Letec Karel Janoušek - komunisty odsouzený maršál, který nezahořkl

Kaskáda soudů, trestů a veřejného hanobení, která následovala, nemá v české historii mnoho obdob. Jeden z trestů - 19 let odnětí svobody - byl vynesen 9. února 1949. Nebyl však konečný. Dlouhých dvanáct let pak prožil tento válečný hrdina ve věznicích.

V Janouškově vězeňském spisu je vlepen jeho dvojportrét. Pětapadesátiletý československý generál a britský letecký maršál v civilu. V tmavém klobouku a těžkém kabátu, pod kterým má teplý svetr. A ve tváři roztrpčený a překvapený výraz. Fotografie pravděpodobně vznikly v den jeho zatčení 30. dubna 1948. Tehdy prchal před mstivou komunistickou diktaturou, a přitom padl do léčky Státní bezpečnosti.

Několik měsíců předtím byl po třiatřiceti letech věrné služby propuštěn z armády a hledal zaměstnání. „Nemohl jsem tehdy najít žádné uplatnění ve svém oboru – v letectví“, vzpomínal později, „a navíc jsem se začínal cítit ohrožen na svobodě. Byl jsem na každém kroku špiclován Státní bezpečností. Strašně mě to deprimovalo.“

V této situaci se váhavě rozhodl pro odchod z vlasti. „Už jsem to napětí nemohl dál vydržet, bál jsem se s kýmkoli promluvit, abych lidem nekomplikoval jejich postavení. Poslední noci jsem vůbec nespal. Stále jsem uvažoval – mám to udělat, nebo ne? Ten stupňující se nenormální stav mě dohnal k tomu, že jsem si řekl ano,“ popsal své rozhodování.

Poslední dubnový podvečer 1948 vyjel z Prahy šedý Minor směr Plzeň – Klatovy a státní hranice. Janoušek seděl na zadním sedadle s kufírkem. U Přeštic však automobil nečekaně zastavila hlídka SNB a pasažéry zatkla. Teprve později se ukázalo, že celou akci Janouškova ilegálního odchodu vyvolal provokatér (agent Doubravský) a řídilo ji 5. oddělením Obranného zpravodajství Ministerstva národní obrany.

Jednadvacetiletý modrooký úředník Karel Janoušek, rodák z moravského Přerova, byl po vypuknutí první světové války 1914 odveden a křest bojem prožil v jižním Tyrolsku. Následně se desátník Janoušek přesunul se svým plukem na ruskou frontu, kde padl do zajetí. Přes srbskou armádu se dostal do československých legií v Rusku a na začátku léta 1917 se účastnil památné bitvy u haličského Zborova, kde byl při jednom útoku raněn střelou do boku. Za prokázané hrdinství obdržel své první vyznamenání, Kříž svatého Jiří IV. stupně, byl povýšen, vykurýroval se ve vojenském špitále a bojově se účastnil několika střetnutí s bolševiky – u Bugulmy, Simbirska a především u Kazaně.

Podruhé byl Janoušek zraněn v krvavém boji o nádraží v Tajšetu, kde úspěšně odolával se svými muži krvavé řežbě a dvojnásobné přesile bolševiků. Absolvoval celou sibiřskou anabázi a v uniformě kapitána ruských legií se vrátil v únoru 1920 do Prahy.

Tehdy se rozhodoval o své další životní cestě. Do kanceláře přerovské firmy se již nevrátil a tvrdou válečnou zkušenost přijal jako novou výzvu – podílet se na budování armády nového státu, za který s dalšími spolubojovníky nasazoval život. Nastoupil v Praze do Válečné školy.

Janouškovi se v československé armádě otevírají nové obzory. Ctižádostivý kapitán prochází vojenským vzděláváním, ale jeho výsledky nejsou nijak oslnivé. Je hodnocen jako důstojník sice inteligentní, jemuž neschází smysl pro taktiku, ale nevyhraněný a průměrný. Nakonec se rozhodne pro letecké učiliště v Chebu.

Další životní krok učinil na konci dvacátých let, když se oženil s o něco starší, usměvavou Annou Steinbachovou a domovem se jim stal byt v domě v pražských Dejvicích. Manželé tvoří elegantní pár, rádi navštěvují kulturní a společenské akce, zejména Osvobozené divadlo.

Janoušek postupuje ve funkcích. Stává se šéfem Velitelství zemského letectva pro Čechy a tento důležitý vojenský útvar řídí až do zániku samostatného státu v roce 1939. Velí pravidelným leteckým manévrům, které navozovaly podmínky válečných poměrů. Je přesvědčen, že sousední Německo se chystá na válku.

