Článek
Pauza nakonec trvala zhruba čtyři měsíce. „Udělali jsme takovou menší reorganizaci a museli jsme postavit novou pec, která je mnohem úspornější a také jednodušší na obsluhu. Důležité je to, že bude spotřeba plynu asi o dvě třetiny nižší, to je výrazný rozdíl,“ popisuje uznávaný sklářský výtvarník Svoboda.
To ale také znamená, že se naráz nedá připravit tolik hmoty. „Je to něco za něco. V peci utavíme jen zhruba čtyřicet kilogramů skloviny. Nemůžeme dělat žádné velké experimenty a rozměrné věci,“ dodává sklář s tím, že tak firma přijde o spolupráci se studenty architektury či designu a některými talentovanými výtvarníky.
Hlavní účely ale pec bezezbytku splní, návštěvníci sklárny uvidí při oblíbených exkurzích kromě děl v galerii naživo tradiční české řemeslo. „Tahle sklárna je takové moje dítě, nedokážu si představit, že bych dobrovolně skončil,“ říká Jaroslav Svoboda.
Po odchodu svého žáka a huťmistra Lukáše Vernera, který měl sklárnu v pronájmu posledních šest let, na přelomu roku přišlo o práci několik lidí. „Měli zájem pokračovat a vyrábět dál. Kdyby se stal zázrak a byl velký odbyt a dostatek sklářů, můžeme zapálit druhou pec a rozjet větší výrobu,“ míní Jaroslav Svoboda. K dispozici bude mít tři skláře, zaměstnává také brusiče a další personál, celkem kolem deseti lidí.
Oficiální obnovení sklářské výroby se uskutečnilo v sobotu. „Žádným šampaňským jsme o pec nebouchali, ale udělali jsme takové přátelské setkání milovníků skla a našich příznivců. Až jsme byli překvapeni, kolik lidí přijelo,“ potěšil majitele sklárny zájem o akci.
Jaroslav Svoboda šéfoval v letech 1970–1986 slavné sklárně v sousedních Škrdlovicích, pak vedl čtyři roky ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nakonec začal v roce 1990 budovat svoji vlastní sklárnu v bývalé škole v Karlově.
Zájem o sklo výrazně kolísá
Nejnovější pec, která ale ještě nemá jméno, je historicky už pátá. „Nejdřív jsme postavili v roce 1993 malou pec s pánví, pak jsme přistavěli větší, dvoupánvovou. Tehdy se sklárně dařilo, takže v místě dnešní galerie jsme postavili velkou pec pro dvanáct sklářů. Podlehl jsem mylnému přesvědčení, že poptávka po skle, která byla v devadesátých letech enormní, bude pokračovat i dál,“ vzpomíná Svoboda.
Hodně se změnilo po teroristických útocích v USA v září 2001, což se podepsalo i na exportu. „Tehdy se u nás začaly zavírat sklárny. My jsme se zase pokorně zmenšili a šli zpátky do staré haly, bohužel jsme museli i propouštět,“ líčí držitel mnoha ocenění, včetně Bavorské státní ceny.
Sklářství je specifický obor, zájem o něj dramaticky kolísá. Podle Svobody je citlivý na ekonomické i politické změny. „Vyváželi jsme tisíce kusů skla například do Indonésie. Když ale došlo ke změně režimu, jako když utne,“ připomíná.
Bez ohledu na aktuální pnutí ve světě mohou být v klidu Brňané, protože ruční výroba kuliček do tamního orloje už zase pokračuje a je zajištěná na roky dopředu. „Zrovna máme z magistrátu objednávku na pět set kusů,“ zmiňuje Jaroslav Svoboda náplň do oblíbené atrakce v centru Brna.
