Helsinské dohody, vznik Charty 77 aneb Jak se Leonid Brežněv zmýlil

Šlo o období, kdy soupeření studené války na čas ustoupilo snahám o dialog, spolupráci a porozumění. Helsinský závěrečný akt, podepsaný 1. srpna 1975, formuloval společný závazek respektovat poválečné evropské hranice, rozvíjet mezinárodní spolupráci a – dodržovat základní lidská práva. Právě na tento příslib se o dva roky později odvolávali také první signatáři Charty 77.

První návrhy na svolání celoevropské bezpečnostní konference, která by stvrdila geopolitické uspořádání starého kontinentu po druhé světové válce, se objevily již v 50. letech. Iniciativa přicházela především ze strany Sovětského svazu, který usiloval o mezinárodní uznání poválečných hranic a z toho vyplývající potvrzení svého mocenského vlivu ve střední a východní Evropě. Západní státy ale podobná jednání vnímaly jako pokus o legitimizaci komunistických režimů. Navíc zahájení jakéhokoli konstruktivního dialogu tehdy brzdila vzájemná nedůvěra.

Koncem 60. let se však mezinárodní atmosféra začala proměňovat. Dosavadní vnímání studené války založené na ideologické konfrontaci a hrozbě jaderného střetu postupně ustupovalo pragmatičtějšímu přístupu.

Důležitou roli v této proměně sehrála válka ve Vietnamu. Pro Spojené státy se zapojení do tohoto vleklého konfliktu stalo nejen vojenskou, ale také politickou a finanční přítěží. Ve Washingtonu sílilo přesvědčení, že bez nátlaku Sovětského svazu a Číny na severovietnamský komunistický režim nebude možné válku ukončit bez zásadního poškození americké prestiže. Napětí mezi Moskvou a Pekingem – vyostřené až na pokraj ozbrojeného střetu – navíc poskytlo USA jedinečnou příležitost otevřít novou kapitolu americko-čínských vztahů. Tento diplomatický průlom vyslal do Kremlu varování, že Washington může využít sbližování s Pekingem jako protiváhu sovětskému vlivu v mocenské hře studené války.

Rovnováha ve strategických jaderných zbraních, které Sovětský svaz dosáhl začátkem 70. let, pak posílila jeho sebevědomí na mezinárodní scéně. Moskva se začala prezentovat jako rovnocenný partner Spojených států a otevřeně usilovala o prohloubení hospodářských vztahů se Západem – zejména v oblasti přístupu k moderním technologiím a úvěrům.

Významný posun však zaznamenala i evropská politika. Západoněmecký kancléř Willy Brandt zahájil iniciativu označovanou jako Ostpolitik, jež vedla k uzavření smluv o uznání poválečných německých hranic a statusu Západního Berlína. Symbolem evropského smíření se pak stalo Brandtovo pokleknutí před památníkem varšavského ghetta v prosinci 1970.

V této proměněné mezinárodní konstelaci začalo uvolňování napětí nabývat konkrétní podoby. Vznikal prostor, v němž mohly oba mocenské bloky koordinovat společné zájmy. Sovětský svaz toužil po mezinárodním uznání svého postavení v Evropě a hospodářském sbližování se Západem, Spojené státy naopak vnímaly uvolnění napětí jako příležitost ke snížení nákladů na zbrojení a nalezení cesty k důstojnému ukončení války ve Vietnamu.

Významný vliv na podobu agendy helsinské bezpečnostní konference měly státy sdružené v Evropských společenstvích, předchůdci dnešní Evropské unie. Už na sklonku 60. let bylo patrné, že původní šestice zakládajících zemí se bude rozrůstat. Spolu s tím sílilo přesvědčení, že ekonomické sbližování musí být doprovázeno také koordinací v oblasti zahraniční politiky. Tyto diskuse výrazně zesílily po vojenském převratu v Řecku v roce 1967, kdy mezi západoevropskými představiteli začala získávat na závažnosti otázka, jaké hodnoty by měl evropský ekonomický projekt hájit vůči okolnímu světu.

Přípravná jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) začala v listopadu 1972 na neutrální půdě ve finské metropoli a v červenci následujícího roku rozhovory oficiálně započaly setkáním ministrů zahraničí třiceti tří evropských států doplněných o Spojené státy a Kanadu, neboť obě severoamerické země se svým členstvím v Severoatlantické alianci (NATO) rovněž poválečných evropských záležitostí účastnily. Ze států „starého kontinentu“ účast odmítla pouze Albánie.

Rozhovory probíhaly na principu jednomyslnosti, což každému z účastníků umožňovalo uplatnit právo veta. Ještě před oficiálním zahájením KBSE se blok zemí Evropských společenství, jenž se od ledna 1973 rozrostl o Velkou Británii, Irsko a Dánsko, shodl, že na konferenci bude prosazovat společný přístup, podle nějž musí být evropská spolupráce založena na demokratických zásadách a ochraně lidských práv.

Důraz na hodnotový rozměr se však nesetkal s přílišným pochopením nejen v Moskvě, což bylo vzhledem k charakteru režimů východního bloku pochopitelné, ale ani ve Washingtonu. USA totiž v té době podporovaly země, které podobné principy ve svých vnitřních záležitostech systematicky porušovaly. Jednalo se zejména o autoritářské vlády v Portugalsku, Španělsku či o vojenskou juntu v Řecku.

Od roku 1973 probíhala dvouletá pracovní fáze KBSE, která vyvrcholila helsinským summitem nejvyšších představitelů států na přelomu července a srpna 1975. Jednání byla rozdělena do tří tematických okruhů, takzvaných košů. První se soustředil na otázky evropské bezpečnosti – vymezoval klíčové principy mezistátních vztahů, jako bylo nezasahování do vnitřních záležitostí, zákaz použití síly, respektování stávajících hranic, územní celistvost a důraz na mírové řešení sporů.

