Článek
Vzdálenost mezi těmito řečmi a skutečností je obrovská - asi mnohem větší, než jaká od počátku iráckého konfliktu byla mezi naparováním ministra zahraničí Cyrila Svobody, že politicky podporujeme úzkou koalici jestřábů, a ujišťováním všech vládních činitelů (i samotného Svobody), že součástí toho dravčího hejna nejsme. Pouhá přítomnost vojenských uniforem českých chemiků a později 7. polní nemocnice byla od prvních okamžiků těhotná zařazením Česka do útočících rojnic či do branné moci okupantů.
Nynější Špidlova připomínka rádobyšalamounského, humanitárního, ba mírového usnesení vlády a parlamentu o míře českého angažmá v Iráku však přišla takřka současně s událostí, v níž naše politika zcela odhalila svoji skutečnou tvář: posíláme do dobyté a okupované země vlastní "koordinátorku" Janinu Hřebíčkovou a dalších dvacet Čechů. Konkrétně do takzvaného Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc v Iráku, fakticky však do okupační správy, kterou vede aktivovaný emeritní generál USA Jay Garner. Jsme okupanti křepce šplhající po zádech agresorů.
Nic jiného to není. Přes všechny ty sladké řeči o pomoci při obnově Iráku a zprostředkování rozjezdu našim firmám. Celý Garnerův úřad duní podobnými frázemi o pomoci iráckému vzdělávání, zdravotnictví, obchodu, ba i zavlažování. Ale stěžejní je "zajišťování pořádku a bezpečnosti", násilná pacifikace národa, který co chvíli dává najevo: Nechceme ani starou diktaturu, ani novou okupaci! Zavlažuje se zatím hlavně krví. Například v noci z pondělka na úterek, kdy američtí vojáci ve městě Fallúdža zahájili palbu do demonstrujících zástupů a nejméně třináct lidí při tom zastřelili!
Takové projevy vášnivého bratření mezi "osvoboditeli" a "osvobozenými" nikdo z Čechů jistě nechce a nemůže "koordinovat". Ale pouhou účastí v okupační administrativě dává jeden každý našinec předchozímu porušení mezinárodního práva a všem současným krvavým loužím na dlažbě iráckých měst - měl by teď říci Cyril Svoboda - politickou podporu. Asi není naděje, že Janina Hřebíčková, poslušna profesionální cti bývalé novinářky, oznámí - na rozdíl od premiéra - svému národu, jak se věci doopravdy mají.
Je to takhle: do Garnerova okupačního úřadu se dveře otevřely pouze těm státům, které se buď přímo účastnily bojů (např. Velká Británie), anebo jasně intervenci podpořily (např. Španělsko). Jestliže tedy dostalo zelenou i Česko, pak to také může znamenat, že Vladimír Špidla si dlouhodobě s občany hraje na schovávanou. Že jim sype písek do očí, vodí je za nos a dělá si z nich blázny. Ze všech občanů - nejen ze sociálních demokratů, kteří se na svém sjezdu proti přepadení Iráku zřetelně vyslovili.
A je to možná ještě horší: programově proevropská vláda tímto faktickým zapojením do imperiální hry USA učinila krok proti samotnému smyslu existence sjednocené Evropy.
Hlavní rys této - původně smysluplné - existence vykreslil při své pondělní návštěvě Prahy francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin. Hrách zřejmě na stěnu házel. Zejména když v českém Senátu kritizoval tzv. dopis osmi, který na podporu USA zplodilo sedm předsedů evropských vlád a jediný prezident - Václav Havel. A hlavně když vyzval, abychom napříště mluvili jedním hlasem, chce-li se Evropa Spojeným státům vyrovnat.
Jistě, nejsme sami, kdo k radosti Bushovy administrativy navrtávají pod hladinou ponoru díry do vratké evropské kocábky. Poláci, Maďaři či Rumuni jsou často i snaživější. Ale myslím, že jsme možná sami v podivném údělu: ani vlastní premiér nám neřekne, že tahle republika okupovala cizí stát. Bylo by asi dobré uvést v život ten velký hit dnešního stranického a státního vedení. A aspoň v zásadních věcech "zlepšit komunikaci".
PRÁVO 30. dubna