Článek
Paříž, Berlín a Brusel si nemyslí, že už nastala chvíle začít s přípravou vojenské obrany tureckého spojence, když ještě neskončil proces řešení irácké krize v OSN. To, že mají spojenci na konkrétní problém jiný názor než Američané, není nic nového. Od založení NATO v roce 1949 se to stalo mnohokrát třeba kvůli rozpočtům nebo kvůli rozmístění raket během studené války. Různé názory a hledání konsensu jsou zcela přirozenou věcí, což Aliance ostatně sama připomněla ve svém pondělním prohlášení. ¨
Tentokrát jsou však USA poprvé vystaveny situaci, v níž někteří Evropané nereptají jen v kuloárech, ale na svých výhradách trvají, veřejně je ventilují a alespoň prozatím vetují další společný postup. Z tohoto hlediska dostala vnější diplomatická fasáda Aliance docela určitě trhlinu.
Situace pronikavě kontrastuje se spontánní a bezvýhradnou podporou, již Americe vyjádřili spojenci po teroristických útocích 11. září. Na dvoustranné úrovni i v rámci NATO tehdy nabídli veškerou pomoc. Jako výraz solidarity dokonce poprvé aktivovali článek 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně při vnějším napadení. Tehdy šlo o odvetu, o jejíž oprávněnosti v nejmenším nepochyboval nikdo, ani RB.
V případě odzbrojení Iráku, jež USA označují za druhou fázi boje proti terorismu, ale dává Washington už řadu měsíců jasně najevo, že vojensky zasáhne i bez mandátu OSN. Nebylo by to poprvé, kdy by takto USA vojensky intervenovaly. Ale jde o první akci v rámci Bushovy doktríny preventivních úderů, která širokým výkladem práva na sebeobranu budí obavy. "USA mají absolutní právo na sebeobranu, pokud hrozí Americe bezprostřední nebezpečí. Ale cokoli, co nesplňuje tyto podmínky tedy jednostranné zahájení války je akt agrese," varoval například Zbigniew Brzezinski, někdejší bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimmyho Cartera.
Problém strávit politiku preventivních úderů má část americké generality, řada zákonodárců i politologů v USA. Proč mít tedy za zlé některým evropským vládám, že v tak vážné věci, jako je zahájení nevyprovokované války, mají zásadní pochybnosti? Snaha oddělit otázku obrany Turecka od postupu vůči Iráku není vcelku možná ani za situace, kdy Aliance neprojednává vlastní účast při případném úderu. Už proto, že jeden ze spojenců tedy USA má úmysl podniknout invazi i bez OSN a opatření na obranu Turecka jsou přímo synchronizovaná s americkým vojenským plánem.
Pro USA je určitě trpké zjištění, že NATO nebylo tentokrát takříkajíc "na povel" jako dřív. Ale dopouštějí se chyby, když konflikt ještě prohlubují. Ať už dělením spojenců na "starou" a "novou Evropu", či snahou izolovat Francii, zjevně za trest kvůli malém válečnému nadšení. Jde svým způsobem o podobnou chybu, jaké se dopustil německý kancléř Gerhard Schröder, když během své loňské volební kampaně na adresu Bílého domu křičel, že Německo do války s Irákem nepůjde, aniž ho však Washington o vojenskou pomoc žádal. Vzpoura na lodi NATO se ovšem nyní nekoná: nikdo nezradil své závazky. Jen někteří evropští spojenci se projevili emancipovaně natolik, že to v Bílém domě a v Pentagonu mnohým vyrazilo dech, protože na to ještě nejsou zvyklí.
PRÁVO 12. února