955 rezignovat na post předsedy vlády, kde jej nahradil mladý a slabý András Hegedűs. Expremiér byl odvolán i ze všech stranických funkcí a v prosinci 1955 vyloučen ze strany.

Na podzim 1955 byli popravení Rajk a jeho společníci rehabilitováni právně a po známém vystoupení Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 také stranicky. V červenci 1956 Rákosi „ze zdravotních důvodů“ rezignoval na svou stranickou funkci a odjel „na léčení“ do SSSR. Na Rákosiho místo ale nastoupil 18. července 1956 „jeho člověk“ Ernő Gerő.

Šestého října 1956 se v Budapešti uskutečnil veřejný pohřeb popraveného Lászla Rajka a jeho druhů. Smuteční shromáždění se po pohřbu částečně proměnilo v první demonstraci: skupina původně asi tisícovky mladých lidí prošla centrem Budapešti, účastníci vykřikovali různá protirežimní hesla.

Třináctého října dvanáct studentů na univerzitě v Szegedu iniciovalo obnovení Svazu univerzitních a vysokoškolských studentů, rozpuštěného v roce 1949. Studenti a profesoři vypracovali soubor požadavků, který pak konzultovali s dalšími studentskými spolky, především se studenty stavební fakulty budapešťské polytechniky. Tam vznikla 22. října konečná verze o šestnácti bodech. Na příští den studenti budapešťské polytechniky ohlásili manifestaci na podporu solidarity s reformním hnutím v Polsku.

Odpoledne 23. října vyrazil od budovy polytechniky průvod s transparenty a maďarskými vlajkami. Směřoval přes Řetězový most do Budína na pravém břehu Dunaje k pomníku Józefa Bema, polského generála, který se jako dobrovolník zúčastnil uherské revoluce 1848-1849. Po položení věnců demonstranti táhli zpět přes Dunaj k budově parlamentu.

Okolo deváté večer vystoupil na balkon parlamentu Imre Nagy. Když oslovil shromážděné slovem „soudruzi!“, rozlehl se pískot a volání „nejsme soudruzi“, „tady žádní soudruzi nejsou“. Nagy se v improvizovaném projevu vyslovil pro reformy ve stylu svého „nového kursu“, což ale shromážděné neuspokojilo.

Asi hodinu poté se jiná část demonstrantů shromáždila před sochou Stalina na náměstí Györgyho Dózsy. Byli povoláni dělníci s autogenem, kteří odřízli sochu tak, že na podstavci zůstaly jen Stalinovy boty.

Část demonstrantů se přesunula k budově Maďarského rozhlasu, kde žádali, aby bylo přečteno studentských šestnáct požadavků. Vyslaná delegace se dostala do potyčky s příslušníky tajné služby, kteří chránili budovu. Ti nejprve vystřelili do vzduchu a potom zahájili palbu do lidí. Následně se o budovu rozhlasu rozpoutal otevřený boj, když se část demonstrantů zmocnila zbraní ze skladu v nedaleké továrně. Během noci docházelo už k regulérním bojům v celém městě.

Během noci z 23. na 24. říjen se uskutečnilo nejprve zasedání předsednictva ústředního výboru Maďarské strany práce a potom mimořádné zasedání pléna komunistů. Bylo rozhodnuto, že novým premiérem bude jmenován Imre Nagy. Do Budapešti byly z rozhodnutí velitele sovětského vojenského kontingentu v Maďarsku poslány jednotky sovětské armády. V poledne vystoupil v rozhlase Nagy, který slíbil amnestii povstalcům, kteří složí zbraně. To se ale nesetkalo s úspěchem a během 24. října probíhaly sporadické boje. Ráno 25. října se dav shromáždil ve centru města a dal se na pochod směrem k budově parlamentu na Kossuthově náměstí.

Tam ostřelovači chránící budovu zahájili ostrou palbu. Na místě zůstalo nejméně šedesát mrtvých. Kdo dal rozkaz ke střelbě, nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno, nicméně panovalo obecné mínění, že rozkaz přišel od Sovětů.

Na zasedání předsednictva komunistické strany 27. října bylo za přítomnosti sovětských členů politbyra Mikojana a Suslova přijato rozhodnutí o vytvoření koaliční „národní vlády“, do které byli povoláni představitelé někdejší Nezávislé malorolnické strany Zoltán Tildy a Béla Kovács. Následující den se uskutečnilo další zasedání předsednictva, na kterém byli opět přítomni i sovětští emisaři. Prvním tajemníkem se stal János Kádár, který měl potom při potlačení povstání sehrát zásadní úlohu.

Komunistický režim v Maďarsku se zhroutil. Armáda a policie se většinou chovaly pasivně, část vojáků dokonce přešla na stranu povstalců. Velitel budapešťských Kiliánových kasáren plukovník Pál Maléter s nimi uzavřel v centru města příměří. Režim silou chránily jen skutečně tvrdí komunisté stalinského ražení a příslušníci zvláštních ozbrojených jednotek tajné policie. Právě s těmito jednotkami v následujících dnech povstalci sváděli místní boje jak v Budapešti, tak v jiných městech.

Národní koaliční vláda pod Nagyho vedením vznikla oficiálně 28. října. Vyhlásila příměří, které ale obě strany na mnoha místech opakovaně porušovaly. V rozhlasovém projevu Nagy oznámil program nové vlády a rovněž řekl, že bylo dosaženo dohody se sovětskou vládou o stažení sovětských vojsk.

