Článek
Tomsová přišla podpořit nejen kolegy z České televize, ale i Českého rozhlasu, pro jehož pardubickou pobočku nyní pracuje. Po desetiletích shrnula, čím pro ni rozhlas byl.
„Je to moje celoživotní láska. Vstávám s ním i usínám. V 50. letech, v mém dětství, jsme měli dráťák umístěný v kuchyni. Byla centrem našeho života, bez pohádky po nedělním obědě jsem si život neuměla představit. V 60. letech si maminka notovala s Ivetou Simonovou a Milanem Chladilem a já toužila po Matuškovi, Gottovi a Neckářovi. Zpívala jsem si s Helenkou a Martou. To všechno díky krabici rozhlasu po drátě,“ řekla Tomsová.
V 70. a 80. letech ji doprovázelo ke všem činnostem, vybízelo k ranní rozcvičce, varovalo v Zákrutě, bavilo v Kolotoči nebo na Houpačkách, v Četbě na pokračování nebo dramatizaci her.
Rozhlas zprostředkoval srpen 1968
„Díky rozhlasu jsem intenzivně prožívala okupaci a boje o rozhlas v srpnu 1968. Rozhlas varoval i burcoval celý národ a v letech normalizace nechával číst mezi řádky skryté významy,“ řekla přítomným na demonstraci Tomsová, která svou lásku k rozhlasu získala po rodičích. Její maminka ještě v 90. letech říkala větu „V rádiu mi povídali“ a žila z toho podle své dcery vždycky celý den.
„Můj manžel se holí při Českém rozhlasu Plus a já, když trávím čas na chalupě v Bojanově, musím mít puštěný Český rozhlas Pardubice. Kdo jiný by mohl tak rychle vyslat reportéra k nám na chalupu do Bojanova, když by se vylila Chrudimka, než náš Český rozhlas Pardubice,“ řekla Tomsová.
Současné dění přirovnala k listopadovým událostem roku 1989. Ve svém pražském bytě tehdy poskytla azyl 60 studentům.
„Pohled na vás mi to hodně připomíná,“ uzavřela Tomsová za potlesku účastníků demonstrace.