Jak zemřel Thomas Jefferson, který před 250 lety sepsal Deklaraci nezávislosti

V jeden den, na kulaté výročí amerických „narozenin“, tak zemřel jak druhý, tak i třetí americký prezident - Jefferson se stal prezidentem právě po Adamsovi v roce 1801.

Smrt dvou autorů Deklarace nezávislosti na den přesně padesát let po jejím zveřejnění byla symbolickým završením mimořádného vztahu, který spolu tito dva velikáni amerických dějin měli.

Dlouholetí přátelé, kteří společně vedli revoluci proti Británii; povstalci, kteří v Deklaraci nezávislosti sepsali důvody, proč nemohou americké kolonie nadále být součástí Britské říše a musí vyhlásit nezávislost; dva zarputilí političtí protivníci, jakými se stali nedlouho po vzniku USA; a nakonec stárnoucí muži, kteří se opět sblížili a usmířili, jak dokládá soubor 158 dopisů, které si vyměnili ke konci života.

Thomas Jefferson byl ale také tvůrcem první opoziční politické frakce, která tvrdě a nesmiřitelně kritizovala novou americkou vládu. Extrémní politická polarizace, kterou vnímáme jako jeden z nejsilnějších a nejméně pozitivních rysů dnešní americké politiky, není žádnou současnou novinkou. Naopak - provází USA od jejich zrodu.

Už pár let po vzniku americké ústavy (1787) byla americká politika nesmiřitelně rozdělena. Mužem, který v tom sehrál klíčovou roli, byl Thomas Jefferson.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí,“ napsal třiatřicetiletý Thomas Jefferson ve slavné preambuli Deklarace nezávislosti před 250 lety.

Zároveň ale popíral nezcizitelná práva na svobodný život svým černým otrokům. Během života jich Jefferson vlastnil přes šest set. S jednou svou otrokyní, Sally Hemmingsovou, měl po smrti své manželky šest dětí.

„Jak to, že nejhlasitější křik po svobodě slyšíme mezi těmi, kdo ovládají své černé otroky?“ ptal se ironicky slavný britský spisovatel Samuel Johnson rok před vyhlášením americké nezávislosti v pamfletu Taxation No Tyranny.

Kontroverzní Projekt 1619, který poprvé představil kolektiv autorů kolem Nikole Hannah-Jones v roce 2019 v The New York Times, považoval otroctví za zcela určující rys americké historie a dokonce i za hlavní hnací sílu revoluce a odtržení od Británie. To je nepřesné, avšak zásadní důležitost otroctví pro americké dějiny a společnost i ekonomiku raných USA je zjevná. Zrovna tak jako pokrytectví vzletných slov o svobodě a rovnosti z pera virginského otrokáře.

Titul nové knihy Jefferson’s Wolf: A Founding Father’s Troubling Answer to the Problem of Slavery autorů Christy Dierksheide a Nicholase Guyatta, vydané v USA letos v květnu, naráží na slavný Jeffersonův výrok z roku 1820 o otroctví: „Držíme vlka za uši, a nemůžeme ho ani udržet, ani bezpečně pustit.“

Nově popisuje velmi komplexní a rozporuplné názory Jeffersona na otroctví v USA i na americké černé obyvatelstvo. Otroctví považoval (jako mnozí další Otcové-zakladatelé i z Jihu) za zlo - ale nevěděl, jak se ho zbavit. Snažil se omezit jeho šíření z amerického Jihu, ale za jediné možné řešení, jak americkým černochům umožnit svobodu, považoval jejich deportaci mimo Spojené státy.

Ve svých Poznámkách o státu Virginie z roku 1782 psal, že osvobození černochů bez jejich následného odsunu z USA by bylo pro stát „strašlivým nebezpečím“. Dnešní rasově barevné Spojené státy, kde se i černí Američané rodí svobodní a rovni těm bílým, a kde jsou i ženy rovny mužům, si autor Deklarace nezávislosti neuměl vůbec představit. Nikdo nezosobňuje hluboké protiklady a rozporné paradoxy amerických dějin, ideálů svobody a reality praxe tak jako Thomas Jefferson.

Deklarace nezávislosti je přitom především soupisem celkem dvaceti sedmi „opakovaných křivd a skutků bezpráví“, kterých se v koloniích s cílem zavést „absolutní tyranii nad těmito státy“ dopustil britský král Jiří III.

„Vladař, jehož charakter je takto poznamenán všemi činy, jimiž se dá označit tyran, se nehodí za vládce svobodného lidu,“ uzavřel Jefferson důvody pro rozchod Američanů s Británií.

Svůj první návrh dal Jefferson přečíst Johnu Adamsovi a Benjaminu Franklinovi, kolegům z výboru, který byl sepsáním Deklarace pověřen.

Pak 2. a 3. července 1776 se uskutečnila noční můra každého autora - text upravila široká skupina kritiků, v tomto případě celý Kontinentální Kongres. Ten dokument zkrátil o několik set slov. Především z něj vyškrtnul celý paragraf s dvacátým osmým prohřeškem, který králi Jefferson vyčítal - ten závěrečný a vůbec nejdelší, ve kterém jej vinil paradoxně právě „z kruté války proti samotné lidské přirozenosti, porušující nejsvětější právo na život a svobodu“, když do Ameriky přivedl černé otroky.

„Autor Deklarace americké nezávislosti, zákona o náboženské svobodě ve Virginii a otec Virginské univerzity“ - to si nechal Jefferson napsat na náhrobek na svém virginském panství v Monticellu jako své tři největší činy.

Že byl osm let americkým prezidentem - ale také viceprezidentem, ministrem zahraničí či guvernérem Virginie - tam mít nechtěl, nebylo to pro něj tak důležité.