Za mobilizace v roce 1938 se Janoušek ujímá velení letectva 1. armády, která má za úkol hájit hranice od Českých Budějovic po Králíky. Letci jsou se svými letouny rozmístěni na polních letištích, zásobeni palivem a municí a připraveni vzlétnout k bojovým operacím.

Velitel se v krizových chvílích osvědčil jako energický, iniciativní a rozhodný muž. Jenže jako voják demokratického státu se musel podrobit kapitulačním rozkazům. Jako zastánce obrany vlasti to učinil jen velmi nerad.

Janoušek odešel do ilegality, ukrýval se u známých a hledal cestu ven z protektorátu. Tu nakonec uskutečnil v polovině listopadu 1939 poté, co se rozloučil s manželkou a dalšími blízkými příbuznými. Jižní cestou se dostal do Athén a odtud lodí do Marseille a 1. prosince jej štábní kapitán letectva Josef Pernikář vítal v Paříži. Janoušek se na počátku exilu stal velitelem čs. letců na území Francie a veškeré úsilí věnoval vytvoření českých leteckých jednotek – urgence u francouzských úřadů však vyznívaly naprázdno.

„Nebyla to Francie našich snů,“ prohlásil později. Po porážce Francie nezbývá našim vojákům než v nepředstavitelném zmatku ustoupit směrem k moři a pak do Velké Británie.

Léto 1940, Velká Británie. Ještě není uznána československá politická reprezentace a ani její armádní orgány, ale jako koordinační centrum pro československé letecké jednotky vzniká Inspektorát čs. letectva. Britské ministerstvo letectví krátce po zformování první čs. letecké jednotky v rámci RAF (310. stíhací perutě) jmenuje Karla Janouška inspektorem čs. letectva a propůjčuje mu hodnost Acting Air Commodore a také úřad – kanceláře v Londýně na Woburn Place.

První a nejdůležitější bojovou událostí, které se čs. letci zúčastnili, byla bitva o Británii. Během tří měsíců vzdušných soubojů nad britskými ostrovy českoslovenští stíhači společně s dalšími perutěmi statečně odrazili útoky německé Luftwaffe, která měla za úkol připravit podmínky pro vylodění hitlerovských vojsk na britských ostrovech. Českoslovenští letci sice tvořili pouhá čtyři procenta stavu operačního personálu britského stíhacího letectva, ale jejich úspěšné nasazení znamenalo výrazné posílení československého „hlasu“.

Za všechny to vyjádřil jeden z nasazených stíhačů: „Ukázali jsme, že nejsme žádní Švejci a se Britové na nás mohou spolehnout.“

Za své velitelské schopnosti byl oceněn také generál Karel Janoušek – 17. května 1945 mu britský král Jiří VI. udělil hodnost leteckého maršála RAF.

Všechny čtyři letecké perutě se pod Janouškovým vedením výrazně zapsaly nejen do příběhů letecké bitvy o Británii, ale i  do dalších významných bojů – od nočních bombardování Německa až po vylodění spojenců v Normandii. Pochopitelným přáním čs. letců ve Velké Británii bylo zakončit bojovou misi ve své vlasti, ve chvíli vypuknutí předpokládaného povstání.

Janoušek tehdy na jaře 1945 odletěl z Londýna do Remeše, kde se nacházelo vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil, aby se tam setkal s generálem Dwightem Eisenhowerem, vrchním velitelem těchto sil v Evropě.

Po letech Janoušek popsal schůzku: „Žádal jsem Eisenhowera osobně, abychom se mohli zúčastnit bojů na našem území. Eisenhower mě odkázal na šéfa svého operačního oddělení, který mi řekl: Američané nezamýšlejí jít do ČSR.“

Na konci dubna učinil Janoušek ještě druhý pokus o vyjednávání s americkou armádou, neboť americké jednotky už nedaleko Aše překročily československé hranice. Ani toto jednání nakonec nedopadlo zdárně, a Janouškovu veškerou snahu překazila spojenecká dohoda o demarkační čáře.

Návrat letců z Velké Británie do osvobozené vlasti, tedy jen těch, kteří přežili riskantní boje ve vzduchu i na zemi, se mohl po různých peripetiích uskutečnit až tři měsíce po skončení války, v srpnu 1945. Průtahy s návratem našich hrdinů ze západu nejvíce vyhovovaly Sovětům i československé košické vládě.

