Když Stalin vraždil - a Ukrajina byla pro něj zvláštním cílem

Byli obviněni z toho, že se v roce 1932 spojili s dalším „renegátem“, emigrantem Lvem Trockým, aby založili teroristickou organizaci a svrhli a zavraždili Stalina. Jak uvádí historik Karl Schlögel, v procesech nešlo o spravedlnost, ale o propagandistickou show a dehumanizaci obžalovaných, které generální prokurátor SSSR Andrej Vyšinskij označoval za „smečku zrádců, dobrodruhů a štěkajících mopslíků“ i „bandu vrahů a zločinců“.

Rozsudky smrti padly už 24. srpna 1936 a o pár hodin později byly vykonány v suterénu nechvalně proslulého sídla politické policie NKVD Lubjanka.

Krvavý kus měl mít ale ještě další dějství. Druhý velký moskevský proces začal v lednu 1937 s dalšími bolševickými prominenty Georgijem Pjatakovem, Leonidem Serebrjakovem a Karlem Radekem. Ti zase měli v rámci údajného „antisovětského trockistického centra“ provádět sabotáže, ničit sovětské hospodářství a oslabovat obranyschopnost Sovětského svazu ve prospěch Německa a Japonska.

Při třetím procesu v březnu 1938 se obžaloba zaměřila na tzv. pravicovou opozici proti Stalinovi v čele s Nikolajem Bucharinem a Alexejem Rykovem. Stalin tyto inscenované procesy využíval jako nástroje, s jejichž pomocí si podrobil komunistickou stranu i sovětské elity. Likvidoval nejen bolševické veterány, ale i regionální stranické šéfy, vojenské velitele, podnikové manažery a vládní byrokraty, právníky, umělce, diplomaty, zahraniční komunisty a nakonec i samotné příslušníky NKVD.

Teror ale mířil i na obyčejné lidi perzekvované na základě sociálních a etnických kritérií. Jen podle oficiálně přiznaných údajů, zaznamenaných sovětskou bezpečnostní byrokracií, bylo v letech 1937 až 1938 zatčeno 1 575 259 lidí, z nichž bylo 681 692 odsouzeno k trestu smrti a popraveno a 634 520 bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody ve vězení nebo v lágrech.

V případě Ukrajiny pak procesy a následný Velký teror jen dokonaly dílo zkázy započaté likvidací ukrajinské kultury, kolektivizací a hladomorem na přelomu 20. a 30. let.

Když v prosinci 1922 vznikl SSSR, místo prostého začlenění do Ruska získala Ukrajina až nečekaně velkou autonomii. Bolševici totiž chtěli počáteční benevolentní „ukrajinizací“ získat pro svůj projekt ukrajinské elity. Pro Stalina to však byla jen dočasná odchylka od jím preferovaného centralismu a jakmile se na konci 20. let chopil moci, začal uplatňovat vůči ukrajinským elitám tvrdý kurz.

Ukrajinu totiž podle historika Serhije Plokhyho vnímal jako nebezpečnou pohraniční zónu a ideální operační prostor pro tzv. polské a německé „páté kolony“, usilující podle něj o odtržení Ukrajiny od SSSR. A proto ji hodlal v zájmu bezpečnosti země i zachování bolševického režimu od nepřátel ještě z doby občanské války (bělogvardějců, sionistů…) „vyčistit“.

V roce 1929 začala zmanipulovaná justice konstruovat v Charkově první monstrproces s tzv. Svazem za svobodnou Ukrajinu. Čtyřicet pět předních kulturních činitelů, včetně politických aktivistů Serhije Jefremova a Volodymyra Čechivského, čelilo obvinění, že ve spolupráci s ukrajinským exilem plánovali povstání a nezávislý stát.

Operací Vesna (1930–1931) zase bolševici cílili na bývalé carské důstojníky v Moskvě a na Ukrajině. Čistky nešetřily nikoho. Umělci, jako básník Mykola Zerov, mizeli v táborech na Solovkách, zatčeno bylo všech třináct po sobě jdoucích tajemníků ukrajinské Akademie věd a téměř všichni rektoři Kyjevské univerzity. Komisař školství Mykola Skrypnyk, který se marně pokoušel ukrajinskou kulturu bránit, zvolil v červenci 1933 pod tlakem útoků na své údajné nacionalistické „chyby“ raději sebevraždu.

