Článek
Vláda loňské zkrácení mimořádné valorizace penzí v průměru o tisícovku zdůvodňuje rozpočtovou odpovědností a rizikem značných hospodářských škod. Souhlasíte s tím? Neměla vláda důchodcům peníze nechat podle jejich zákonných nároků a hledat úspory jinde?
To není zdaleka jen otázka ekonomická, ale z velké části spíše politická či společenská, jelikož se týká subjektivního vnímání spravedlnosti a rozdělení bohatství ve společnosti.
Čistě ekonomicky by zachování původní valorizace v samotném roce 2023 až tak problematické nebylo. Jednalo by se o dodatečný náklad rozpočtu ve výši zhruba 20 miliard korun, což by se skutečně dalo uspořit jinde. Mnohem problematičtější by byly důsledky dlouhodobé a distribuční. Jakmile by totiž ona valorizace standardně proběhla, zůstala by už navždy zakódovaná v důchodech všech, kteří „byli při tom“, tedy kteří v daném okamžiku pobírali důchod.
Nižší valorizace důchodů platí. Ústavní soud stížnost zamítl
Každá další budoucí valorizace po zbytek jejich života by se počítala z takto mimořádně zvýšeného důchodu, což by v příštích desetiletích zvýšilo náklady na důchody o stovky miliard korun. Takto obrovské částky už nikde neušetříte, budete si na ně muset půjčit na finančním trhu a ve výsledku je tedy bude muset zaplatit daňový poplatník i s úroky.
Takže by to podle vás odnesly budoucí generace?
Ano, stávající důchodci by sice dosáhli vyšších penzí, které by následně musely zaplatit jejich děti a vnoučata, protože důchodový systém na to jednoduše nemá peníze.
Diskutabilní je navíc i rozdíl v dopadu na jednotlivé důchodce. Zatímco ta generace, která při mimořádné valorizaci měla to štěstí, že „byla při tom“, by měla důchody znatelně vyšší než důchodci, kteří přišli těsně po ní a měli tedy tu smůlu, že „nebyli při tom“. Zároveň by největšími beneficienty byli lidé, kteří pobírají důchody vyšší, protože právě k nim byl původní výpočet valorizace štědřejší. Ve výsledku by tedy skok způsobený mimořádnou valorizací uvalil velké náklady na budoucí generaci, prospěl pouze těm, kteří shodou náhod právě v roce 2023 již byli v důchodu, a mezi nimi hlavně těm bohatším. Zda by to tak bylo správně, si může každý posoudit sám.
A co tvrzení, že vysokou inflaci v lednu 2023 vláda nemohla předpokládat? Ekonomové o tom, že bude šplhat ke dvaceti procentům, přece už na podzim 2022 hovořili…
Že bude lednová inflace vysoká, se skutečně všeobecně vědělo, ale takto velký skok se nečekal. Pokud jde o prognózování inflace, pak hlavní autoritou je u nás Česká národní banka. Ta ještě v listopadu roku 2022 očekávala inflaci v prvním čtvrtletí roku 2023 na úrovni 14,9 procenta, zatímco realita byla nakonec 16,4 procenta, tedy o 1,5 procentního bodu vyšší. Začátkem února 2023, tedy těsně před zveřejněním skutečně naměřené lednové inflace, pak nová prognóza ČNB počítala s hodnotou 16,5 procenta, ovšem nakonec byla 17,5 procenta.
Zároveň došlo k nebývale velkému rozdílu mezi touto všeobecnou mírou inflace, která platí pro celou republiku, a inflací spotřebního koše důchodců. V takovém případě se pro valorizaci používá právě inflace důchodců, která dosáhla dramatických 21,4 procenta. Prognóza České národní banky tedy ještě v únoru 2023 – kdy bylo k dispozici maximum dat, ale zároveň už bylo na jakékoliv úpravy pravděpodobně beztak pozdě – lednovou inflaci důchodců podcenila o téměř pět procentních bodů, což lze označit za velké překvapení.
Pakliže politici nedokážou odhadnout vývoj inflace ani na měsíc dopředu, jak jim lze věřit, že v polovině století bude schodek takzvaného důchodového účtu činit 350 miliard?
Pro tyto dlouhodobé prognózy je určující hlavně demografická projekce, tedy odhad počtu obyvatel v produktivním věku – kteří ze svého sociálního pojištění důchody platí – a důchodovém věku. U nás za ni zodpovídá Český statistický úřad, ale vytváří ji i mezinárodní organizace jako Evropská komise či OECD. Na rozdíl od inflace, zvláště v takto rozbouřeném období, se demografické trendy tak nárazově nemění.
Faktem je, že zatímco zaměstnanci, kteří přes sociální pojištění důchody platí, drtivě zchudli, důchodcům reálná hodnota důchodů vzrostla.
Velkou část nutných informací pro odhad demografické struktury v roce 2050 navíc již máme k dispozici. Tou dobou budou v důchodu lidé narození zhruba do roku 1985 a pracovat budou hlavně ročníky 1986 až 2025. Tito lidé tedy již jsou na světě, a pokud nikam nezmizí, pak s nimi již nyní můžeme počítat. Nelze samozřejmě vyloučit, že k nějakým změnám v mezičase dojde, ovšem budeme o nich vědět s velkým předstihem a těžko si lze představit, co by se muselo stát, aby demografickou strukturou významně zatřásly.