Není tam také, že byl prvním faktickým lídrem americké politické opozice, síly, která se rozhodně a nesmiřitelně vymezila proti federální vládě. Autor Deklarace nezávislosti měl mnohem zdrženlivější přístup k druhému zakládajícímu dokumentu USA, nové federální Ústavě z roku 1787.

Na jejím vytvoření se totiž vůbec nepodílel. Po konci války s Británií a uhájení americké nezávislosti (1783) byl vyslán do Francie jako nový americký vyslanec v Paříži (právě tam přivedl poprvé do jiného stavu Sally Hemmingsovou - bylo jí v té době patnáct nebo šestnáct let). Odsud pouze z dálky sledoval, jak James Madison, Alexander Hamilton a další muži vytvářejí novou strukturu federalizovaných Spojených států.

Vůči centrální federální vládě, která se nyní nově tyčila nad dosud téměř plně samostatnými jednotlivými státy Unie, byl Jefferson - stoupenec co nejširší svobody každého jednotlivce - hluboce skeptický jako k celé Ústavě.

Napsal dokonce Madisonovi, že by každá ústava měla platit pouze přibližně dvacet let a protože „země vždy patří živé generaci“, měla by po určité době pokaždé být napsána zcela znovu.

Po návratu z Paříže se Jefferson stal prvním americkým ministrem zahraničí ve vládě prezidenta Washingtona. Dostal se ale do hlubokých rozporů s ministrem financí Alexandrem Hamiltonem. Ten byl pro co nejaktivnější a nejsilnější federální vládu, která by řešila problémy celé Ameriky.

Jefferson naopak hájil práva jednotlivých států Unie, kterou viděl stále spíše jako alianci nezávislých států (třeba jeho Virginií na jihu a Adamsovým Massachusetts na severu), než nový jednotný státní útvar. V roce 1793 z vlády odešel a stal se jejím nejvýraznějším kritikem.

Kolem Hamiltona se vytvořila frakce tzv. federalistů, zatímco Jefferson jako hlavní postava nové opozice budoval skupinu tzv. republikánů. Nazývali se tak proto, že vládu vinili z hlavního prohřešku, kvůli kterému Amerika válčila s Británií - tedy z monarchismu, centralizace moci. USA byly založeny jako opak monarchie - republika, res publica, její správa měla být věcí veřejnou, nikoliv privilegiem jednoho monarchy a úzké elity kolem něj.

Vznik dvou vyhrocených politických frakcí, k němuž došlo jen pár let po schválení Ústavy, a jehož duchovním otcem byl Thomas Jefferson, byl přitom velkým rozchodem s duchem a ideály, na nichž Ústava stála. Všichni Otcové-zakladatelé se právě politických frakcí (z nichž se vyvinuly dnešní organizované politické strany) hluboce obávali jako hlavního nebezpečí pro rozumnou správu země a udržení občanských ctností, bez nichž nemůže republika fungovat. Politické frakcionářství a stranictví jako veliké novum, s nímž se při stavbě původní Ameriky nepočítalo (dosti idealisticky a mylně), je do značné míry také dědictvím Thomase Jeffersona.

Do podoby zcela extrémní stranické polarizace se vyhrotilo poté, co byl v roce 1796 druhým prezidentem zvolen John Adams. Jeho federalisté a Jeffersonovi republikáni se uráželi, pomlouvali a nenáviděli stejně vášnivě, hrubě, bezskrupulózně a zcela nesoudně jako dnešní republikáni a demokraté (a to i bez sociálních sítí).

To se dělo na pozadí Francouzské revoluce, kterou Jefferson hájil (stejně jako pokračování spojenectví s Francií, která pomohla Americe vybojovat svobodu), zatímco Adams se jí děsil (a byl kvůli ní ochoten se smířit s Británií). Extrémní stranictví a politická nesmiřitelnost nejsou novým rysem až dnešní Ameriky. Dali je do základů USA už jejich Otcové-zakladatelé.

Když byl v roce 1801 Jefferson zvolen prezidentem, Adams byl prohrou natolik rozzuřen a uražen, že odjel z Washingtonu DC ještě před inaugurací svého nástupce (stejně jako Donald Trump v roce 2021).

Přesto byl rok 1801 zcela přelomový až revoluční: poprvé se v USA pokojně vystřídaly u moci dvě politické frakce, které se hluboce nenáviděly, poprvé si vláda a opozice vyměnily role - bez násilí, jen na základě rozhodnutí voličstva (byť tehdy početně ještě velmi omezeného).

Jefferson na politickém vrcholu jako prezident (1801-1809) pak málem obnovil válku s Británií - ale především koupil od Napoleonovy Francie tzv. Louisianu, celou dnešní prostřední třetinu území USA na západ za řekou Mississippi.

Jefferson věřil v „impérium svobody“, zemi nezávislých farmářů, kteří obsadí celý kontinent a jako svobodní jednotlivci co nejméně omezovaní státem a vládou budou hospodařit na svých farmách.

„Thomas Jefferson ještě žije,“ byla prý poslední slova Johna Adamse, když 4. července 1826 umíral. Neměl pravdu - Thomas Jefferson zemřel pár hodin před ním.

Oba muži však nadále žijí v příběhu, který i po 250 letech tvoří Spojené státy. Snad bude v budoucnu jeho součástí i podobné smíření dnes tak hluboce a nenávistně rozdělené Ameriky, k jakému nakonec dospěli Jefferson a Adams, Otcové-zakladatelé, spoluautoři Deklarace nezávislosti a spolutvůrci vášnivého stranictví, které odkázali Spojeným státům jako jejich trvalý rys.

Autor je diplomat