Na konci roku 1929 Stalin spustil kampaň za nucenou kolektivizaci a jen v březnu 1930 proti ní na Ukrajině vypuklo přes 1700 rolnických revolt. Aby zlomil jejich odpor a kolchozy prosadil za každou cenu, deportoval stalinský režim do kazašských stepí a na Sibiř 75 tisíc rodin „kulaků“.

Hladomor, který režim vyvolal nesplnitelnými výkupními kvótami a konfiskací potravin a osiva na příští rok, byl podle Plokhyho vědomě naplánovanou „zkouškou síly“, která měla ukázat, kdo je pánem nejen na Ukrajině, ale i na severním Kavkazu a v Povolží. Na Ukrajině si vyžádal životy téměř čtyř milionů lidí, historik Robert Conquest celkový počet obětí tohoto „teroru hladem“ posunul až na hranici 10 milionů mrtvých. Hladomor také vyvolal masovou nespokojenost mezi ukrajinskými vojáky, kteří pocházeli z rolnických rodin, a režim se na chvíli oprávněně obával otevřené revolty.

Velký teror na Ukrajině pohltil v letech 1937 až 1938 minimálně 267 tisíc lidí (z nich bylo 122 237 popraveno) a měl podle Plokhyho i svůj nacionální rozměr. Ukrajina jako pohraniční republika s mnoha menšinami, o jejichž loajalitě Stalin pochyboval, se ocitla pod zostřeným dohledem. Čistky v rámci tzv. národnostních operací řádily nejvíce mezi Poláky (105 tisíc obětí) a Němci (75 tisíc obětí). Jak připomíná Schlögel, během třetího moskevského procesu Vyšinskij, který ironií osudu vyrostl v Oděse v polské rodině a práva vystudoval na univerzitě v Kyjevě, zkonstruoval obvinění odtrhnout Ukrajinu ze SSSR. Vedení ukrajinské NKVD bylo přesvědčeno o tom, že na Ukrajině operují celé „antisovětské ukrajinské nacionalistické divize“ a téměř 80 procent Ukrajinců jsou nacionalisté. Zatímco jinde v SSSR operace slábly, na Ukrajině pod vedením nového komisaře NKVD Uspenského teror v únoru 1938 zesílil a Moskva schválila navýšení zatýkacích kvót o dalších 30 tisíc osob.

Speciální pozornost zaměřil Stalin na průmyslový, etnicky pestrý Donbas, kde horníci živořili v přeplněných zemjankách a dusil je uhelný prach a nepříznivé klima. Alkohol a rvačky podtrhovaly každodenní chaos, který korunovala mimořádná fluktuace dělníků.

Jak vysvětluje historik Hiroko Kuromiya, Donbas v sovětském systému ztělesňoval svobodu v jejím „negativním“ smyslu. Azyl tu hledali lidé, kteří se potřebovali skrýt před politickým i kriminálním pronásledováním. Tato nekontrolovatelnost však byla pro Stalina nanejvýš podezřelá, a i proto na něj zaměřil a nechal zdecimovat místní elitu – ze 76 členů oblastního stranického výboru jich během jediného roku zůstalo naživu a na svobodě pouhých šest.

Teror v Donbasu nebyl jen o politice, ale i o kontrole pracovní síly. Každá nehoda v dole či rozbitý stroj mohl vést přes univerzální obvinění ze „škůdcovství a sabotáže“ na popravčí káru.

Velký teror takřka vyhladil elitu ukrajinských komunistů. Pavel Postyšev, vyslaný Moskvou „přitvrdit“ v boji proti rolníkům během kolektivizace, skončil posléze na popravišti pro „nedostatek bdělosti“.

Stanislava Kosiora režim umučil jako polského špiona a Panas Ljubčenko raději zastřelil sebe i manželku, než aby padl do rukou NKVD. Ze 102 členů ukrajinského ústředního výboru přežili rok 1937 jen tři.

V lednu 1938 dorazil z Moskvy Nikita Chruščov, aby na těchto troskách vybudoval stranický aparát od základu znovu.

Moskevské procesy také rozvázaly režimu ruce, aby si vyřídil účty se zbytky autonomní a svobodné ukrajinské kultury. Celou éru ukrajinizace z 20. let Moskva definitivně ocejchovala jako kontrarevoluční spiknutí. Jak líčí historička Mayhill Fowlerová, celá generace umělců, která uvěřila v revoluci, skončila v tajných mučírnách NKVD, lágrech nebo nakonec v lese Sandarmorch v Karélii. Třetího listopadu 1937 zde bylo zastřeleno 134 ukrajinských umělců.

