Ďáblův advokát. K. H. Franka obhajoval Resler před osmdesáti lety proti své vůli

Frank byl coby německý státní tajemník u říšského protektora a posléze státní ministr pro Čechy a Moravu mimo jiného klíčovým organizátorem brutálních represí po atentátu na Reinharda Heydricha. Popravy nařizoval ještě na začátku května 1945. Říkalo se mu „krvavý pes“ či „řezník českého národa“.

Přesto i on měl právo na regulérní soud, a tedy i na svého obhájce ex offo. Tím se stal tehdy 52letý zkušený advokát Kamill Resler. S Frankem se setkal poprvé jen pár dní po podání žaloby v přízemní cele číslo 20 na Pankráci.

„Tak jsem stál tváří v tvář muži, jehož každý z nás právem nenáviděl,“ vzpomínal později Resler a pokračoval: „Oslovil jsem ho česky a v jeho tváři se objevil výraz zděšení. Nezachoval ani společenský způsob a přerušil mne dotazem, umím-li německy. Přisvědčil jsem, načež se na jeho tváři projevilo uspokojení. Nepodal jsem mu ruku, usedl jsem a počal jsem s ním jednat o jeho věci.“

Šlo o paradoxní situaci. Resler, spolupracovník odboje a zapřisáhlý odpůrce nacismu a antisemitismu, měl nyní obhajovat člověka, který byl ztělesněním těchto zločinných ideologií. Roli Frankova obhájce si nevybral, byl do ní dotlačen okolnostmi. Přesto se svého úkolu zhostil s maximální profesionalitou.

V nejostřeji sledovaném poválečném procesu s nacistickými zločinci v Československu se Resler stal jedním z nejviditelnějších aktérů. Vysloužil si mezinárodní profesní uznání, zároveň se stal ale i terčem nenávisti. Nezažil to poprvé. Kamill Resler se nikdy nebál brát případy, v nichž stálo veřejné mínění proti němu.

Resler se narodil 23. prosince 1893 v Pardubicích do rodiny berního úředníka, od deseti let žil v Praze. Miloval umění, hlavně literaturu. Za první světové války bojoval na haličské a srbské frontě a už během dlouhé hospitalizace začal studovat práva. V roce 1919 válčil o hranice nedávno zrozené Československé republiky na Slovensku, o pět let později si v Praze založil vlastní advokátní kancelář.

Mezi jeho klienty patřili například spisovatelé F. X. Šalda, Jaroslav Seifert či Josef Hora, výtvarníci a malíři Marie Čermínová (Toyen), František Bidlo a Karel Holan. Nevyhýbal se ani případům, které souvisely s politikou a byly společensky ožehavé. Jak popsal Právu právník Jakub Drápal, který Reslerův život studoval z archivních dokumentů a napsal o něm knihu Poslušen zákonů své země a svého stavu, právě to přesně zapadá do mozaiky, z níž můžeme skládat obraz Reslerova přístupu k práci i k životu.

„Kamill Resler nespadal do běžných škatulek. Žil život tak, jak vnímal, že by žít měl. Dokázal v něm spojit boj o spravedlnost, lásku k vlasti, vřelý vztah ke krásným knihám, ale i zálibu v tropení si žertů, a to někdy i extrémně nebezpečných,“ uvedl Drápal. Mezi svými blízkými například sbíral a šířil nejrůznější protinacistické karikatury a mnohdy i drsné vtipy. Kdyby ho někdo udal, znamenalo by to vážný problém.

V době pomnichovské druhé republiky z přelomu let 1938 a 1939 Resler vystupoval proti antisemitským krokům advokátních stavovských organizací. Zastupoval oběti tehdejší diskriminace, kdy čeští takzvaně „árijští advokáti“ definovali, kdo z jejich kolegů „je židem“ a dokonce používali ve svém stavovském listu Česká advokacie spojení „řešení židovské otázky“.

Následnému okupačnímu režimu se Kamill Resler rozhodl čelit různými způsoby. Někdy šlo jen o drobnosti či spíše schválnosti. Například odmítal označit svou kancelář dvojjazyčně, tedy česky a německy. Jenže nebylo možné vyhnout se nařízení úplně, a tak to udělal šalamounsky. Na označení své kanceláře zamaloval „advokát ve věcech trestních“ a nechal tam jen své jméno. To se jaksi překládat nemuselo.

Sbíral vlastenecké básně, které tajně připravoval pro budoucí knižní vydání, a shromažďoval i různé okupační, mnohdy bizarní, plakáty či úřední vyhlášky.

Angažoval se také v odbojové organizaci ÚVOD – Ústřední vedení odboje domácího. Dokládají to především dochovaná poválečná svědectví. Jedno z nich je z pera Růženy Sedmíkové – manželky odbojáře Jiřího Sedmíka. Tento někdejší spolupracovník T. G. Masaryka a Edvarda Beneše byl za protektorátu aktivním odbojářem, v roce 1942 ho však nacisté popravili.

„Můj manžel Jiří Sedmík projednal jménem své odbojové skupiny a skupiny ÚVOD, na kterou byl napojen, s Dr. Reslerem jeho účast v odboji. Bylo dohodnuto, že Dr. Resler jako pražský advokát bude užívat svých odborných možností a znalostí nejen k získání potřebných informací, ale zejména i k zajišťování jakéhosi zázemí pro ostatní účastníky odboje, tedy že bude zajišťovat vyřizování jejich právních záležitostí (a případně i jejich rodin, kdyby došlo k persekuci) a podobně,“ popsala Sedmíková. „Dr. Resler tento svěřený úkol plnil neochvějně a s vynaložením velké statečnosti po celou dobu okupace přirozeně bez jakéhokoliv nároku na odměnu,“ zdůraznila.

Resler během okupace obhajoval řadu nacisty souzených Čechů, zprostředkovával kontakt s jejich rodinami i další pomoc. Po skončení války se ale nepřihlásil o ocenění svých odbojových zásluh, ani nevstoupil do organizace protifašistických bojovníků. Netoužil po výhodách a raději pokračoval v advokátní praxi. Neuběhl ani rok a objevila se největší profesní výzva – obhajoba K. H. Franka.

Po Frankovi na rozdíl od mnoha jiných uprchlých válečných zločinců nebylo po válce třeba dlouze pátrat. V brzkých ranních hodinách 9. května 1945 zamířil do Plzně, chtěl se dostat do amerického zajetí. Jenže jeho tvář byla natolik známá, že během cesty jej lidé několikrát poznali, na základě upozornění byl zatčen v Rokycanech. Američané ho pak zachránili před lynčováním a převezli do vazby v německém Wiesbadenu.

Západní spojenci počítali s tím, že Frank bude postaven spolu s dalšími nacistickými zločinci před budoucí mezinárodní tribunál, který se pak od podzimu 1945 konal v Norimberku. Změnit se to podařilo excelentnímu právníkovi Bohuslavu Ečerovi - pozdější generál justiční služby vyslýchal i přední pohlaváry Třetí říše. Musel využít svůj diplomatický talent a dojednat podmínky předání Franka československé justici jak s Američany, tak s Brity. Zpět do Československa byl Frank letecky transportován v srpnu 1945.

Jenže ve chvíli, kdy měl Frank na jaře 1946 stanout před Mimořádným lidovým soudem v Praze, vyvstala otázka, kdo ho bude obhajovat. Mezi členy advokátní komory se sice našlo pár dobrovolníků, kteří si na očekávaném procesu chtěli „udělat jméno“, ovšem o ty komora nestála. Když její vedení dalo nabídku Reslerovi, odešlo s nepořízenou.

Komora ale trvala na svém. Věděla, že Resler umí perfektně německy, netouží se na procesu zviditelnit a zároveň ho nikdo nemůže obviňovat z jakýchkoliv sympatií k Frankovi. Resler se svému přidělení k zastupování Franka ex offo bránil, podal proti tomu i stížnost, ovšem neuspěl.

Na přípravu obhajoby měl Resler pouhé tři dny. Musel prostudovat stovky stran spisu a vymyslet strategii obhajoby, ač věděl, že Frank v podstatě nemá šanci uniknout šibenici. Vsadil na tezi, že jeho klient nebyl duševně v pořádku a že se stal součástí „davového bludu – hitlerovského běsnění“.

Franka navštěvoval v jeho pankrácké cele. Choval se k němu chladně – až do jeho poslední noci před popravou mu ani jednou nepodal ruku –, přesto však zcela profesionálně. Neměl to však lehké. Frank střídal stavy těžkých depresí se záchvěvy odhodlání a vzdoru.

Přelíčení se z předpokládaných tří týdnů protáhlo na osm, celkem trvalo přes 300 hodin. Frank ani jednou nepřiznal vinu. Stále zdůrazňoval, že jen plnil rozkazy, kterým se nemohl vzepřít.

Resler i jeho blízcí se během procesu setkávali s urážkami a verbálními útoky, hlavně ze strany komunistů. Neunikla jim ani Reslerova dcera, které se jeden z jejích kolegů v šatně Divadla 5. května zeptal: „Jak chutná tatínkovi večeře, když se kamarádí se zločinným zrádcem?“

Rozsudek nad Frankem padl v úterý 21. května 1946, v soudní síni zazněla klíčová slova: „Odsuzuje se k trestu smrti!“ Reslerův tajemník ihned podal žádost o milost a přelíčení bylo odročeno na následující den. Šance, že by Frank dostal milost, byla v podstatě nulová. A jelikož se měl rozsudek vykonat bezprostředně po zamítnutí žádosti o milost, poslední Frankovou nocí byla ta z 21. na 22. května.

„Tehdy Frank již patřil smrti, světská spravedlnost řekla své slovo, vyslovila trest, jímž vypořádala jeho zločiny. Proto jsem mu na odchodu z cely poprvé z vlastního podnětu podal ruku,“ vzpomínal později Resler. K. H. Frank se o Reslerovi zmínil ve svém posledním písemném dokumentu s datem 20. května 1946. Svému advokátovi ex offo poděkoval za „mnohou laskavost, kterou mne prokázal“.

Ve středu 22. května 1946 byl Frankův hrdelní trest potvrzen, Resler aspoň vymohl odložení vykonání trestu o hodinu, aby jeho klient mohl sepsat závěť. Frankovi tak zbývaly poslední tři hodiny života.

Resler vnímal jako svoji povinnost strávit čas mezi vynesením rozsudku a popravou se svým klientem. Prý se jej snažil odklonit v myšlenkách od faktu, že za krátko bude vydán mistru popravčímu.

Jak podotkl Jakub Drápal, líčení s Frankem se zúčastnil i generální žalobce Mezinárodního vojenského tribunálu Robert Jackson, který pak prohlásil, že by bez obav svěřil norimberský proces stejnému soudu, jaký viděl v Praze. „Resler na tom měl bezesporu svoji zásluhu,“ podotkl Drápal.

Netrvalo dlouho a komunisté se odvážného advokáta, který nehleděl na politickou situaci v zemi, rozhodli profesně zlikvidovat. Osudnou se Reslerovi stala obhajoba jednoho bramboráře z východních Čech, Stanislava Horčičky. Resler se zasadil o změnu přísedících, protože původně byli čtyři z pěti členy KSČ a pátý za komunisty kandidoval. Jenže to bylo vnímáno ze strany obhájce jako politický útok.

Případ se dostal i na stránky Rudého práva, záležitost se probírala také na parlamentní půdě. Ani tentokrát si však Resler nenechal nic líbit a dva redaktory ústředního deníku KSČ zažaloval. To bylo krátce komunistickým pučem v únoru 1948.

Následné rozhodnutí o dočasném vyloučení z advokacie Resler dokázal zvrátit a v září 1948 byl opět zapsán do seznamu advokátů. Ovšem na konci roku 1948 se výkonu advokacie sám vzdal, později to vysvětloval ohledy na své zdraví.

Po ukončení aktivní praxe se Resler stáhnul do soukromí, angažoval se v literární oblasti. Redigoval například odborné sborníky. Komunisté jej však nespustili ze zřetele. StB proti němu vedla svazek s označením „Bibliofil“. Čelil šikaně, jeho byt prohledávali, jestli v něm advokát neukrývá „nadměrné zásoby“ potravin. Zemřel po krátké nemoci 11. července 1961.