Článek
Různé studie ukazují, že evropské firmy ztrácejí konkurenceschopnost vůči Spojeným státům i Číně. Přibývají navíc další silní hráči, například Indie, Indonésie nebo Brazílie. V čem Evropa nejvíce zaostává a jak to může zvrátit?
Ztráta konkurenceschopnosti Evropy je dlouhodobý jev. Dnes máme tendenci vysvětlovat ji Green Dealem, přeregulovaností, vnějšími šoky, jako byla pandemie či válka na Ukrajině. Ve skutečnosti ale problém začal mnohem dříve. V roce 2000 měla Evropská unie, tehdy ještě včetně Velké Británie, zhruba stejnou velikost ekonomiky jako Spojené státy. Dnes i s Británií dosahuje přibližně dvou třetin americké ekonomiky. To ukazuje, že rozevírání nůžek probíhá už řadu let.
Připomenu i takzvanou Lisabonskou strategii z roku 2000. Evropská komise tehdy stanovila cíl, aby se Evropa do roku 2010 stala nejkonkurenceschopnějším a nejproduktivnějším regionem světa. Když se na to podíváme dnes, působí to spíše úsměvně.
Jaké jsou hlavní důvody?
Po druhé světové válce Evropa vytvořila sociálně-ekonomický model, který po zkušenostech Velké Deprese měl zabránit krizím a sociálním otřesům. Současně začal proces evropské integrace, s cílem nahradit nacionalismus ekonomickou spoluprací. To do 70. let minulého století dobře fungovalo, poválečné generace zažily obrovské zlepšení životní úrovně.
V dalších letech tyto jistoty přerostly do daleko hlubšího zasahování státu do ekonomiky i celé společnosti, včetně ochrany zaměstnanců, spotřebitelů, později i do agresivní evropské klimatické politiky nebo politiky ESG, tedy pravidel pro životní prostředí, sociální odpovědnost a řízení firem. Mluví se o evropském modelu, o evropském způsobu života.
Příčin evropského zaostávání je jistě mnoho, ale tento životní model, který dává Evropanům přes všechny jejich problémy nejpohodlnější způsob života na světě, je podle mého názoru jedním z hlavních důvodů toho zaostávání.
Je ale evropská společnost připravena změnit svůj přístup?
Není a nebude, vývoj jde spíše opačným směrem. Dnešní padesátníci a výše nechtějí vyšší věk odchodu do důchodu, čtyřicátníci a výše chtějí čtyřdenní pracovní týden, třicátníci chtějí tvrdší ESG a generace Z už hlavně přerozdělování – někdo mimořádně zbohatnul, tak ať nám kus toho dá. Záměrně přeháním a zjednodušuji, ale trend je dost zřejmý.
Evropská politika se stále častěji snaží dosahovat svých cílů prostřednictvím nařizování a regulace. Před pár lety byl pojem kapitalismus v Bruselu pro levici neslušné slovo, pravice ho raději ani nepoužívala.
Vůči byznysu panovala nedůvěra, chceme-li dekarbonizovat, tak to podnikatelům musíme nařídit a případně penalizovat. Velké podniky srazily paty a za vysokých nákladů se na veškerou regulaci připravily. A ty náklady promítly do cen. Přizpůsobení malých a středních firem regulaci také něco stojí, a navíc to nemohou do cen promítnout. A všem nám to snižuje konkurenceschopnost.
Jak těchto cílů, jako je dekarbonizace, dosáhnout, aniž bychom dál ztráceli konkurenceschopnost?
Klimatických cílů nedosáhneme regulací a stanovením nereálných cílů. Zásadní otázkou je, zda je klimatická změna natolik krátkodobou existenční hrozbou, že kvůli ní máme vědomě omezovat růst ekonomiky, produktivitu a konkurenceschopnost. Já si myslím, že není. Existenční hrozbou se stane pouze tehdy, pokud na ni nebudeme schopni reagovat prostřednictvím výzkumu, technologií a investic.
Nejde jen o obnovitelné zdroje, ale také o infrastrukturu, umělou inteligenci a schopnost převádět výsledky výzkumu do praxe. Právě tady Evropa výrazně zaostává. Nemáme špatný výzkum, ale neumíme jeho výsledky dostatečně komercializovat. Já v tomto případě rád provokuji spekulací, že kolem roku 2060 se ukáže, že Spojené státy, Čína i další země udělaly pro boj s klimatickou změnou více než Evropa, přestože dnes působí opačným dojmem.
Měla by EU zmírnit regulace a zároveň prohlubovat integraci evropského trhu?
Ano. V dnešní době, kdy jsme z geopolitického hlediska ztratili nejvýznamnějšího spojence – Spojené státy – a jsme pod vlivem tak tvrdé konkurence ze strany Číny, potřebujeme méně Evropy hlavně v regulaci, ale více Evropy při budování skutečně jednotného kapitálového trhu a dokončení jednotného vnitřního trhu.
Proč je důležité rozpohybovat v Evropě kapitál?
Soukromé úspory v Evropské unii jsou kolem 33 bilionů eur, zhruba 800 bilionů korun. V bankovních vkladech s nízkým výnosem je 10 bilionů eur, což je zhruba 70 procent úspor domácností. Ročně se ale odlévá na americké trhy zhruba 300 miliard eur. Musíme v unii odstranit překážky pro přeshraniční podnikání a usnadnit financování evropských firem, aby úspěšné evropské start-upy neodcházely za kapitálem do Spojených států.
Evropa se na úplnou špičku už pravděpodobně nevrátí, ale pokud dokáže lépe využít svůj jednotný trh, kapitál a technologický potenciál, může své zaostávání zastavit.