Článek
Prezident Bush tu otázku jistě nevysloví, avšak nad nekonečnými řadami křížů a židovských hvězd na hrobech padlých Američanů se vznášet bude: Když nás Evropa potřebovala, přišli jsme. Kde jste ale dnes vy, když vás Amerika potřebuje dnes? Předpokládám, že to státníci zvládnou a obrátí list. Protože dobré vztahy Spojených států a Evropy byly, jsou a budou v zájmu obou. Jako před šedesáti lety.
V červnu 1944 bylo jasné, že nacistické Německo válku vyhrát nemůže, o jejím konečném výsledku však rozhodnuto nebylo. Válčilo se ještě hluboko na území Sovětského svazu, Rudá armáda teprve osvobozovala Krym a bojovala kousek od Leningradu na Karelské šíji. Kdyby Hitler nemusel před nebezpečím spojeneckého vylodění hlídat evropské pobřeží od Norska po jižní Francii, mohl tam umístěné divize vrhnout na východní frontu. A mohl třeba i snít o nějakém patu, protože ani lidské rezervy Sovětského svazu nebyly nevyčerpatelné. Po zdařilé invazi ze 6. června už to však nebyl ani sen, nýbrž holá nemožnost. Okupovaná Evropa mohla stříhat symbolický metr. V červnu se Spojenci vylodili, v srpnu byli v Paříži a koncem října 1944 na německé půdě u Cách.
Nebylo to proto, že by Němci Spojence pouštěli bez boje. To se nám jen tak v předlistopadových dobách lhalo. Bojovali urputně, o čemž svědčí statisíce padlých Britů, Američanů, Francouzů a Kanaďanů. Zejména technická převaha Spojenců však byla drtivá. Ačkoli náš vděk si zaslouží každý z nich, kdo padl za naši svobodu, zvláštní vděk a obdiv si zaslouží Spojené státy. Bez nich by invaze nebyla možná. Pouze dva a půl roku poté, co je nepřipravené a prakticky bez významnější armády přepadlo Japonsko (a Hitler jim vyhlásil válku), dokázaly úspěšně zatlačovat Japonce v Tichomoří, připravit invazi do Evropy, bombardovat Německo a průběžně motorizovat Rudou armádu a zásobovat ji jídlem.
Americký prezident F. D. Roosevelt se dopustil mnoha těžkých chyb, za které pak čtyřicet let trpěla východní Evropa. Příliš snadno se jí vzdal v naivní víře v dobré úmysly J. V. Stalina (v tom ho podporoval prezident Beneš). Avšak svým rozhodnutím, že nejdříve je třeba porazit Hitlera a Japonsko až potom, si zajistil místo v dějinách. A Den D, vylodění v Normandii 6. června 1944, byl požehnaným plodem tohoto rozhodnutí.