Když protestovaly praktické ženy – nejen proti komunistům

Jak ukazuje video Originálního videojournalu z této akce, dopravní policista se v davu přihlížejících zorientoval velmi rychle a zamířil si to rovnou k Olze Havlové, která akci iniciovala. Komentář dále uvádí, že po deseti minutách úpěnlivých proseb červenajícího se policisty se ženy skutečně rozešly.

Zatímco před rokem 1989 byly veřejné demonstrace a protesty v Československu spíše výjimkou, v roce 1989 se rozhodla vyjít do ulic nejen politická opozice, ale i ženy, jejichž požadavky se týkaly každodenního života v komunistickém Československu. Jak to shrnula Olga Havlová: „Já si myslím, že ženy jsou daleko praktičtější a dovedou klást velice jednoduché otázky, ale k věci.“ Ženské protesty pozdního socialismu byly sice tiché, ale radikální.

Hygienické dámské potřeby prošly v Československu po roce 1945 velmi rychlým procesem standardizace. Nejčastější, nejdostupnější a nejekonomičtější variantou byla poskládaná vata, později buničitá vata zabalená do síťky s řídkými oky, či vložky z lisovaného skládaného papíru. V roce 1973 se dokonce v českých i slovenských obchodech objevily vložky s lepicím páskem, které byly ovšem nedostatkovým zbožím.

Kvůli centrálnímu plánování a špatné distribuci se postupně stávaly nedostatkovým či tzv. podpultovým zbožím i obyčejné vložky. Československá televize například v reportáži z druhé poloviny 80. let upozorňovala na to, že v systému dlouhodobě scházelo až pět tisíc tun papíru určeného k výrobě hygienických pomůcek ročně.

Po požáru Harmaneckých papíren na Slovensku 17. června 1988 se pak celý systém výroby a distribuce základních hygienických potřeb v Československu zhroutil. Harmanecké papírny byly totiž hlavním výrobcem toaletního papíru a hygienických potřeb pro celou federaci. Když v roce 1988 shořely klíčové části závodu včetně výrobních linek a skladových zásob, nastal v důsledku centrálního způsobu plánování okamžitý výpadek zásobování po celé zemi, kterým se na svém zasedání musel zabývat i Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Nejhůře dopadla tato krize na venkov, kde vznikla dobová říkanka: „Není papír, nejsou vložky. Co si dáme mezi nožky? My jsme holky z dědiny, postačí nám noviny.“ Božena Němcová v 19. století zmiňuje ve své korespondenci i takové výjevy ze své každodennosti, jako bylo praní zakrvácených plátýnek, což byly skládané kusy natrhaného plátna, které v té době používaly ženy jako menstruační pomůcky. S podobnými obrazy se setkáváme na českém venkově i o více než sto let později, kdy používaly ženy místo nedostatkových vložek rozstříhané dětské pleny, staré ručníky…

Třítýdenní krizi s nedostatkem toaletního papíru a hygienických potřeb z léta 1988 nakonec vyřešil Ústřední výbor Komunistické strany Československa dovozem 3 tisíc tun těchto hygienických potřeb z ciziny, především z Rakouska, Jugoslávie a později i Číny. Padly však na to cenné devizové rezervy ČSSR ve výši 12 milionů korun československých, což by dnes podle hrubého přepočtu odpovídalo více než 200 milionům korun.

Malá demonstrace v Praze, kterou iniciovala Olga Havlová, tedy neodrážela jen krátký výpadek z roku 1988, ale dlouhodobý nedostatek základních hygienických pomůcek, který lze označit za systémovou menstruační chudobu. Ačkoli formálně byl přístup ke zdravotní péči v Československu před rokem 1989 zajištěn, pro ženy představovalo dlouhodobé přehlížení hygienických potřeb útok na jejich důstojnost i tělesnou integritu. Vyjít do ulic se tak jevilo jako jediný způsob, jak si svou důstojnost udržet.

Nejvýraznějším ženským protestem konce pozdního komunismu byla ovšem akce tzv. pražských matek v květnu 1989. Tato neformální skupina žen a matek vznikla v roce 1988 kvůli zhoršujícímu se stavu životního prostředí v Praze. Skupinu maminek, které se pravidelně potkávaly na dětských hřištích a někdy i v soukromí, znepokojoval dopad znečištěného životního prostředí na zdraví jejich dětí. Proto od roku 1988 aktivně psaly poslancům či hygienikovi hlavního města Prahy, po němž například žádaly zveřejnění skutečných dat o stavu znečištění životního prostředí v Praze. Mezi iniciátory patřila Anna Hradílková, Terezie Hradílková, Rut Kolínská, Jarmila Johnová a další.

Ze strany úřadů se jim žádné odpovědi nedostalo, do paměti se však pražským matkám vrylo, s jakou benevolencí a shovívavostí s „maminkami“ političtí představitelé i odborníci hovořili, aniž jejich obavám přikládali větší váhu. Z toho důvodu se pražské matky rozhodly k radikálnímu kroku a 29. května 1989 uspořádaly protestní korzo maminek s kočárky, které se konalo u příležitosti konference evropských ministrů životního prostředí v Praze. Petiční archy za zlepšení stavu životního prostředí a zpřístupnění údajů o jeho skutečném stavu podepsalo za necelé dvě hodiny více než 360 kolemjdoucích, které matky potkaly při korzu centrem Prahy přes Celetnou ulici až na Staroměstské náměstí.

