Zemřel nejstarší český veterinář. Jako první operoval v Československu slona

Veterinární praxi vykonával ještě po překročení devadesátky. Už dlouho neřídil. Kdo o jeho služby stál, ten si pro něj dojel, nebo sedl Rajman na vlak a vydal se léčit.

Péče o velká zvířata mu byla souzena. V roce 1971 operoval jako první v Československu slonici cirkusu Humberto. Té se utrhl kus klu a část zůstal v ní. Bylo potřeba sehnat dostatek anestezie. Bratři cirkusáci si vypomohli, lék dodali kolegové z tehdejšího západního Německa. Trčící pahýl vytáhli kleštěmi na koňské zuby. Když bylo po všem, ukázal ředitel cirkusu na zvláštní zástěnu poblíž spící slonice.

„Tam byli schovaní dva policajti se samopaly. Kdyby se vám ji nepodařilo uspat, tak bychom ji museli zastřelit, protože řetězy by ji asi těžko zadržely. Ta by vás rozdupala,“ řekl tehdy zaskočenému veterináři ředitel cirkusu.

Jeho doménou však byli koně. Hlavně ti dostihoví. Léčil je v pardubické veterinární nemocnici, která dlouhé roky patřila mezi špičku v republice. A Rajman šéfoval jejímu chirurgicko-ortopedickému oddělení dlouhých 40 let.

„Tehdy mi bylo kolem dvaceti let, když jsem si mohl jeho kliniku prohlédnout. On těm koním rozuměl. Koňáci ho měli rádi, spoléhali na něj a vkládali mu své koně do rukou, aby s nimi něco provedl,“ vzpomíná na setkání s Rajmanem bývalý dostihový trenér a veterinář Čestmír Olehla a dodává ještě jednu výraznou Rajmanovu vlastnost.: „Ten byl tak upovídaný.“

Někdejšího šéfa pardubického závodiště Miroslava Petráně vlastně Rajman ke koním přivedl.

„Nese vinu na tom, že jsem začal dělat do koní. Bydlím sto metrů od dnes již bývalé veterinární nemocnice. V našem domě žili zaměstnanci veterinární kliniky, hlavně asistenti při operacích, a já do nemocnice docházel. Viděl jsem, jak se operovaly opice, stříhaly tygrovi drápy a jak doktor Rajman se svým týmem pečoval mimo jiné i o zraněné koně po Velké pardubické a že jich nebylo málo. Nebyly to příjemné momenty. Ale paradoxně mě k těm koním víc přitáhly, než odradily. Tato veterina měla velmi dobré jméno a velmi dlouho se udrželo,“ řekl Petráň.

Rajman se koním snažil pomoci i jinak. Se svými vrstevníky vedl Klub přátel Velké pardubické, osud závodiště mu nebyl lhostejný.

„Taxis je výjimečná věc. Musí ji skákat jen ten, kdo to zvládne. Celá Velká pardubická je velice těžký dostih,“ řekl Novinkám před necelými dvěma lety. Zavzpomínal také na svou první službu při Velké pardubické v roce 1956.

„Můj šéf mě nechal u Taxisu a říkal, že kdyby něco, bude na tribuně. Do obávané překážky tehdy zahučel čtrnáctiletý valach Brouk, kterého sedlal major Josef Bozděch, zkušený jezdec a trenér. Vyšetřil jsem ho a věděl jsem, že je to průšvih - zlomená páteř,“ popsal tehdy Rajman.

Nechal si zavolat šéfa a sdělil mu, že takové zranění sice vidí poprvé, ale pravděpodobně je fatální. „No tak to musíš zařídit,“ suše odvětil lékař. „Pane doktore, to po mně nechtějte,“ snažil se začínající veterinář vykroutit, načež ho šéf zpražil: „Tak jsi na to řemeslo nemusel chodit!“

Rajmana to neodradilo. Veterinařina na závodišti se mu stala osudnou.