Trumpova cla ztlumí inflaci v Česku, říká Stanjurův náměstek

Odhaduje se to obtížně. Momentálně mám dojem, že jsme v určité fázi deeskalace ze strany Donalda Trumpa pod vlivem toho, že vykopl cla, která byla pro všechny šokující, včetně toho odůvodnění, a pak se trochu lekl reakce trhů jak na akciích, tak z hlediska nárůstu výnosů vládních dluhopisů. A zařadil zpátečku.

I nynější snížená desetiprocentní cla nicméně nepochybně budou brzdit růst ekonomiky celosvětově i v Evropě. Vidíme, že všechny mezinárodní instituce přehodnocují prognózy směrem dolů. Mezinárodní měnový fond snížil očekávaný letošní růst světové ekonomiky o půl procentního bodu na 2,8 procenta.

Zatím to není žádné drama, ale je to určitě pomalejší růst, než jaký se původně očekával. Dopady na českou ekonomiku mohou být také řádově kolem půl procentního bodu. Je to nejen přímý efekt zavedených cel, ale i nejistota, která omezuje zejména investiční výdaje jak českých firem, tak těch v Německu a v celé eurozóně.

Uvidíme, jak budou pokračovat vyjednávání. Zdá se mi, že Trump a jeho administrativa deklarují několik cílů celních válek a lehce mezi nimi lavírují podle toho, co se jim zrovna hodí.

Teď mi přijde, že ústupovou variantou je donutit ostatní státy k vyjednávání vedoucímu k odstraňování celních bariér. Evropa, myslím, zaujala dobrou vyjednávací pozici svým protinávrhem snížit vzájemně na nulu všechna cla na průmyslové zboží.

Mám o tom pochybnosti, zvlášť když říká, že mu jen toto nestačí. Říká: Pojďme se bavit o mimocelních bariérách. Aniž by zatím specifikoval, co má přesně na mysli.

Dopady na českou ekonomiku mohou být větší, někde až k jednomu procentnímu bodu ročně do ekonomického růstu v letošním a příštím roce. Kolegové z ministerstva financí to odhadli zhruba na šest až osm desetin procentního bodu, ale dovedu si představit i lehce vyšší dopady. Hodně záleží, jak moc to ovlivní nejenom přímo obchodní toky, ale i globální investiční a spotřebitelský sentiment.

Ta velká míra nejistoty, kterou kolem toho Trump vytvořil, je dodatečný negativní faktor, takže se to obtížně kvantifikuje. Na druhou stranu z hlediska inflace se domnívám, že doposud je to pro nás spíš protiinflační faktor, na rozdíl od USA, kde ta cla přímo zdražují zboží.

Clo je nepřímá daň na určitý typ zboží z dovozu, kterou zaplatí zčásti americký spotřebitel. V Evropě zatím odvetná opatření byla spíš symbolického charakteru.

Ano, většinou jde o takové zboží, které ani třeba nevstupuje do statistického spotřebitelského koše. Takže u nás ten přímý proinflační vliv není. A když se budeme dívat na nepřímé efekty, tak především to vede ke zpomalování ekonomiky, což je protiinflační faktor. Povede to k pomalejšímu mzdovému růstu.

Poklesla už také poměrně zřetelně cena ropy. To je další protiinflační faktor, relativně rychle působící. Vedle toho posílil kurz koruny, což je trochu nestandardní.

Normálně by americká importní cla měla spíš vést k posílení dolaru, protože cíl je zlepšit obchodní bilanci a přilákat tok investic do Ameriky. Převážil ale prvek nejistoty, takže euro posílilo vůči dolaru a koruna v poslední době posílila vůči euru.

Takže i kurzový vývoj, který nám zlevňuje dovozy, je v tuto chvíli protiinflační faktor. Dopad na inflaci v Evropě i v Česku je tak zatím opačný než ve Spojených státech, tedy směrem dolů.

Tím, že Trump neumožní dovoz spotřebního zboží z Číny do Ameriky, nabídka čínského zboží pro zbytek světa bude zvýšená a vyšší nabídka při dané poptávce vždy tlačí na nižší ceny.