Dalším argumentem ministrů je, že valorizace penzí pomohly důchodcům projít inflační krizí dostatečně a jejich životní úroveň se v zásadě nepropadla. Je tomu tak?
Mezi lety 2020 a 2023 narostly tuzemské ceny o zhruba 32 procent, zatímco průměrný důchod vzrostl o 41 procent. To odpovídá zvýšení reálné kupní síly průměrného důchodu o přibližně sedm procent. Naproti tomu průměrná zaměstnanecká mzda ve stejném období vzrostla pouze o 22 procent a její reálná kupní síla poklesla asi o osm procent. Jestli je to pro důchodce dostatečné, nechť každý posoudí sám. Faktem ovšem je, že zatímco zaměstnanci, kteří přes sociální pojištění důchody platí, drtivě zchudli, důchodcům dokázali reálnou hodnotu důchodu naopak zvýšit.
Vláda neubírá stávajícím důchodcům ale budoucím. Pokud by vůbec někdo měl nadávat, pak dnešní třicátníci.
Vláda od letoška provedla změny i v řádných valorizacích a předčasných penzích a chystá další opatření v penzijním systému, která podle ministra práce Mariana Jurečky mají přinést udržitelnost důchodového systému. Bude to tak?
Na trvalou udržitelnost to nestačí, ale bilance důchodového systému se tím výrazně zlepší. Ačkoliv se to tak nemusí zdát z politických hádek, tato opatření téměř vůbec nemíří ani na současné důchodce, ani na ty, kteří do důchodu půjdou v blízké době. Tyto generace ještě mají to štěstí, že v produktivním věku zůstává dostatek mladých, kteří důchodový systém dokáží udržet v provozu.
Ve skutečnosti vláda tedy neubírá stávajícím důchodcům jako spíše těm budoucím, a pokud by vůbec někdo měl na tyto změny nadávat, pak hlavně generace moje, tedy dnešní třicátníci. Právě my jsme si vytáhli příslovečného černého Petra, a až budeme v důchodovém věku, bude nepoměr mezi námi jako důchodci a mladými pracujícími vůbec nejhorší.
Pokud by k žádným změnám v důchodovém systému nedošlo, pak by moje generace za každý rok v důchodu vytvářela deficit přes 300 miliard korun, který bychom navalili na své děti. Ty by to prakticky jistě neměli šanci utáhnout a zřejmě by následoval státní bankrot. Změny, které vláda prosadila, tento deficit sníží zhruba na polovinu. I nadále tedy platí, že budou naše důchody pro státní rozpočet obrovskou zátěží, ale o něco méně drtivou.
Která opatření navrhované penzijní reformy jsou z vašeho pohledu klíčová?
Klíčové je prolomení dosavadního tabu o nedotknutelnosti věku pro odchod do důchodu. Z pohledu udržitelnosti celého systému se jedná o naprosto zásadní parametr, jelikož má přímý dopad na poměr mezi počtem pracujících a důchodců. Z dřívějších diskusí ve veřejném prostoru se přitom zdálo, že 65 let věku je jakási univerzálně platná hranice, po které musí následovat odpočinek.
Trh práce, kvalita zdravotní péče i celá společnost se přitom neustále proměňují a proměňovat budou. Považuji tudíž za logické, že i termín odchodu do důchodu by měl tyto změny nějakým způsobem reflektovat. Za žádoucí pak považuji i zpřísnění podmínek pro odchod do předčasného důchodu. Tento institut má svou logiku, ovšem konkrétně v Česku byl počet předčasných důchodců dlouhodobě proti jiným zemím tak vysoký, že evidentně neplnil pouze svůj zamýšlený účel, ale byl až přehnaně atraktivní.
Je důchodová reforma opravdu tak akutní problém v situaci, kdy se potýkáme s recesí? Neměla by se vláda radši zaměřit na boj s ní a pak i na dlouhodobá opatření na podporu ekonomiky?
Důchodová reforma se skutečně nezdá být tak akutní záležitostí, aby nešla odložit. To je ovšem právě jádro celého problému. Pokud bychom se k ní bývali rozhoupali před dvaceti lety, kdy celá společnost ještě byla mladší, dala se udělat mnohem lépe. To se ovšem nestalo právě proto, že politici hřešili na její zdánlivě nižší akutnost.
Čím déle bychom nyní čekali, tím nárazovější a bolestivější by následné úpravy musely být, což by vedlo k oprávněnému rozčarování obyvatel. Naopak si tedy myslím, že už nyní je pět minut po dvanácté. A aniž bych chtěl vládu přeceňovat, předpokládám, že práce na důchodovém systému ji nemůže vytížit do takové míry, aby nemohla souběžně řešit i další agendu, tedy včetně například celkové ekonomické situace.
Stanjura: Plán B pro případ opačného rozhodnutí Ústavního soudu jsme neměli