Janoušek se po návratu do vlasti, kdy letce v Praze slavnostně vítaly špalíry lidí, dozvěděl zdrcující zprávu – definitivně byla potvrzena smrt jeho nejbližších. Když za války nacisté zjistili, že bojuje v zahraniční armádě, zatkli jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Manželka Anna (nemohla s manželem uprchnout kvůli nemocné matce) a sestra Vilma zahynuly v Osvětimi. Nejmladšího bratra Rudolfa zastřelil dozorce v koncentračním táboře Buchenwald, zahynuli i oba jeho švagři. To byla rána, s níž se Janoušek nevyrovnal do konce života.

Armádní generál Bohumil Boček, jeho nadřízený a kolega z londýnského exilu, napsal do Janouškovy kvalifikační listiny: „Nenašel kladný poměr k lidově-demokratickému řádu republiky, pro vojenskou službu neupotřebitelný.“

Ministr národní obrany Ludvík Svoboda klopil při setkání s propouštěným Janouškem oči. Za Svobodou totiž stál sedmatřicetiletý divizní generál Bedřich Reicin, jedna z nejtemnějších postav moderní vojenské historie, přezdívaný „rudý kádrovák“. Reicin, stejně jako Janoušek rodák z Přerova, byl fanatickým komunistou, spolupracovníkem NKVD, který se na nátlak sovětské strany stal přednostou Obranného zpravodajství, nové zpravodajské a bezpečnostní služby.

Reicinovi muži sledovali Karla Janouška na každém kroku a chystali na něj léčku. V roce 1968 celé zákulisí honu na Janouška popsal sám Ludvík Svoboda: „Po únorových událostech dostavil se ke mně Reicin z příkazu generálního tajemníka Slánského, že strana rozhodla, že mají být generál Janoušek a generál Píka z armády propuštěni jako politicky nespolehliví a že jejich nespolehlivost se datuje z jejich zahraniční činnosti za 2. světové války. Za krátkou dobu jsem se dozvěděl, že oba generálové byli zatčeni.“

Ve zmanipulovaném procesu před Vrchním vojenským soudem v Praze čelil Karel Janoušek, ponížený národní hrdina degradovaný na vojína, zdrcující obžalobě. Prokurátor podplukovník Vaněk navrhl pro Janouška trest smrti provazem. V roli svědka vystoupil také Bedřich Reicin, který ve své řeči nadával na západní letce, nazýval je zrádci, zaprodanci a reakčníky.

Janoušek byl nakonec vedle ztráty hodnosti, doktorského titulu, všech československých vyznamenání a zákazu nosit cizí čestné odznaky odsouzen k těžkému žaláři v trvání 18 let. Po podání stížnosti mu byl trest zvýšen o rok. Ještě jednou byl souzen ve věznici Plzeň-Bory po plánovaném a vzápětí prozrazeném útěku jednoho z dozorců, o němž vězněný Janoušek údajně věděl. Tentokrát mu byl k původnímu trestu v rámci absurdního komunistického soudnictví připočten ještě trest doživotní. Tedy dva na sobě nezávislé tresty na jeden příliš krátký život.

Nakonec byl vojín Karel Janoušek po dvanácti letech, která strávil v komunistických žalářích, propuštěn v květnu 1960 na amnestii. Bydlel v pražském podnájmu u příbuzné ve starém domě. Umyvadlo a WC bylo společné pro celou pavlač. Dostával starobní důchod ve výši 200 korun měsíčně.

Po dlouhých měsících se mu jako bývalému muklovi podařilo najít manuální práci – v podniku Textil Praha byl zaměstnán jako pomocný skladník. V roce 1966 jej navštívil britský novinář Peter Hann a napsal reportáž, ve které zdůraznil, že Janoušek není vůbec zatrpklým starcem. V podobném duchu se Karel Janoušek vyjádřil v rozhovoru pro Československý rozhlas na konci šedesátých let: „Poslední fáze mého života byla trpká. Ale nemám se za co stydět. A proč jsem nezahořkl? Je to tím, že jsem bojoval za svobodu a věřil, že tento lidský ideál zvítězí. A tomu nepřestávám věřit ani dnes.“

RNDr. Karel Janoušek byl sice v roce 1968 rehabilitován, ale generálská hodnost mu navrácena nebyla. Zemřel 27. října 1971, tři dny před svými osmasedmdesátými narozeninami. Pohřeb se konal v Praze ve strašnickém krematoriu. Při projednávání Janouškova pohřbu komunistické úřady nekompromisně přikázaly, že nesmí zaznít státní hymna. Varhaník ji však navzdory zákazu a na vlastní riziko zahrál.

Autor je básník a spisovatel