Článek
Vyznělo to pohrdlivě, skoro jako "ti Češi", jak říkají někteří příliš etničtí Bavoři.
Nemají-li se ale poměry vyvíjet k ironické výzvě Bertolta Brechta, že lid zklamal důvěru vlády a musí být vyměněn, přemýšlejme i o tom, co vládní koalice, o jejíž proevropské orientaci není pochyb, udělala špatně. Vedle nízké volební účasti je tu totiž fakt, že ODS, KSČM a nezávislí Vladimíra Železného, který zveřejnil, že v referendu hlasoval proti vstupu do EU, získali téměř 60 procent hlasů. Voliči, pokud k volbám přišli, dali přednost těm, kteří v EP dohlédnou na "národní zájmy".
Ve volební kampani se kritici evropského federalismu a bruselského centralismu předháněli v ujišťování, že oni, když teda už v té Unii jsme, jsou ti praví, kteří nás v EP a EU, a možná i proti EU, budou chránit. Vládní strany pak jen slabým hláskem oponovaly, že ony také přece ty národní zájmy nějak chránit budou.
Z rozjetého vlaku soutěže, kdo je větší národovec, se jim vyskočit nepodařilo, a ani se o to příliš nepokusily. Před časem sledovala veřejnost hledání evropského komisaře po vlastech českých. Už tam byla příležitost jasně říci, že Telička ČR zastupovat nebude a nesmí; že stát bude zastupovat předseda vlády a ministři na jednáních na nejvyšší či ministerské úrovni. A tam se může uplatnit i české veto.
Evropská komise i EP sice k zájmům jednotlivých zemí musejí přihlížet, avšak zastupují Unii jako celek. Jsou zástupci evropského lidu, evropského politického národa. Tento evropský démos se rodí a prosazuje, i když jeho existenci mnozí popírají nebo si ji alespoň velmi nepřejí, v ČR hlavně prezident republiky a ODS.
Ztráta suverenity, kterou hrozí, je ovšem jen omezením moci pražských ústředních orgánů a jejich svévole, sestupem jejich moci na orgány samosprávné a koordinací společné politiky zahraniční,vojenské, bezpečnostní ale i sociální a daňové v celé Unii. Odpůrci evropské federalizace využívají strachu lidí z neznámého a jejich iluze, že čeští politici mají k občanům nějak blíž, asi proto, že hovoří česky.
V Bruselu, Štrasburku a Lucemburku mají s národoveckými obavami a předsudky svoje zkušenosti, a proto například neváhají věnovat značené finanční prostředky do překladů a tlumočení. Říkají tím: nebojte se, (vy) Češi, určitě se domluvíme, a to i česky. Zato české proevropské síly nedostatečně vysvětlují smysl EU, postavení občana, obce, kraje a země v ní. A hlavně neřeknou, co ony samy spatřují pod mobilizujícím heslem obrany národních zájmů. Neřeknou, že národní zájmy jsou zájmy státní, a že ty jsou do značné míry totožné se zájmy EU.
Občas i já nějaký zvláštní národní zájem vidím. Německý národní zájem vidím v odstranění bariér pro pracovní působení občanů nových států Unie; pomůže to i Německu samotnému, jeho ekonomice i kultuře. Francouzský spatřuji v uznání existence etnických menšin a jejich kolektivních práv. Polský národní zájem vidí - podle zpráv tamních médií - i většina Poláků v tom, aby EU byla vstřícná k Ukrajincům a Bělorusům a hospodářsky a politicky je neizolovala. Maďaři si hlídají vztahy EU k Rumunsku a Srbsku, i když také proto, že tam žijí maďarské menšiny. Kyperský národní zájem je v přeměně kyperských Řeků a kyperských Turků v řecké a turecké Kypřany.
Národní zájmy jsou vlastně vždy mezinárodní, evropské. I u nás by se nějaké našly, jedním z nich je regulovaná imigrace mladých rodin z mimounijních zemí, která by vyrovnala demografický úbytek způsobený nízkou porodností. A také vztah české většiny k romské menšině. A bílá místa českých dějin minulého století.
Obrat od blíže neurčených národních zájmů, chápaných jako ochrana před zlou Evropou, k naplňování velkolepého projektu společné Evropy je nutný. Není jisté, kdy a jak se změní obranářský a skeptický postoj většiny českých občanů. Dlouhodobě ale jistě ano.
PRÁVO 14. června 2004