Slíbil povolení politických stran, které začaly skutečně obnovovat činnost. Samotná Maďarská strana pracujících se dostala do stádia naprostého rozkladu a byla jejím předsednictvem 31. října rozpuštěna. Místo ní vznikla „nová“ Maďarská socialistická dělnická strana.

Prvního listopadu v 16 hodin na zasedání maďarské vlády informoval náčelník generálního štábu István Kovács, že sovětská vojska nejenže neopouštějí zemi, ale naopak přes hranici přicházejí další. Kabinet proto rozhodl o vyhlášení neutrality Maďarska a o vystoupení z Varšavské smlouvy. Ještě v noci oznámil Nagy v rozhlase vyhlášení neutrality a následující den byla sovětské vládě zaslána oficiální nóta o vystoupení Maďarska z Varšavského paktu.

Ještě večer 1. listopadu po Nagyho projevu vystoupil v rozhlase s předem nahraným projevem János Kádár jako generální tajemník „nové“ strany. Ten den pozdě odpoledne navštívil sovětského velvyslance Jurije Andropova, který mu tlumočil pozvání k účasti na tajných jednáních v Moskvě. Z velvyslanectví byl Kádár odvezen autem na sovětskou vojenskou základnu a druhý den odletěl do Moskvy spolu s Ferencem Münnichem, ministrem vnitra Nagyovy vlády.

Třetího listopadu Nagy rekonstruoval koaliční vládu, do které vedle sociální demokracie a Nezávislé malorolnické strany vstoupili ještě dva zástupci obnovené Národní rolnické strany. Týž den v budově maďarského parlamentu pokračovala jednání o stažení sovětských vojsk. Šlo ale jen o zastírací manévr. Sovětské jednotky v noci obklíčily Debrecín a Györ a obsadily maďarskou pohraniční železniční stanici Záhony.

Samotná invaze začala časně ráno 4. listopadu, kdy do Maďarska vstoupily jednotky z Rumunska a Zakarpatska.

Nagy ve svém posledním rozhlasovém projevu odvysílaném z budovy parlamentu v časných ranních hodinách 4. listopadu řekl, že „sovětským jednotkám je kladen odpor“. Výslovnou výzvu k obraně ale nevydal. Během dne v Budapešti pokračovaly boje, v nichž však povstalci a Národní garda neměli proti vycvičeným a dobře vyzbrojeným sovětským vojákům šanci. Podobně tomu bylo v dalších městech. Sporadický a nekoordinovaný odpor nicméně pokračoval místy až do 11. listopadu.

Třetího listopadu na zasedání sovětského politbyra padlo konečné rozhodnutí vytvořit v Maďarsku se sovětskou vojenskou pomocí novou „dělnicko-rolnickou revoluční vládu“. Premiérem se stal Kádár, Münnich získal křeslo ministra obrany. Oba byli dopraveni vojenským letadlem na sovětskou základnu v Szolnoku, kde byla nová vláda oficiálně ustavena. O tři dny později byl Kádár a další ministři převezeni do Budapešti, kde v parlamentu složili přísahu a vláda se formálně ujala úřadu.

Nagy přijal v ranních hodinách 4. listopadu nabídku jugoslávského velvyslance, aby se uchýlil do budovy velvyslanectví. S ním tam přešli i jeho blízcí spolupracovníci. Jugoslávská strana požadovala od Kádárovy vlády písemnou záruku, že pokud Jugoslávie zruší maďarským politikům právo azylu, nebudou stíháni. Kádárův kabinet takovou písemnou záruku skutečně 21. listopadu dal; avšak jakmile Nagy a jeho druhové opustili 22. listopadu budovu velvyslanectví, byli zadrženi agenty sovětské KGB, přepraveni letecky do Rumunska, kde byli drženi v zajetí.

Pak nastala krvavá odveta vůči účastníkům povstání. Oficiálně bylo popraveno 228 osob, i když počet obětí mohl být i vyšší – někdy se odhaduje až na čtyři sta. Počet osob odsouzených k delšímu či kratšímu vězení šel do tisíců. Asi 200 tisíc Maďarů uteklo do sousedního Rakouska.

Čtrnáctého dubna 1957 byli Nagy a část jeho druhů v Rumunsku formálně zatčeni a tajně sovětským letadlem odvezeni zpět do Maďarska.

Proces s nimi byl zahájen před zvláštním kolegiem Nejvyššího soudu 5. února 1958. Byl tajný. Imre Nagy, ministr obrany Pál Maléter a novinář Miklós Gimes byli 15. června 1958 odsouzeni k trestu smrti a druhý den oběšeni, dalších pět obžalovaných dostalo tresty v rozmezí od šesti let po doživotí. Represe byly definitivně ukončeny teprve generální amnestií z 21. března 1963, která se týkala všech účastníků bojů s výjimkou těch, kteří byli odsouzeni za vraždu.

V roce 1988 byl Kádár odsunut do funkce čestného předsedy strany a tu postupně ovládli reformisté. Ústřední výbor 23. června 1988 ustavil komisi, která měla přehodnotit vývoj let 1956 až 1988, včetně otázek spojených s povstáním.

Výsledkem bylo stanovisko zveřejněné 27. ledna 1989, v němž byly události října 1956 označeny nikoliv za kontrarevoluci, ale za lidové povstání.

Nagy a jeho druhové byli vyzvednuti z neoznačených hrobů a 16. června – v den výročí jejich popravy – za účasti stotisícového davu shromážděného na Náměstí hrdinů v Budapešti pietně pohřbeni. Šestého července pak Nejvyšší soud všechny po právní stránce rehabilitoval.

V ten den zemřel v Budapešti i těžce nemocný János Kádár.

Autor je historik