Hlavní obsah

Soudci sobě

Novinky, Jiří Franěk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V duchu zákona a podle jeho litery, navrch samozřejmě i podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodl soudce Martin Šalamoun z Obvodního soudu Praha 5 ve sporu svých tří kolegů takříkajíc přes chodbu s Českou republikou v jejich prospěch.

Foto: Josef Zajíc

Pavla Jazairiová na besedě v Domě knihy v Knihcentru v Ostravě. 11.10.2013

Článek

Vzápětí zase kolegové ze stejné chodby rozhodli v tomtéž jeho sporu s Českou republikou zase v jeho prospěch. Šlo samozřejmě o věc nanejvýš zásadní, totiž o peníze, o řádově desetitisíce korun údajně neoprávněně krácené mzdy za červen 2002.

Tak tedy Spravedlnost zase jednou slavně zvítězila, byť asi s poněkud nepříjemným pocitem v ústní dutině. I kdyby totiž bylo na sto pět procent jisté, že ty rozsudky nemají chybu ni skulinu, stejně z toho čouhá perfektní přihrávka sehrané party. Šalamounské rozhodnutí to tedy určitě není.

To jedenáct soudců Nejvyššího soudu, které trápil pocit nespravedlnosti z téhož důvodu, vysoudilo své peníze za loňský červen u Městského soudu v Brně. Výsledek shodný, ale alespoň to nebylo přes chodbu. Jenomže i tady o platech soudců rozhodovali soudci, stejně jako ostatně v případě nejznámějším, ve sporu soudcovského stavu se státem o čtrnácté platy. Tehdy v jejich prospěch rozhodl sám Ústavní soud, složený sice ze soudců jinšího kalibru a jinak jmenovaných, ale zase jen soudců.

Soudci samozřejmě nemohou za to, že musí své vlastní spory řešit sami. Kdyby je totiž svěřili tomu jedinému, kdo je nad nimi, dočkali by se sporných prémií až u Posledního soudu. Není či přinejmenším nemělo by být sporu ani o tom, že jejich platy mají být co možná nejvyšší, aby jejich nezávislost nemohla upadnout v pokušení. Nade vše by však měla být jejich vážnost, zasluhující jinde obvyklé oslovení Ctihodnosti. Té je však dosud relativně málo a rozhodně se nedá zařídit nějakým usnesením, ba ani rozsudkem.

Může to znít jako nesmysl, ale je to jen paradox: nejpodivnější a nejpodezřelejší je vlastně fakt, že kdykoli se soudce dostane do sporu o peníze se státem , dává soud zapravdu soudci. Na tom by nebylo nic divného tam, kde všechny shodné případy končí u různých soudů přinejmenším přibližně podobným rozsudkem, ale to u nás ani zdaleka tak samozřejmé není.

Takže se můžeme ptát, co vlastně vážnosti soudů škodí víc. Jsou to ty nepochopitelné rozdíly v rozhodování jednotlivých soudů v jiných věcech, anebo právě ta vzácná shoda v té jediné, jež se týká právě jich?

A potom se ještě nabízí otázka, jestli za to ty peníze stojí.

PRÁVO 26. listopadu

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám