Březen 1939: československá vláda Adolfa Hitlera ani trochu neodhadla

Už 21. října 1938 podepsal Adolf Hitler směrnici, která německé armádě nařizovala, aby byla kdykoli připravena obsadit české země. V závěru roku pak doplnil toto zadání o dodatek, že operace se nesmí jevit jako válečný podnik, a proto bude provedena jenom mírovými vojenskými silami.

Termín vojenské okupace zatím nebyl stanoven, protože nejprve bylo nutné vyrobit záminku. Hlavní pozornost se zaměřila na vývoj na Slovensku, kde sílily separatistické tendence a současně panovaly obavy z opětovného připojení k Maďarsku.

Už na podzim 1938 se říšský maršál Hermann Göring setkal s činiteli Hlinkovy Slovenské ľudové strany Ferdinandem Ďurčanským a Alexandrem Machem a ujistil je, že Německo je připraveno akceptovat existenci samostatného Slovenska. Tyto rozhovory pak pokračovaly v únoru 1939, kdy se Vojtěch Tuka sešel přímo s Adolfem Hitlerem. Při audienci 12. února 1939 jej požádal jak o podporu při vyhlášení samostatnosti Slovenska, tak o ochranu vůči maďarským a polským územním ambicím.

Česká politická reprezentace si hrozící nebezpečí dlouho neuvědomovala. Rozčarování přineslo až jednání ministra zahraničí Františka Chvalkovského s Hitlerem 21. ledna 1939 v Berlíně. Chvalkovský jistě nečekal, že Hitler bude s dosavadním vývojem druhé republiky zcela spokojen, avšak to, co si musel vyslechnout, mu vyrazilo dech. Hitler bez obalu hovořil o tom, že další existence Československa jako samostatného státu závisí pouze na jeho vůli. „Hitler si přeje,“ informoval po návratu do Prahy vládu, „abychom přijali stejnou ideologii, jaká je v Německu. Vůbec na něho nezapůsobilo, když jsem mu vypočítával, co všechno jsme udělali.“ Chvalkovský pak poznamenal, že vlastně neví, jestli nešlo ze strany Hitlera o ultimátum.

Toto neúspěšné jednání se stalo pro vládu Rudolfa Berana podnětem, aby ještě více utužila režim. Série nových nařízení ukrajovala demokratické svobody, postihovala německé emigranty a zaváděla první protižidovská opatření.

Další diplomatická mise se pak uskutečnila 1. března 1939, kdy v Berlíně jednal šéf Chvalkovského kabinetu Hubert Masařík s legačním radou Güntherem Alteburgem. Hned v úvodu otevřeně oznámil, že by Beranova vláda měla ráda jasno v německých požadavcích. A potom přešel na sérii vstřícných návrhů: Československo bylo ochotno vystoupit ze všech spojeneckých paktů a vyhlásit plnou neutralitu. Považovalo se za samozřejmé, že otázka budoucnosti Podkarpatské Rusi bude řešena v plné shodě s Německem. Národnostní politika by se zcela přizpůsobila nacistickým představám a do vlády by byl přijat německý ministr. Dále se navrhovala úzká hospodářská, měnová a politická spolupráce. Masařík zdůrazňoval, že vláda vstřícně projedná každý německý návrh. Altenburg sice slíbil, že obsah jednání bude tlumočit svým nadřízeným, ale nacistické vedení se rozhodlo přejít tuto iniciativu mlčením.

Tato ústupnost Berlínu kontrastovala s radikalismem a netrpělivostí, kterou část českých politiků projevovala při úpravě vnitřních poměrů. Šlo zejména o Slovensko, jehož politická reprezentace usilovala o postupné získávání nezávislosti. Už v polovině února 1939 část ministrů, zejména Alois Eliáš a Jiří Havelka, začali připravovat mimořádná opatření, která by na Slovensku udržela moc pražské vlády. Všeobecně se přitom věřilo, že při skutečně rychlém zásahu nedojde k narušení vztahů s nacistickým Německem. Tento názor zastával i ministr zahraničí Chvalkovský, který se domníval, že Berlín podporuje slovenské separatisty jenom proto, aby vnitřně oslabil československou republiku. Ve skutečnosti však prý Německo nemá na osamostatnění Slovenska opravdový zájem, protože by mu přineslo více škody než užitku.

Na přelomu února a března 1939 se vztahy se slovenskou reprezentací vyhrotily. Slovenská autonomní vláda přišla s nesplnitelnými požadavky, ke kterým patřilo třeba zřízení samostatných slovenských jednotek. Nervozitu Prahy zvyšovala i delegace slovenské vlády, která v Berlíně jednala o hospodářské pomoci. Za této situace se premiér Beran rozhodl 8. března 1939 na tajném zasedání vlády zvrátit vývoj na Slovensku mocenskými prostředky. Fakticky tak odstartoval scénář, který nacistickému Německu usnadnil likvidaci československé republiky.

Hned druhého dne prezident Hácha odvolal autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem a moc na Slovensku převzala armáda. Praha sice hned jmenovala novou slovenskou vládu, ale ani německá diplomacie nezahálela. V noci na 13. března pozval Hitler sesazeného premiéra Tisa do Berlína a kategoricky mu oznámil, že Slováci buď vyhlásí samostatnost, anebo Slovensko obsadí maďarská armáda. Současně byla aktivizována německá menšina v českých zemích, která měla v Praze, Brně a v dalších místech vyprovokovat nepokoje a vytvořit tak záminku k vojenské intervenci.

Čeští politici si uvědomovali, že události nezadržitelně spějí k vyvrcholení. K dispozici byly první hodnověrné zprávy o tom, že Německo nejspíš sáhne k vojenskému řešení. Beranova vláda se ocitla v naprosté defenzivě a už jenom pasivně reagovala na vývoj událostí. Krátce před polednem 13. března volal do Prahy nový předseda slovenské vlády Sidor, který žádal, aby prezident Hácha svolal na druhý den slovenský sněm. Dostal souhlas, i když se tušilo, že sněm skončí vyhlášením slovenské samostatnosti. Poslední naděje se vkládaly do okamžitého jednání prezidenta Háchy s Hitlerem, ale německý vyslanec v Praze dostal z Berlína příkaz, aby byl nedostupný. Když pak v poledne 14. března 1939 Slovenský sněm skutečně vyhlásil samostatnost, přestalo Československo fakticky existovat. Teprve po tomto kroku Adolf Hitler souhlasil s Háchovou cestou do Berlína.

Narychlo vypravený prezidentský vlak odjel z pražského nádraží 14. března v 16 hodin. V té době již vtrhly na území Podkarpatské Rusi maďarské jednotky. V půl šesté večer začal wehrmacht s obsazováním ostravské průmyslové oblasti. Cesta do Berlína trvala sedm hodin, takže jednání s německou stranou začalo až po půlnoci na 15. březen 1939.

O jeho průběhu informoval telefonicky premiéra Berana berlínský vyslanec Vojtěch Mastný. Současně mu řekl, že okupace Ostravska je pravděpodobně jenom dočasným opatřením, které má zabránit tomu, aby tuto důležitou oblast získali Poláci. Naděje na urovnání situace vzaly za své v noci pět minut po 2. hodině. Tentokrát volal Beranovi ministr Chvalkovský a oznámil mu, že v šest hodin ráno začnou německé jednotky obsazovat celé české území. Potom si vzal telefon Hácha, který apeloval, aby československá armáda v žádném případě nekladla odpor.

Před čtvrtou hodinou ráno pak Hácha s Chvalkovským a Hitler s ministrem zahraničí Ribbentropem podepsali toto společné prohlášení: „Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler dnes přijal v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí von Ribbentropa na jejich žádost československého prezidenta dr. Háchu a ministra zahraničních věcí dr. Chvalkovského. Při schůzce se jednalo otevřeně o vážné situaci, která vznikla na dosavadním československém území v důsledku událostí posledních týdnů. Obě strany souhlasně vyjádřily své přesvědčení, že cílem všeho úsilí musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý prezident prohlásil, že v zájmu tohoto cíle a v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osud českého národa a české země do rukou Vůdce Německé říše. Vůdce toto prohlášení přijal a rozhodl se, že přijímá český národ do ochrany Německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj národního života a jeho vlastní svébytnost.“

První jednotky wehrmachtu dorazily do Prahy v devět hodin ráno a v podvečer 15. března 1939 sem přijel i Adolf Hitler. Chtěl si dopřát nejenom pocit vítězství, ale současně i rozhodnout o tom, jaký správní systém bude zvolen na nově získaném území. Brzy na to se na Pražský hrad vrátil i prezident Hácha, který od Terezína cestoval v doprovodu ministra Jiřího Havelky. Podle jeho poválečného svědectví byly výsledky berlínského jednání hodnoceny celkem optimisticky. Prezident Havelkovi zdůrazňoval, že došlo k zachování české státnosti a Chvalkovský jej ubezpečoval, že o ústavních poměrech se bude teprve jednat a všechny věci budou jistě řádně upraveny.

Úplné politické vystřízlivění přinesly už následující hodiny. Přestože Adolf Hitler se až do druhého dne zdržoval na Pražském hradě, žádné další rozhovory o úpravě poměrů se nevedly. Dopoledne 16. března 1939 se k Háchovi dostavil von Ribbentrop a předal mu Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Text tohoto dokumentu vzápětí začaly zveřejňovat sdělovací prostředky.

V preambuli se konstatovalo, že Čechy a Morava náleží historicky k německému území, po vzniku Československa, které bylo umělým státním útvarem, se staly ohniskem stálého neklidu, a nový režim má proto sloužit „opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospět míru a sociálnímu blahu všech“. Vlastní výnos tvořilo pouhých třináct článků. Uvádělo se v nich, že Protektorát je součástí Velkoněmecké říše, avšak jsou mu přiznána práva autonomního území. Už na první přečtení bylo ale zřejmé, že půjde o hodně omezenou autonomii, která nezaručuje vůbec nic.

Závěrečnou agonii druhé republiky výstižně shrnul bývalý ministr zemědělství Ladislav Feierabend ve svých pamětech: „Vývoj událostí byl logickým důsledkem Mnichova a podle mého přesvědčení se z naší strany nedal zvrátit, ať jsme dělali cokoli… Bylo přece jenom dobře, že jsme se snažili řešit slovenskou situaci radikálně! Hitler si sice vzal náš zákrok za záminku k svému zásahu a náš zákrok nesporně urychlil vývoj, ale nebyl příčinou nynější tragické situace. Nepociťoval jsem nejmenší výčitky svědomí, že jsem schvaloval zákrok na Slovensku, jen jsem si kladl otázku, zda by to bylo dopadlo jinak, kdyby byl proveden o měsíc dříve. Odpověděl jsem si, že likvidaci Československa nemohlo po Mnichově nic zabránit.“

Tento závěr potvrzuje i německý záznam o jednání Hitlera s Háchou v noci na 15. březen 1939. Hitler se ve svém expozé vracel do roku 1938 a snažil se dokazovat, jak v Praze stále psychologicky vládne starý Benešův režim. Nic nebylo vzdálenější pravdě, ale na obzoru už byla válka s Polskem. Úplné zničení Československa tak bylo i předpokladem pro další vojenské tažení.

(Autor je historik)

Text je součástí seriálu o moderní historii Dějiny (ne)lžou. V deníku Právo vychází každou sobotu, 16. března pokračuje Michael Žantovský na téma Prezident Václav Havel a vstup Česko republiky do NATO před 25 lety.