V chatě ukrajinského pěvce na Plzeňsku našly azyl tři jeho neteře se šesti dětmi

Na domluvenou schůzku totiž Šokalo nepřišel. „Úplně jsem na vás zapomněl, nevím kam dřív skočit,“ omlouval se do telefonu. „Momentálně řežu dřevo, aby mohli čím topit,“ říká pěvec s motorovou pilou v ruce.

Přiznává, že je teď v jednom kole. Mezi divadelní zkouškou, představením a výukou na konzervatoři jezdí nakupovat a na úřadech a vyřizuje papíry. „Snažím se jim dělat maximální servis. Plním jim ledničku, zajišťuji léky, starám se o topení. Je to zápřah. Už si to ale pomalu sedá. Nejhorší byly první dny,“ odkládá muž pilu a utírá si zpocené čelo. Okamžitě také zmiňuje solidaritu lidí. „Z nedaleké restaurace se nabídli, že jim budou vozit zdarma obědy,“ říká dojatě.

Všechny tři jeho neteře žijí v bezprostřední blízkosti vojenské základny nedaleko Lvova. „Měly strach, protože armádní objekty jsou hlavní cíl ruských raket. Proto raději odešly do bezpečí. Jejich muži zůstali a zapojili se do složek domobrany,“ vysvětluje Šokalo.

Ženy s dětmi ve věku od dvou do devíti let se už v chatě strýce pomalu zabydlují. „Je tu elektrika i voda. Děcka jsou tady šťastná. Už mají také určitý režim. Dopoledne se s matkami učí matematiku, hudební výchovu a malují. Musí se všichni nějak zaměstnat, protože když budou pořád přemýšlet, co se děje doma, tak se z toho zblázní,“ dodává Šokalo.

Sám válku také velmi těžce prožívá. „První tři dny jsem nemohl jíst ani spát. Denně napjatě sleduji zprávy. Když ráno vstanu, bojím se podívat, co padlo nebo co nám zase vzali. Nejvíc mě zatím vyděsil útok na jadernou elektrárnu,“ líčí své pocity absolvent hudební akademie v Kyjevě, který do Čech přišel v roce 1994.

Na své bojující krajany je hrdý. „Jako národ si nenecháme srát na hlavu. Je otázka, jak to skončí. To, že se tak urputně bráníme, je v pořádku, tak to má být. Získáme tím lepší pozici na vyjednávání, je to ale za šílenou cenu,“ popisuje svůj pohled.

Chápe také, že západní spojenci v NATO jsou opatrní. „Myslím si, že pomáhají, jak to jen jde. Dávají našim vojákům informace ze satelitů, posílají moderní zbraně a organizují humanitární pomoc. Nikdo netouží po třetí světové válce, ale chci, abychom ubránili naši zem,“ konstatuje Šokalo.

Věří, že se obě válčící strany nakonec nějak domluví a najdou kompromis. „Samozřejmě že každá bude muset v něčem ustoupit. Rusové si musí uvědomit, že i když nás ovládnou, co tím vlastně dosáhnou. Celý svět s nimi nebude mluvit a tady stále bude partyzánská válka. Dopadne to jako v Afghánistánu,“ uzavřel Šokalo.