Na Velkém teroru nebyla děsivá jen jeho svévole, kvůli které si nikdo nemohl být jistý svobodou ani životem, ale i jeho byrokratický až „průmyslový“ charakter. Každému regionu Moskva předepsala krvavé kvóty, které si horliví funkcionáři v obavě, aby v mlýnku na maso neskončili oni sami, nechávali iniciativně navyšovat. Vyšetřovatelé si násilím a psychickým terorem vynucovali přiznání, která povýšili na jediný důkaz viny. Nebo si nezřídka vše vykonstruovali – například ve Skviře si šéf NKVD Fleishman kauzu 39 nevinných kolchozníků prostě „vymyslel“. O rozsudcích pak rozhodovaly mimosoudní trojky, které v nepřítomnosti obviněných zvládly i několik případů za minutu.

Mučení bylo eufemisticky nazýváno „fyzickou metodou vlivu“. Mezi běžné praktiky patřilo bití, vynucené stání po mnoho dní bez spánku a psychologický nátlak.

Ve Vinnici či Charkově fungovaly speciální místnosti, jimž personál NKVD říkal „laboratoře“, a v nich vězně hromadně bili a mučili. V umanské „laboratoři č. 21“ vyšetřovatel Petrov bil a mučil až 30 vězňů najednou, a nutil je tak k přiznání.

Právě v Umani vybudovalo NKVD doslova „továrnu na smrt“, kde se v suterénu přímo pod klubovnou přeplněné věznice vraždilo jako na běžícím pásu.

V Záporoží zase do malé, nevětrané cely č. 8 v letních vedrech nacpali až 70 nahých vězňů a drželi je tam tak dlouho, dokud se vyčerpáním a téměř udušení nepřiznali.

S Velkým terorem je spojován hlavně Stalin, „krvavé dílo“ ale „odpracovaly“ především střední a nižší kádry NKVD. Hlavním ukrajinským katem se stal Alexander Uspenskij, který v lednu 1938 dorazil společně Chruščovem do Kyjeva, aby zde rozpoutali nové kolo teroru. Pod Uspenským si také své ostruhy vysloužila nová generace vyšetřovatelů, jako například Ivan Drušljak, přezdívaný „Váňa Hrozný“, který své oběti neúnavně bil až do bezvědomí a byl schopen vést nekonečné výslechy dnem i nocí.

Umanský náčelník Samuil Abramovič si se svými podřízenými udělali z poprav výnosný byznys: mrtvým trhali zlaté zuby a oblečení obětí pak manželky příslušníků NKVD rozprodávaly na tržnicích. Žitomyrský náčelník Jakušev nutil své podřízené, aby se účastnili poprav, a zocelovali se tak ve svém třídním uvědomění a nenávisti.

Jak uvádí historik Peter Whitewood, v srpnu 1936 nezačaly jen civilní procesy. NKVD se zaměřila i na Kyjevský vojenský okruh, v němž najednou začala odhalovat jedno trockisticko-fašistické centrum za druhým. Mezi prvními obviněnými důstojníky byl uznávaný a charizmatický tankový velitel Dmitrij Šmidt. V květnu 1937 byl zatčen a o měsíc později v procesu s maršálem Tuchačevským popraven jeden z nejrespektovanějších sovětských stratégů, velitel Kyjevského vojenského okruhu Iona Jakir. Stalin si na jeho dopis, v němž ho prosil o milost pro svou rodinu, napsal: „Grázl a děvka“.

V listopadu 1938 Stalin masové operace utlumil a cynicky svalil vinu za masové vyvražďování na jejich vykonavatele. Po Ježovově likvidaci začal nový šéf NKVD Lavrentij Berija čistit vlastní řady; bezmála tisícovku důstojníků uvěznil a nechal soudit za „porušování socialistické zákonnosti“. Většina z nich ale vyvázla jen s mírnými tresty a režim jejich vinu smazal jako „práci pro blaho vlasti“.

Například ale ukrajinské vedení NKVD zažilo totální vyvraždění. Její první šéf Izrail Leplevskij byl v lednu 1938 popraven, stejně jako jeho nástupce Alexandr Umanskij. Ten svůj osud oddálil tím, že v předtuše své likvidace nafingoval smrt skokem do Dněpru a měsíce se skrýval pod falešnou identitou, než byl v roce 1940 dopaden a popraven.

Autor je historik