Článek
Opusťme tedy dojmy z leknutí a pokusme se bez emocí probrat, čeho jsme se to vlastně lekli. Především je to návrat institutu veřejné popravy, byť zhlédnutelné jen prostřednictvím internetu, a pak cynismus jakéhosi Vanderforda, který se takovou hrůzou nechal inspirovat k stupidnímu žertíku. Příčiny jsou tři: oraženost té dnešní mládeže, která si dovede dělat šoufky z věcí, jež jsou dospělým svaté, internet se svou nekontrolovaností, a nakonec samozřejmě teroristé, kteří se neštítí popravovat nevinná rukojmí, a navrch ještě tu krvavou podívanou šířit po světě.
Jak znám moralisty s jejich sklonem ke zkratovému myšlení, srovnají si asi všechny ty příčiny právě v tom pořadí, v jakém jsem je uvedl. Oražená mládež je irituje dnes a denně. Internet strašně znepokojuje svou bezbřehou a snadno zneužitelnou svobodou, ale kdo ho nemá, ten se tím přece jen tolik netrápí. A pokud jde o irácké teroristy, ti jsou naštěstí daleko.
Nekritizuji, jen konstatuji. Do značné míry je to přirozená optika: co je víc na očích, víc vadí. Je však přirozené, že valnou část příslušníků naší civilizace víc vzrušuje hloupý vtip jednoho amerického duševního nedospělce a nedostatek cenzury na internetu než odhodlání militantních islámských fundamentalistů tuto naši civilizaci zničit?
Zakrátko budeme mít tři roky od onoho 11. září a nezdá se, že by se něco závažného změnilo kromě přísnějších kontrol na letištích a při velkých sportovních, kulturních a společenských akcích. Snad jen přibylo oslnivých intelektuálských úvah nad příčinami islámského terorismu a nad naším nepochopením islámské duše, které znovu a znovu objevují rozpor mezi bohatým severem a chudým jihem. Neobtěžují se však vysvětlením, proč odvěká bída většiny islámského světa probudila militantní fundamentalismus až v druhé polovině dvacátého století a proč se ve svaté válce proti nám tak mocně angažují chuďasové se zlatými vodovodními kohoutky.
Ale nic proti intelektuálským prostocvikům, kdyby se častěji vedly také praktičtější diskuse na téma rozporu mezi ničím neomezovanou svobodou člověka ve svobodném světě a nutností bránit tohoto člověka a tento svět před mloky.
Aby to někdo nepřekroutil, místopřísežně prohlašuji, že jsem již nejednomu muslimovi podal ruku a znovu podám. Do jisté míry chápu také zděšení, které v někerých z nich vyvolává náš nemravný způsob života, ba dokonce i nenávist chudých vůči přespříliš okázalému bohatství. Hovořím-li o mlocích, mám na mysli zejména ty jedince mezi muslimy, kteří sami už nedovedou žít bez klimatizace a jiných vymožeností západního světa, ale financují výcvik a vyzbrojování svých chudých souvěrců a zejména vymývání jejích mozků až k sebevražednému odhodlání. Ale musím k nim chtě nechtě počítat i tyto zneužité zoufalce, protože když v někom nenávist zahluší elementární pud sebezáchovy, přestává být člověkem.
Ostatně, právě proto se nabízí srovnání s Čapkovými Mloky, protože proti nám vedou válku způsobem, proti němuž se neumíme, ale ani nechceme bránit. Museli bychom obětovat část toho, čeho si nejvíc ceníme, to jest své svobody. Jistěže se nechce, ale musím se vrátit k myšlence, že bychom měli - na úrovni lidí i vlád - začít přinejmenším diskutovat, co by se obětovat dalo. Chělo by to více kontrol a ideální by asi bylo, kdyby každý obyvatel a každý návštěvník tohoto našeho světa odevzdal vzorek své DNA do jediné obrovské banky. Že to je strašně zneužitelné? Právě proto říkám diskutovat. A zrovna tak o zneužitelnosti internetu, přičemž nemám na mysli pornografii, natožpak nějaký vanderfordovský žertík. Žijeme bohužel v době, kdy informace mohou vraždit.
Obávám se je, že jednou o tom budeme diskutovat všichni, možná dokonce velmi vášnivě.
PRÁVO 10. srpna 2004