Je tady ale otazník, do jaké míry by na to mohly reagovat evropské orgány snahou zavádět nějaká cla, aby tento efekt ztlumila. Ale zatím to spíš vypadá dobře, v duchu: Trump nám staví obchodní překážky, tak se pojďme s Čínou nějak rozumně bavit.

U dovozu elektromobilů je navíc ve hře i myšlenka, že by se už zavedená dovozní cla nahradila nějakou minimální dovozní cenou, kterou by si hlídala Čína na své straně. Aby na jednu stranu její elektromobily mohly na evropský trh, ale aby tady vytvářely konkurenci jenom v přiměřené míře, která nezabrzdí rozvoj elektroaut evropských automobilek.

Snaha Číňanů umístit sem větší podíl jejich výrobků by měla zároveň znamenat, že nabídnou něco jako protihodnotu. Třeba větší otevření čínského trhu evropské produkci.

Prognózu na letošek jsme snižovali o tři desetiny na dvě procenta a zhruba dvě třetiny z toho byl skutečně efekt cel, ale ne onoho plošného dvacetiprocentního cla. Zapracovali jsme tam pětadvacet procent na auta a na hliník a ocel, a to dělalo zhruba dvě desetinky. Zbytek byl zhoršený výhled pro eurozónu, zejména pro Německo.

Ono se to teď ale bude čím dál tím hůře oddělovat. Co je efekt cel a co je efekt toho ostatního? Protože i zhoršený vývoj v Německu už svým způsobem odráží tu velkou globální nejistotu. A postupem času bude čím dál tím víc odrážet i zavedená cla. Začínají to být spojené nádoby.

Přímé vývozy do USA tvoří zhruba jen tři procenta českého exportu. Hlavní kanál je ovšem přes náš vývoz do Německa a dalších evropských ekonomik, které komponenty z Česka používají mimo jiné i k produkci zboží, které vyvážejí do Ameriky. Stále více se to bude prolínat, takže zhoršování prognóz jde dominantně na vrub celní válce a související nejistotě.

Ano. S tím, že rizika jsou směrem dolů, což i naše analýza uvádí, a především je to riziko celních válek.

Projeví a ten efekt nebude malý, byť bude roztažený v čase. Viděl jsem analýzy zahraničních finančních institucí, které odhadovaly dopad na českou ekonomiku v řádu až jedna, jedna a půl procentního bodu, což může kompenzovat dopad Trumpových cel. Zatím ale moc nevíme, jak to bude nabíhat v čase, a nová německá vláda se teprve formuje.

Německý fiskální balík nicméně má potenciál podpořit tamní oživení – a přeliv do české ekonomiky bude poměrně významný. To je určitý prvek optimismu.

Domácí ekonomiku navíc podpoří i zvýšené zbrojení a výdaje na obranu. Velké zbraňové systémy hlavně dovážíme, ale i v případě letadel F-35 musí nejdřív proběhnout nějaké úpravy letiště a podobně. Armáda patrně bude najímat více vojáků, bude je lépe platit. Ti zase budou utrácet v domácí ekonomice, což je nějaký fiskální impuls, který bude ekonomiku popohánět.

Vypadá to teď tak, že Evropa bude víc hnána vnitřní poptávkou, trochu stimulovanou i vládními výdaji, a to bude zčásti kompenzovat ne úplně příznivé prostředí pro zahraniční obchod.

Myslím si, že tam stále ještě prostor je. Momentální úroveň hlavní sazby 3,75 procenta stále působí restriktivně, byť už ne v takovém rozsahu, jako to bylo v minulosti. Osobně bych se držel toho, že dlouhodobě u nás neutrální úroveň sazeb (odhad reálné úrokové sazby po očištění o inflaci plus dvouprocentní inflační cíl ČNB) je zhruba tři procenta.

Takže měnová politika je stále mírně restriktivní, a pokud se dívám na prognózy inflace, tak pro příští rok míří poměrně konsensuálně ke dvouprocentnímu cíli České národní banky. A to je prostředí, za kterého by měla centrální banka se vracet se sazbami na ten neutrál. Byť někteří členové bankovní rady vyjadřují přesvědčení, že neutrální úroveň je mírně výš, dejme tomu tři a půl procenta.

