Jan Hus: Nezlomný reformátor, jehož učení otřáslo Evropou

Jan Hus se narodil pravděpodobně v roce 1370 v chudé rodině v Husinci u Prachatic. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde v roce 1396 získal titul mistr (magistr) svobodných umění. O čtyři roky později byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele svatého Michala na Starém Městě pražském.

Jeho kázání rychle získávala na popularitě a v roce 1402 začal kázat v Betlémské kapli, kde mluvil výhradně v češtině. Inspiroval se především myšlenkami anglického filozofa Jana Viklefa (John Wycliffe) a jeho kritikou autority církve. Pro Viklefa i Husa měla být nejvyšší autoritou bible, která má přednost před autoritou papeže.

Hus prosazoval návrat k původním křesťanským hodnotám a rovnosti věřících. Jedním z klíčových symbolů husitství se stal kalich, který odkazoval na přijímání pod obojí – tedy „pod způsobou chleba i vína“. Tuto praxi Hus přímo nezavedl, ale jeho stoupenci, zejména Jakoubek ze Stříbra, ji po jeho smrti dále rozvinuli jako výraz rovnosti mezi duchovními a laiky.

Kromě morálního úpadku církve kritizoval i její veliký majetek a usiloval o návrat církve k prostotě a střídmosti. Spolu se svými stoupenci požadoval převedení části církevního majetku do rukou světské moci.

Vedle kazatelské činnosti působil Hus jako pedagog na Univerzitě Karlově, kde však panovaly spory mezi čtyřmi národy (českým, polským, saským a bavorským). Každý národ měl jeden hlas, což často vedlo ke konfliktům, přičemž český národ se cítil znevýhodněn, protože na univerzitě převažovaly německy mluvící skupiny.

Napětí narůstalo i kvůli sporu o Viklefovy spisy, kdy čeští mistři zastávali reformní stanoviska, zatímco němečtí učitelé byli proti.

V roce 1409 tak Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, který změnil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch českého národa, který získal tři hlasy. Tento krok však vedl k masovému odchodu německých profesorů a studentů.

Napjatá situace panovala nejen na univerzitě, ale i v celé Evropě, kde katolická církev byla rozdělena a existovali dva papežové. Tento rozkol nazýváme papežské schizma a měl ho ukončit koncil v Pise, který však v roce 1409 zvolil třetího papeže, čímž situaci ještě zkomplikoval.

Aby bylo papežské schizma definitivně vyřešeno, byl svolán a v roce 1414 zahájen kostnický koncil, který se měl zabývat i učením reformátorů Jana Husa a Jeronýma Pražského.

Kostnický koncil byl svolán papežem Janem XXIII. na podnět krále Zikmunda Lucemburského, který potřeboval vyřešit spory v církvi a zkrátka upevnit svoji moc a jednotu křesťanstva, a nakonec aby byl Zikmund rovněž lépe připraven čelit Osmanské říši.

Hus měl na koncilu obhájit své učení, byl ale obviněn z kacířství. Odmítl své učení odvolat, a proto ho jeho odpůrce Michal de Causis ho označil za „zatvrzelého kacíře českého“.

Husovo učení bylo označeno za heretické a 6. července 1415, přesně před 610 lety, byl upálen. Jeho smrt vyústila ve výrazné rozšíření husitského hnutí a následné nábožensko-politické konflikty známé jako husitské války.

Husitství sehrálo zásadní roli v české historiografii a představovalo významné téma v dobách národního reformního hnutí. Historik František Palacký považoval toto hnutí za vrchol národních dějin.

Husův odkaz využil například i T. G. Masaryk v době první československé republiky, zejména jako symbol národní identity a svobody.

Ze symboliky husitského odkazu čerpal i komunistický režim, který zdůrazňoval Husovu kritiku církve a zobrazoval ho jako národního hrdinu a bojovníka za sociální spravedlnost.