Navýšení těžby ropy ve Venezuele může trvat i desítky let, říká Bartuška

Dát do pořádku stávající zařízení a vrátit se na úroveň těžby z doby před sankcemi je reálné, ale i to zabere několik let. Venezuela ještě před dvaceti lety těžila kolem 2,5 milionu barelů ropy denně, teď se drží hluboko po jedním milionem barelů za den.

Je to zhruba stejné, jako kdybyste měl auto, které dvacet let nebylo v servisu. Některé součástky budou pryč, něco půjde opravit, něco se budete muset koupit nové. Návrat na 2,5 milionu barelů ropy denně je technicky možný v řádu tří až pěti let, rozhodně to není záležitost týdnů nebo měsíců. Takovou zkušenost už máme z doby, kdy bylo potřeba obnovit těžbu v Kuvajtu po irácké okupaci v roce 1991. Tehdy to trvalo několik let.

To je druhá věc. Tady je časový horizont podstatně delší. Třeba s Venezuelou sousedící Guyana těžbu rozjížděla patnáct let, ale tam je složením o něco jiná ropa.

Venezuelské ropě Orinoco Heavy Belt se nejvíc podobá těžká sirnatá ropa z Kazachstánu z oblasti Kašagan. A tam těžba najížděla přes třicet let, s celkovou investicí 120 miliard dolarů.

Složení ropy zásadně ovlivní, kdy bude těžba z nových ložisek začínat, a především, zda by vůbec byla rentabilní.

Dobře znám firmy jako ExxonMobil, Chevron nebo ConocoPhillips, a ty všechny mají plány činnosti na příštích třicet let. Pokud chcete otevřít nové ropné pole, je to projekt na desítky let a potřebujete odpovídající finanční výhled.

Takže aktuální situaci ve Venezuele firmy jistě sledují, ale v této chvíli především kvůli sousední Guyaně, kde ExxonMobil a Chevron proinvestovaly desítky miliard dolarů a kde si Venezuela roku 2023 nárokovala celý příhraniční region Esequibo, právě ten, kde jsou zásoby ropy. Nynější americký zásah zřejmě ukončil i tyto venezuelské ambice.

Stávající americký prezident a jeho politika samozřejmě firmy zajímá, ale podstatnější bude, jak vidí vývoj země nebo celého regionu v příštích desítkách let. Z toho, co jsem řekl, je, myslím si, zřejmé, že ExxonMobil, Chevron nebo ConocoPhillips budou velmi opatrné.

Jak znám ropné společnosti, aktuální cena ropy v jejich rozhodování hraje minimální roli. Vždy se dívají na výhled po pěti letech, tedy na příštích pět, deset, patnáct a dvacet let. Jaká bude cena ve světě, jaká bude spotřeba ropy v ekonomice.

Je to možné. Rychlost americké operace ukázala, že Spojené státy jsou schopny jednat velmi rychle a velmi rozhodně a zároveň nejspíš nebylo poškozeno nic z ropného průmyslu. To je pro obchodníky s ropou uklidnění. Ale i kdyby v této chvíli vypadlo to jedno procento, kterým se Venezuela podílí na světové těžbě ropy, s trhem by to mnoho neudělalo.

A vyhlídka, že se na trh časem dostanou velké zásoby těžké venezuelské ropy, může pomoci. Ale rozhodující bude globální poptávka po ropě za deset, dvacet, třicet let.

Nerad bych spekuloval, co bylo finálním důvodem k rozhodnutí prezidenta Trumpa. On sám na tiskové konferenci řekl, že hlavním důvodem je ropa.

V této chvíli není na planetě Zemi žádný jiný stát schopný takového vojenského zásahu, tak rychle a úspěšně, jako jej provedly USA. Pokud tedy něco, tak to rozhodně není podaná ruka, ale varování vyzývatelům Spojených států.

Tato organizace vznikla z iniciativy USA v roce 1991. Po rozpadu sovětského bloku a irácké okupaci Kuvajtu chtěly Spojené státy pravidelný dialog mezi Západem, reprezentovaným organizací OECD, a hlavními exportéry ropy ze sdružení OPEC. Proto IEF sídlí v Rijádu v Saúdské Arábii.

Vystoupení USA z IEF je mimo jiné sdělením Evropě, že přestáváme být ve světě relevantní. Ještě v roce 1991 byl hrubý domácí produkt Číny 413 miliard dolarů a Indie 287 miliard. Naproti tomu HDP Německa bylo 1,9 bilionu dolarů, Francie 1,2 bilionu a Spojeného království 1,1 bilionu. Británie tedy měla hrubý domácí produkt výrazně větší než Čína a Indie dohromady. To už dávno není pravda.

Podíl USA na globálním HDP se zhruba uchoval, ale podíl Evropy výrazně poklesl. Spojené státy se navíc proměnily z největšího dovozce ropy v jednoho z hlavních exportérů. Takže své rozhovory s OPEC vedou jinde a jinak. Evropu zde nepotřebují.