Kdyby ekonomika rostla o tři čtyři procenta, tak by se mohla začít přehřívat a generovat inflační tlaky, ale při nynějších tempech růstu by tlaky na inflaci vznikat neměly.

Zároveň vidíme, že Evropská centrální banka pokračuje ve snižování úrokových sazeb, a dokonce by mohla jít až pod svůj „neutrál“. Ten je níž, někde kolem dvou procent, možná nepatrně nad dvojkou. To by mohlo vytvářet tlak na posilování kurzu koruny, což by byl další protiinflační faktor.

Podle mě ve chvíli, kdy se projeví spíš ty protiinflační tlaky celní války, tak to bude vytvářet na bankovní radu tlak, aby s tím snižování sazeb ještě dál pokračovala.

Pokud se bude naplňovat prognóza ČNB, tak by k tomu snížení až na tuto úroveň mohlo dojít, je to konec konců i součást té prognózy.

Růst produktivity práce. Ten se ale u nás po pandemii covidu bohužel nepodařilo znovu nastartovat.

Podařilo se nám zachovat velkou míru zaměstnanosti. Nebyl tam žádný sociální šok z hlediska velkého nárůstu nezaměstnanosti, což je samozřejmě socioekonomicky dobře, ale znamená to, že podniky si nechávaly zaměstnance, i když jim produktivita nerostla, nebo dokonce i klesala.

A teď vlastně ta hlavní výzva je začít opět růst prostřednictvím produktivity práce. Koneckonců, další zaměstnance není kde brát.

Je to kombinace řady věcí. Například je to zvýšení ceny energií v Česku, které je nadprůměrně průmyslovou zemí a nadprůměrně energeticky náročnou. Typ šoků, který na Evropu dopadal v souvislosti s válkou na Ukrajině, nás ovlivňoval řádově více.

Na druhou stranu analýza Mezinárodního měnového fondu z loňského roku ukazuje, že nepříznivou skladbou ekonomiky se dá naše zaostávání produktivity práce a růstu HDP za jinak srovnatelnými ekonomikami vysvětlit jen zhruba z jedné třetiny.

Co se u nás neděje v dostatečné míře, jsou přesuny na trhu práce lidí za zaměstnáním, kde by měli vyšší produktivitu, a tudíž vyšší mzdy.

Částečně může, ale částečně i s určitým mentálním nastavením, že Češi neradi mění práci. I kdyby si třeba někde mohli polepšit, tak radši mají „svoje jistý“ a zůstanou tam, kde jsou.

Právě přesuny lidí za prací s vyšší přidanou hodnotou jsou jednou z cest, jak dosáhnout na makroekonomické úrovni vyšší národohospodářské produktivity práce, aniž byste musel vymyslet nějaké zázračné inovace.

To se tady příliš neděje. Náš trh práce je relativně strnulý, rigidní. Ani ten inovativní potenciál tady není úplně skvělý.

Je to běh na dlouhou trať. Náš problém je, že máme makroekonomický model založený na průmyslových výrobnách s nějakou střední přidanou hodnotou, ne tou vyšší. Nemáme tolik inovace a nejsme technologický lídr.

To nám sice pomohlo dostat se s HDP na hlavu na 90 procent Evropské unie, ale k tomu, dohnat nejvyspělejší země typu Rakousko či Německo, to už nestačí. Začali jsme proto řešit, jak sem dostat více inovací, více technologického pokroku.

Zatímco doma se lidé spíše ptají, proč rozpočtová konsolidace nebyla ambicióznější, proč máme pořád velké schodky, proč se to nepodařilo ani s touto středopravicovou vládou, tak zahraniční investoři to vnímají spíše tak, že máme jedny z nejlepších fiskálních čísel v Evropě. Často se mě ptají: Když tady čelíte geopolitické krizi a byla energetická krize, proč jste tak úzkostlivě zaměřeni na konsolidaci veřejných rozpočtů?

