Půlmaratón se proměnil v závod o lidský život. Liberecká záchranářka za to získala ocenění

„Ve svém volném čase ráda běhám, jako „hobík“, nejsem žádný profesionál. A tentokrát jsem se pokoušela popáté běžet Třeboňský půlmaraton. Zhruba asi na kilometru a půl od startu závodu jsem viděla hlouček lidí,“ popisuje záchranářka Chalupová okamžiky jednoho říjnového dne.

Ani na okamžik nepřemýšlela o tom, že skupinu prostě oběhne. Na zemi totiž ležel jeden z běžců a všichni kolem se mu snažili pomoci.

„Přiklekla jsem k pacientovi, zjistila jsem, že ho již okolní závodníci resuscitují. Protože vím, jak se první pomoc dělá, tak jsem přistoupila k provádění umělého dýchání,“ popisuje následující okamžiky Chalupová.

Za chvilku už skupina pomáhajících fungovala jako dobře promazaný stroj, vesměs se totiž u zkolabovaného běžce sešlo více zdravotníků, kteří ve svém volném čase závod rovněž běželi. A to bylo pro muže obrovským štěstím. Poskytli mu profesionální resuscitaci až do příjezdu posádek jihočeských záchranářů.

„Jsem ráda, že jsem se na tom mohla podílet, a je malým zázrakem, že pacient dopadl velmi dobře. Největší odměnou pro mě bylo, že tento stav přežil,“ podotýká Chalupová a popisuje následující okamžiky: „Když jsme pána předali posádkám, tak jsem zjistila, že jsem úplně poslední. Rozmýšlela jsem, jestli mám tedy běžet, nebo nemám. Ale když už jsem tedy přijela, tak jsem také do cíle doběhla.“ Vzpomíná také, jak ji tehdy doprovázely soucitné pohledy diváků, když se blížila k cíli jako úplně poslední.

Ovšem příhoda ze závodu nakonec měla ještě dohru.

„Nás všechny, kteří jsme tam podávali první pomoc, organizátoři půlmaratonu podle startovních čísel sehnali a dali nás dohromady. Osobně jsme se setkali i se zachráněným pánem a jeho družkou na večeři, jsme stále všichni ve spojení a stali se z nás přátelé,“ líčí Chalupová.

Jako poděkování dostali od organizátorů doživotní účast v závodě zdarma. „Tu jsem ale odmítla, protože si myslím, že je v mých lidských i profesních povinnostech podávat první pomoc. Ale rozesmálo mě to, protože já jsem vlastně ráno před startem říkala manželovi, že to letos běžím naposledy, že už sem nepůjdu, že už mám ten půlmaraton za sebou několikrát, tak si to užiju,“ dodává záchranářka a zdůrazňuje, že sama by muže tak kvalitně zachránit nedokázala.

„Bylo mi ctí a děkuju všem, kteří se na té záchraně podíleli. Nejdůležitější je mít u sebe dobrý tým. Což platí i pro naši práci,“ doplnila žena, která za svůj čin obdržela na konci roku 2025 i zvláštní poděkování za příkladný postup mimo službu od své domovské záchranky v Libereckém kraji, kde zachraňuje životy druhých už dlouhých 29 let. Současně ale své zkušenosti předává i budoucím záchranářům a sestřičkám, neboť učí na Technické univerzitě v Liberci a je garantem kurzu první pomoci.

Záchrana života z Třeboňského půlmaratonu má ještě jednu dohru, a sice další půlmaraton. Muž, kterého společnými silami s dalšími běžci zachránila, ji totiž vyhecoval, aby v roce 2026 nastoupila na trať toho Pražského. A tak už nyní pilně trénuje.