Druhá část se věnovala ekonomické, vědecké a environmentální spolupráci, rozvoji obchodu, výměně technologií, podpoře dopravní infrastruktury či společným výzkumným iniciativám. Třetí okruh, prosazený zejména členskými státy Evropských společenství, se zaměřil na humanitární oblast – rozvoj osobních a rodinných kontaktů napříč bloky, přístup k informacím a realizaci kulturních a vzdělávacích výměn. Zásadní roli zde hrála i formulace mezinárodních standardů ochrany lidských práv.

Západoevropské státy dokázaly v mnoha případech jednat jako jeden celek – především v ekonomických záležitostech druhého koše, což umožnilo dosažení jednoty i v další agendě, jako byla například lidská práva. Hlavního oponenta Sovětskému svazu tak v těchto otázkách nepředstavovaly Spojené státy, ale právě zástupci Evropských společenství.

Složitá konferenční jednání několikrát uvízla na mrtvém bodě a nebyla daleko od toho, aby zcela zkrachovala. Nakonec však východní blok z důvodu enormního zájmu o potvrzení evropských hranic po druhé světové válce většinu západních návrhů přijal.

Samotné slavnostní plenární zasedání a podpis Závěrečného aktu hostila monumentální modernistická budova Finlandia Hall v Helsinkách. Finští organizátoři stanovili zasedací pořádek podle abecedy ve francouzštině, která byla stále považována za jazyk diplomatů. Tento postup vedl k tomu, že delegace Spojených států (États-Unis) zasedla v předních řadách, zatímco sovětská (Union soviétique) skončila až na konci jednacího sálu. Ačkoli šlo o administrativní rozhodnutí, jeho symbolický význam byl nezanedbatelný a podle amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera dopomohl k dominantní roli Spojených států na konferenci.

Helsinský summit neměl v poválečné historii Evropy obdoby. Do hlavního města Finska se sjeli všichni lídři euroatlantického světa. Nechyběl americký prezident Gerald Ford, sovětský vůdce Leonid Brežněv, francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, západoněmecký kancléř Helmut Schmidt nebo jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Na konferenci ale měly své zastoupení i takové země jako San Marino nebo Lichtenštejnsko. Československo reprezentoval prezident Gustáv Husák. Podle Kissingera konferenci jasně dominoval americký prezident, z něhož vyzařoval entuziasmus a rozhodnost, zatímco jeho sovětský protějšek „působil dojmem, že se v konferenčním sále nudí“.

Konference vyvrcholila 1. srpna 1975 podepsáním Závěrečného aktu, který v předem daném pořadí signovali zástupci všech třiceti pěti států. Sovětský vůdce Brežněv neskrýval spokojenost, neboť jeho země dosáhla uznání poválečné geopolitické skutečnosti a dosáhla tak jednoho z hlavních cílů své zahraniční politiky.

Zato u západních účastníků výsledek mohl působit dojmem, že nezískali o moc více než ustanovení týkající se kulturní a ekonomické spolupráce. K nim ale ve „třetím koši“ náležel také výčet, že „zúčastněné státy budou respektovat lidská práva a základní svobody včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“.

Většina politiků z komunistických zemí, kteří pod tato ustanovení připojili svůj podpis, jim nevěnovala větší pozornost. Na druhé straně „železné opony“ se všeobecně mělo za to, že představují jen formální gesto a budou stěží vymahatelná. Sovětský velvyslanec ve Spojených státech Anatolij Dobrynin později vzpomínal: „Co se týče humanitárních klauzulí, o těch se smělo informovat jen mlhavě a bez velké publicity. Brežněv měl za to, že v naší zemi nevyvolají příliš potíží. Ale v tom se mýlil. Závěrečný akt se postupem doby stal manifestem disentu a liberálního hnutí, což byl vývoj naprosto přesahující představivost sovětského vedení.“

Moskva podle všeho podcenila důsledky helsinského procesu pro vývoj ve svém bloku. Snaha komunistických vůdců využít Helsinky k posílení mezinárodní legitimity svých režimů se jim nakonec vymstila a závazky, které přijali, se postupně obrátily proti nim. Na základě Závěrečného aktu začaly ve východoevropských zemích vznikat občanské iniciativy s požadavkem, aby jejich vlády dodržovaly ustanovení, k nimž se v Helsinkách přihlásily. Takto se zrodilo Helsinské hnutí, v jehož rámci se formovaly nejrůznější diskusní kroužky, výbory a charty, a to nejen v Sovětském svazu, ale také v Polsku, NDR, Maďarsku či v Československu, kde jako přímý důsledek „helsinského efektu“ vznikla Charta 77.

Řada tehdejších pozorovatelů pochybovala, že by helsinské dohody mohly znamenat něco více než jen potvrzení tehdejších poměrů za „železnou oponou“. Poukazovali na pevnou pozici a represivní povahu komunistických režimů, pro něž dodržování lidských práv bylo jen floskulí. Dopady Závěrečného aktu ale překvapily nejen je, ale i samotné politiky a diplomaty. Stěží můžeme v helsinských dohodách spatřovat bezprostřední příčinu pádu komunistické moci ve východní Evropě, ale osobitým způsobem přispěly k jejímu oslabení. Tím v konečném důsledku pootevřely cestu k ukončení studené války, přestože jeden z jejich původních záměrů byl zcela opačný – potvrzení bipolárního rozdělení evropského kontinentu.

Autor je historik, působí v Ústavu světových dějin FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR