Cla podobná těm Trumpovým i v historii znamenala vyšší ceny, které musel někdo zaplatit

Daleko větší část dějin novověku byla ovládána celním ochranářstvím, a nikoli doktrínou volného obchodu. A přestože již od druhé poloviny 18. století hlavní proud ekonomické teorie nabádá ke svobodné směně, vlny protekcionismu se v nepravidelných periodách vracejí a jejich důsledky bývají různé.

Ekonomové mají pravdu v tom, že snažit se vyrábět něco, co jiní dokážou lépe a laciněji, je nesmysl. Je lepší to od nich kupovat a věnovat se produkci něčeho jiného. Teorie komparativní výhody ukazuje, jak je vzájemný obchod blahodárný a mohou na něm – byť nestejnoměrně – vydělávat silní i slabí účastníci. To ale platí jen za předpokladu ochoty jednoho prodávat a schopnosti druhého nakupovat. A tak tomu, bohužel, ne vždy je.

Pandemie covidu-19 ukázala, jak se složité dodavatelské řetězce napříč zeměkoulí zahrnující běžně i desítky zemí rozpadají, jakmile v zájmu veřejného zdraví začnou další a další státy uzavírat hranice. A náhle tak chybí třeba do domácích výrobků klíčové komponenty, které ještě před pár týdny nerušeně a za slušné ceny přicházely z druhého konce světa. Co teď?

Tolik vysmívaná soběstačnost, která je z hlediska hospodářské efektivity směšná, se náhle začne jevit v odlišném světle.

Válka to umí odhalit v plné nahotě. Vysoká míra energetické závislosti Evropy na relativně laciných ruských energiích se ze dne na den ukázala být krajně nebezpečnou. Není to nic nového.

V období protektorátu se sbíraly nejrůznější suroviny pro recyklaci a Němci se stali skutečnými mistry ve výrobě náhražek – od margarínu až po automobilové motory na dřevoplyn, když nebylo dost ropy. Němci udělali totiž tristní zkušenost již za první světové války, kdy britské námořnictvo zablokovalo severoněmecké přístavy a mnoho dováženého zboží a surovin najednou zmizelo z trhů střední Evropy. A nebylo náhle dovážet odkud. Proto se v další válce hitlerovští národohospodáři pokusili připravit lépe a vyšší soběstačností čelit podobným rizikům.

Je tedy soběstačnost žádoucí? Její cena není ovšem malá. Snahy o soběstačnost leckdy znamenají vyrábět neefektivně. A pokles životní úrovně je natolik mocným strašákem, že vlády jsou jen ve stavu krajní nouze ochotny do takového rizika jít. Nalézt onu rozumnou hranici mezi blahobytem a bezpečností je spíše záležitostí umění vládnout, a nikoli vědecké analýzy.

I když státníci jako prezident Trump používají obecné pojmy jako učinit národ silným či „Ameriku opět velkou“, úmyslně tím zamlčují skutečnost, že ochranářství je výhodné jen pro určité – zpravidla úzce vymezené – skupiny a že vyšší ceny, které jsou nevyhnutelným důsledkem protekcionismu, bude muset někdo zaplatit. A zpravidla jsou to titíž obyčejní lidé, kteří dotyčnému státníkovi tleskají, jak hájí národní zájem. Chránit „rodinné stříbro“, na to lidé slyší a přikyvují, ač by se měli mít spíše na pozoru.

Slavnou zkušenost s tím udělali Britové předtím, než se v druhé polovině 19. století stali věrozvěsty globálního volného obchodu. Na počátku století se Velká Británie nacházela v nezáviděníhodné situaci. Sice její loďstvo dokázalo u Trafalgaru v říjnu 1805 rozdrtit francouzskou flotilu, ale následná chytrácká hospodářská politika, již se pokusil zavést kontinentální hegemon Bonaparte, jí nadělala spoustu starostí. Když Francie nemohla Brity zlomit vojensky, zkusila to ekonomicky a od následujícího roku byla spuštěna tzv. kontinentální blokáda. I když vždy byl dostatek těch, kdo ji porušovali, dovoz potřebného zboří a surovin do Británie nešel zdaleka tak snadno jako dříve.

Británie tehdy již dávno nebyla potravinově soběstačnou zemí. Nebyl to ovšem žádný problém. Vždyť potraviny bylo možné lacino dovážet po moři a místo toho se věnovat daleko výnosnější produkci, jako bylo manufakturní soukenictví v 18. století anebo bavlnářský průmysl ve století následujícím. V éře kontinentální blokády bylo nutné britskou ekonomiku přeorientovat více na rostlinnou produkci, aby se obyvatelstvo najedlo. Nevyplácelo se v Anglii pěstovat obilí, ale bylo to v dané chvíli třeba, když byl dovoz ohrožen a hrozil hlad.

Co dělat dál, když byl v roce 1815 Napoleon definitivně poražen? Ukázalo se, že mezi zájmovými skupinami pozemkoví vlastníci tahali za delší konec provazu. A tak ve stejném roce spatřily světlo světa tzv. obilní zákony (Corn Laws). Potravinová soběstačnost se v kritických okamžicích války ukazuje v jakékoli době jako strategická výhoda. Však chránit domácí zemědělství, ono symbolické „rodinné stříbro“ zděděné po předcích, to mnohého chytne za srdce. V dobách míru za takovou soběstačnost však musí lidé platit cenu, leckdy právem vnímanou jako neúměrnou v porovnání s hrozícími bezpečnostními riziky.

Ekonom David Ricardo (1772–1823), který se proslavil teorií komparativní výhody, jež racionálně vysvětluje, že vzájemný volný obchod prospívá silným i slabým účastníkům, získal uznání ještě díky dalšímu teoretickému modelu – teorii pozemkové renty. Cena veškerého obilí na trhu je určena tím nejdražším obilím, které lze ještě prodat. Však kdo by prodával laciněji, když nemusí, ačkoli má na dobré půdě daleko nižší náklady? Ochranářské zákony vedou k tomu, že se pak vyplatí doma pěstovat obilí i méně efektivně, na horších půdách, ačkoli by proti lacinějšímu dovozu neobstálo. Zaplatí to spotřebitel v podobě dražšího chleba a vydělají na tom vlastníci pozemků.

Vyzbrojeni těmito teoriemi odpůrci obilních zákonů v druhé polovině třicátých let 19. století zformovali tzv. Anti Corn-Law League pod vedením radikálně liberálního politika Richarda Cobdena (1804–1865) a během několika let prosadili jejich zrušení. Velká Británie vykročila vstříc volnému obchodu. A tím, že šlo o nejsilnější průmyslovou ekonomiku světa, měla dostatek síly a moci, aby postupně k obdobným praktikám více či méně vybíravě přiměla i své obchodní partnery.

Obstát proti britskému průmyslovému monstru nebylo snadné. Proto se jeho rivalové snažili svou rodící se průmyslovou ekonomiku chránit. Válka Severu proti Jihu (1861–1865) se vypráví jako příběh o zrušení otroctví a osvobození Afroameričanů. Lze ji však podat i jako nelítostný vnitropolitický souboj hospodářských zájmů.

Jižanští plantážníci byli stoupenci volného obchodu: vyváželi bavlnu, a to hlavně do anglických textilek. Severní průmyslníci potřebovali ochranná cla proti vyspělé britské konkurenci, než se americký průmysl postaví na vlastní nohy a bude dostatečně konkurenceschopný. Volný obchod s Británií, anebo přísná dovozní cla na britské zboží? Musela to rozhodnout nakonec občanská válka.

Protekcionistická rozvojová cesta ještě před koncem 19. století učinila z USA průmyslovou jedničku. A Británii dokázalo předhonit v objemu průmyslové produkce i Německo. Ani Němci moc volnému obchodu nehověli. Rodící se domácí průmysl považovali za hodný ochrany před britskou konkurencí podobně jako Američané.

Přesto příběh obou zemí nebyl totožný. V okamžiku, kdy USA ve snaze chránit hospodářskou soutěž v roce 1890 vyhlásily tzv. Shermanův antimonopolní zákon, v Německu naopak začala vzkvétat tichá koalice mezi vládou a tamními kartely. Vláda jim celními bariérami zajistila solidní ceny na domácím trhu a ony potom za dumpingové ceny mohly úspěšně pronikat na zahraniční trhy. Ztráty za prodej v zahraničí pod cenou uhradili obyčejní Němci placením vyšších cen doma. Německo sílilo a císařská vláda byla spokojena.

Je tu stát kvůli ekonomice? Anebo je tu ekonomika kvůli státu? Patrně v každé soudobé učebnici nalezneme jasnou odpověď: stát je tu kvůli ekonomice, aby určoval pravidla hry a jejich dodržování vynucoval.

To je však hodnotové stanovisko, předpoklad, z něhož vlastní věda teprve vychází. Odpovědět totiž lze i opačně a tato odpověď nebude o nic méně platná. Ekonomika je tu proto, aby stát byl silnější a mohl účinněji prosazovat své zájmy v mezinárodních vztazích. Je to postoj, který byl charakteristický pro novověký merkantilismus. Veškerá hospodářská činnost obyvatelstva byla podřízena zájmům státu, aby dokázal být úspěšný v mezinárodních vztazích a své konkurenty rozdrtit buď obchodní válkou, anebo přímo na bitevním poli.

Říká se, že merkantilismus byl hospodářskou doktrínou absolutistické monarchie. To je pravda v jisté míře. Ale i tam, kde se absolutismus neprosadil, jako v Anglii nebo Holandsku 17. století, merkantilistické nauky určovaly státní politiku. Ostatně obchodně ochranářské praktiky obě tyto země dovedly v letech 1652–1674 ke třem krvavým válkám, z nichž nakonec Anglie vzešla jako ta silnější a započala tak svou postupnou cestu k pozdější globální hegemonii.

Ještě dlouho poté Anglie zůstávala vysoce protekcionistickou zemí. Ostatně kdyby v 18. století neuvalovala permanentně vysoká cla na dovoz kvalitních a laciných bavlněných látek z Indie, stěží by byla schopna vybudovat tak rychle a úspěšně svůj textilní průmysl, jímž spustila průmyslovou revoluci a v důsledku toho zcela změnila podobu světa.

Někdy může skutečně být racionálnější dát přednost bezpečnosti před svobodou a zvyšovat soběstačnost své země. Jindy může dávat smysl zavádět cla třeba proti ekologickému dumpingu, kdy jiné země láci svého zboží zajišťují plundrováním životního prostředí. Lze se bránit takto i proti sociálnímu dumpingu, kdy zahraniční konkurent tlačí ceny dolů nízkými mzdami a chybějícími sociálními jistotami pracujících. Vždy však za to zaplatí spotřebitelé vyššími cenami.

Aktuální americké excesy se zvyšováním celních bariér však zatím nějakou přesvědčivou koncepci nevykazují. Nejvíc připomínají heslo „když vy, tak my taky“, které pouze rozpoutává spirálu vzájemných naschválů podle zásady ožebrač svého souseda a obohať se na jeho úkor.

I s tím má již lidstvo nepěknou zkušenost, kdy hlavní hráči světové ekonomiky vykročili tímto směrem. Tuto zkušenost jsme pojmenovali velká hospodářská krize a po ní následovala druhá světová válka.

Autor je historik