Vzhledem k pozornosti, kterou v centru města svým korzem vzbudily, je okamžitě začala monitorovat Státní bezpečnost, která ale tváří v tvář dětem v kočárcích nevěděla, jak reagovat. Jedna z aktérek slyšela dokonce reakci jednoho z estébáků, když vysílačkou žádal o další instrukce: „Ale co máme dělat, když to jsou matky s dětmi?“ Neudělali naštěstí nic.

U památníku Jana Husa potom matky s dětmi udělaly kolečko, zazpívaly „Travičko zelená“ a průvod se pokojně rozešel. Petiční archy následujícího dne doručil zahraniční novinář na tiskové konferenci představitelům komunistické moci, i když se mu v tom Státní bezpečnost snažila všemožně zabránit.

Ani tento protest, nikoli jediný takový v Praze, nebyl pouze sentimentálním gestem, ale promyšleným aktem občanského odporu, který vnesl do veřejného prostoru téma péče jako politické hodnoty. V momentě, kdy stát selhával v ochraně zdraví těch nejzranitelnějších, proměnily pražské matky své mateřství ve zdroj legitimního a radikálního požadavku na převzetí odpovědnosti za péči o životní prostředí, která byla v jejich podání prodloužením péče o domov a vlastní rodinu.

Poslední ze série příběhů o vzpouře žen se odehrál už po roce 1989. Prvního července 1990 přijelo před místní úřad Prahy 4 v Nuslích nejprve osobní auto plné žen a hned za ním bílé prezidentské BMW s Olgou Havlovou. Pozornost sdělovacích prostředků byla toho dne upřena na Pražský hrad, kde prezident Václav Havel uváděl do funkce svého kancléře Karla Schwarzenberga. Zatímco Havlovy plány měly zlepšit politickou kulturu v zemi, plány jeho ženy byly toho dne mnohem radikálnější. Jela totiž společně s dalšími členy Výboru dobré vůle obsadit místní úřad Prahy 4. Havel na tiskové konferenci na otázku, jak tráví tento den jeho žena, odpověděl: „Právě obsazuje se svými přáteli z Výboru dobré vůle Národní výbor v Praze 4.“ O tom, co chystá Olga, tedy věděl.

Důvodem k tak radikálnímu kroku, pro který se Olga Havlová rozhodla, byla kritická situace v Jedličkově ústavu pro tělesně postižené. O problémech ústavu se vědělo, pokud ne od poloviny 60. let, kdy se fakticky zhroutil systém sociální péče o handicapované osoby, tak tedy určitě od jara 1989, kdy zaměstnanci, rodiče a další, kterým nebyl osud „Jedličkárny“ lhostejný, veřejně demonstrovali za zlepšení ústavních podmínek.

Komunistická ideologie totiž vycházela z představy, že s nástupem komunismu zmizí ze společnosti sociálně nepřizpůsobiví, tělesně handicapovaní a další jinak problematické skupiny obyvatelstva. Situace v Jedličkově ústavu byla na konci 80. let kritická – selhávající péče o handicapované reflektovala hlubší selhání státu – a na konci 80. let už byla situace v ústavu natolik zoufalá a kritická, že o ní začali otevřeně mluvit i její zaměstnanci a vedoucí pracovníci.

Jedličkův ústav a péče o handicapované se tak staly symbolem toho, co komunistický režim nechtěl vidět – a co Olga Havlová odmítla po listopadu 1989 dál přehlížet. Do budovy Prahy 4 vstoupila proto onoho 1. července 1990 razantně a velmi jasně dala najevo, že pokud se jí nedostane oficiální odpovědi na dotaz, co bude dále s „Jedličkárnou“, budovu neopustí. Na úřadě zavládlo zděšení a zodpovědní úředníci se před Olgou Havlovou střídali jako apoštolové na orloji.

Olga Havlová neměla představu, že její návštěva vše změní, avšak onoho dne – jak poznamenala v pozdějším rozhovoru – vědomě propůjčila autoritu první dámy činu, který byl podle ní důležitý a sociálně relevantní. Jak sama řekla, „přece jenom prestiž v těchto záležitostech hodně pomáhá. Kdyby včera přišli občané na národní výbor, tak je velice zdvořile odmítnou, dřív tedy nezdvořile, teď doufám, že už zdvořile, a řeknou jim, že jim dají vědět. Když jsem tam byla já, tak si to nedovolili. Myslím, že když jde o dobrou věc, že se to prostě dělat má.“

Ženská rezistence má mnoho podob, přičemž většina z nich je zakořeněna v každodennosti, péči a tělesnosti – tedy oblastech, které byly z hlediska státního plánování marginální, ale z hlediska života obyčejných lidí zásadní. Protesty žen v pozdním období komunistického Československa – od protestu kvůli menstruační chudobě přes ekologické demonstrace pražských matek až po občanské angažmá Olgy Havlové v roli první dámy – představují specifický a často opomíjený typ politické akce, který se vymykal tradičním protestům politické opozice.

Byla to taková malá revoluce zdola – revoluce péče –, která ukázala, že ani ideologie, ani ekonomika nedokáže potlačit ženskou důstojnost, odhodlání a ženskou solidaritu.

Autorka je historička, působí v Institutu politologických studií na Fakultě sociálních věd UK.