Já si myslím, že pravda je někde uprostřed. Nemusíme si sebemrskačsky říkat, že máme úplně tragický fiskál, na druhou stranu je pravda, že konsolidace je nedokončená.

Vidím dva. Jednak si myslím, že tato vláda nechtěla s konsolidací přestřelit, a opakovat tak negativní zkušenost s razantní konsolidací v letech 2012 a 2013, která vedla k poklesu ekonomiky. Případná přestřelená konsolidace při energetické krizi a mírné recesi v Německu by nás i tentokrát mohla do recese srazit. Takže byla racionální postupovat opatrněji.

Druhá věc je, že proti konsolidaci šly tlaky na zvýšení některých výdajů, hlavně na obranu. Také zvýšený objem výdajů do zdravotnictví z dob covidu se úplně nevrátil na původní úroveň.

Když k těmto výdajům připočtete i ty zvýšené na obsluhu státního dluhu, tak mně to svým způsobem nepřijde jako zase až tak špatný výsledek, že jsme se s deficitem veřejných financí dostali na 2,2 procenta HDP a letos čekáme stejné číslo.

Není to dokončená fiskální konsolidace, ale není to podle mě teď už nejpalčivější problém české ekonomiky.

Těch věcí je víc. Ceny energií už jsou daleko pod vrcholem, kde byly, ale stále je ještě máme trojnásobně vyšší než ve Spojených státech. Je to konkurenční nevýhoda, kterou celá Evropa bude mít dlouhodobě, chronicky, ale je ji možné alespoň trochu zmírňovat budováním nových zdrojů.

Další věc, která Česko dlouhodobě trápí a nyní je možné vidět určité zlepšení, je nedobudovaná infrastruktura. Jedním z důvodů, proč třeba Polsko rostlo dynamičtěji v minulosti než my, bylo to, že z evropských peněz vybudovalo dálniční síť, zatímco my jsme se v tom moc neposouvali.

Teď jenom za poslední dva roky se otevře dvě stě kilometrů nových dálnic a staví se další, což pomůže dlouhodobě růstově. Je pozitivní, že vláda přes všechny úspory investice do infrastruktury neutlumovala.

Jednou z oblastí, kde ještě prostor je, je posun od dotační ekonomiky k podpoře projektů finančními nástroji.

Jednou z dobrých věcí, které tato vláda stihla udělat, je nový zákon o Národní rozvojové bance a její spojení s Českou exportní bankou. Vznikl tady díky tomu potenciálně silný nástroj, který bude poskytovat zvýhodněné financování.

Je to velký rozdíl v tom, že u dotace, kterou někomu dáte, se už potom moc neptáte, jestli to bylo ekonomicky smysluplné. Zatímco když je to úvěr, který se musí splatit, alespoň ta jistina, tak to musí mít nějakou návratnost, což je tržní test toho, že to dává smysl.

Navíc když jsou ty peníze splacené, tak je můžete znovu použít k podpoře někoho dalšího, zatímco dotace často „vylítne komínem“ a přínosy jsou relativně sporné.

Za ministerstvo financí by to mohly být minimálně dvě věci – daňová podpora výzkumu a vývoje v malých a středních firmách a potom i start-upů formou opčních programů pro zaměstnance.

Malé firmy negenerují dostatečné zisky, aby skvěle platily lidi, ale mohou jim dávat opci na její akcie. A říct jim: Když uspějeme a cena akcií se zdesetinásobí, tak dostaneš odměnu touto cestou. Což lze daňově zvýhodnit.

Musí se to samozřejmě provést tak, aby to bylo konkurenceschopné v porovnání s tím, jak jsou tyto programy nastavené v jiných zemích. Plán je takový, aby se daň z příjmů a sociální a zdravotní pojištění platily až ve chvíli, kdy zaměstnanec akcie prodá.

Tyto dvě věci se řeší tak, aby ještě prošly do voleb parlamentem. Nemyslím si, že by udělaly samy o sobě zázraky, ale jsou to takové dva střípky do mozaiky, jak by jak stát mohl více podporovat inovativní potenciál v ekonomice.