Tento týden jsem seděl s velvyslancem Ukrajiny v Londýně, generálem Valerijem Zalužným. A on sám je ohledně míru na Ukrajině skeptický. Samozřejmě by chtěl mír pro svou zemi, ale nevidí důvod, proč by Rusko mělo v této chvíli usilovat o mír nebo příměří.

Na Ukrajině jsem byl naposledy před půl rokem, ještě ve své předchozí funkci, takže čerstvé informace už nemám.

Je velký rozdíl mezi státními společnostmi, jako je třeba ruský Gazprom, a privátními firmami typu ExxonMobil. A když jsem hovořil o časovém horizontu těchto firem, který je na třicet let a více, tak velkou částí jejich uvažování je, jak jsou vnímáni partnery, jakou mají ve světě reputaci. Základem jejich byznysu je, že smlouvy se dodržují.

Takže v této chvíli bych byl rozhodně velmi překvapen, kdyby americké firmy jakýmkoliv způsobem zpochybňovaly závazky, které mají vůči svým odběratelům. Ať už to je Evropa, Japonsko nebo Čína.

Ta je jedním z největších odběratelů amerického LNG. A nikdy jsem nezachytil žádnou zmínku o tom, že by americké firmy zpochybňovaly své závazky vůči Číně.

Od krize před čtyřmi lety, kdy začala ruská válka na Ukrajině, se hodně změnilo. V letech 2024 a 2025 bylo dokončeno několik velkých LNG projektů ve světě, počínaje Katarem přes Austrálii až po různé africké projekty a velkou sérii LNG terminálů v USA.

V této chvíli máme na trhu nadbytek LNG. Ten se udrží ještě několik let, protože těch projektů bylo dokončeno opravdu hodně a převis nabídky nad poptávkou je velmi výrazný. Je to dobrá zpráva pro nakupující.

Již půl roku nejsem velvyslancem pro energetickou bezpečnost, takže sdělím jen svůj občanský názor. Potřebujeme elektřinu a budeme ji potřebovat stále více. Jsem dlouhodobě stoupencem jádra. Nevidím žádnou jinou ekonomickou, dlouhodobě udržitelnou cestu pro stabilní dodávky elektřiny v naší zemi.

Nemáme velké zásoby zemního plynu, obnovitelné zdroje mohou hrát roli, ale zatím ne zásadní. Uhlí sami sobě odpíráme. Jádro je pro zemi v naší geografické poloze nejlepší cestou. A rovnou říkám: bude to složité, dlouhé, náročné a bude tam spousta sporů.

Žádný jaderný projekt v Evropě nebyl a nebude jednoduchý. Pro náš kontinent jsme si to sami sobě udělali složité, ale i s tímto vědomím si myslím, že to je správná cesta.

ČEZ zakoupil významnou část britské společnosti Rolls-Royce SMR, dceřiné společnosti Rolls-Royce, a je naším zájmem, aby byly tyto reaktory stavěny v Evropě i mimo Evropu. V Británii vláda souhlasila s výstavbou tří těchto bloků v lokalitě Wylfa ve Walesu a ty samé reaktory se mají stavět také u nás v lokalitě Temelín.

Je to jeden z nejzásadnějších bodů spolupráce mezi Spojeným královstvím a Českou republikou.

Brexit je v Británii dosud velmi živé téma. Většina politických stran hovoří o tom, že chtějí mít s Evropou korektní vztahy a kvalitnější spolupráci v ekonomice, ale co přesně mají na mysli, to zatím nespecifikovali.

Povedlo se – a to je velký úspěch – na konci loňského roku obnovit členství Spojeného království v programu Erasmus+, který se týká studentských výměn. To je velmi rozumný krok. První stipendia by měla být od příštího roku.

Ale pokud jde o britské členství v celní unii nebo dokonce ve společném trhu EU, to je vzdálenější horizont.

Česko je dnes ve Spojeném království jedním z velkých investorů. Kromě EPH pana Křetínského je zde také KKCG Karla Komárka, která vlastní národní loterii National Lottery. Dále skupina Sev.en Pavla Tykače, ta má ocelárnu ve Walesu a elektrárny v Anglii.

Již jsem zmínil velkou investici ČEZ do malých modulárních reaktorů Rolls-Royce, ale svou stopu tu mají i další čeští podnikatelé a skupiny. Škoda je jedním z deseti nejprodávanějších aut ve Velké Británii.

Vstup českého byznysu do Británie je velký úspěch, který nás všechny těší. A rozhodně v této chvíli je více českých investic ve Spojeném království než těch britských v naší zemi. Máme zde výrazně vyšší objem investic než země, jako jsou Polsko nebo Maďarsko. Jsme úspěšní.