Plzeňance je šedesát. Slaví ale patnácté narozeniny

Vždycky to vnímala jako výhodu. „Nikdy jsem s tím neměla problém, ani na úřadech. Naopak se mi líbilo, že běžně můžu slavit dva dny, takže osmadvacátého února a pak ještě prvního března,“ usmívá se 60letá žena. Většinou udělala zvlášť setkání s rodinou a zvlášť s kamarády. „A některé oslavy trvaly dva dny v kuse,“ přiznává.

Ráda vzpomíná třeba na narozeniny, které strávila na šumavském Špičáku. Protože lyžuje, stejně i její blízcí, zarezervovala si horskou chatu. „Přes týden jsme sportovali, o víkendu přijeli přátelé,“ vypráví.

Ovšem se Špičákem se pojí jeden z nezapomenutelných zážitků. Když bylo Heleně čtyřicet, zamluvila si budovu tamějšího nádraží. „Nebylo to žádná uzavřená společnost, ale mohl se připojit úplně kdokoliv, kdo přijel. A to se taky stalo. Seděli jsme u velkého stolu, popíjeli a všichni se spolu bavili,“ vrací se v čase.

Podle kalendáře má Plzeňanka teprve patnácté narozeniny. Právě z toho si někdy sama utahuje. „Občas vtipkuju a třeba známým zdůrazňuju: ‚Co čekáte, když teprve dostanu občanku?‘,“ líčí. „Ale na řidičák si ještě budu muset počkat,“ dodává Helena, která pracuje v bylinné lékárně a jejímž koníčkem je fotografování.

Sama o sobě říká, že je společenská a miluje velké oslavy. Ostatně na ně je odmalička zvyklá, protože šlo o rodinný zvyk. A ten stále dodržuje. „Na dnešek si vzala dovolenou, aby stihla vše přichystat. „Na večeři přijde dvanáct až čtrnáct lidí,“ vypočítává.

Ukazuje přitom na fotografii svých předků z roku 1922, kterou pečlivě schovává. Stejně i další poklady, jako jsou obrazy po dědečkovi nebo mamince. „Je to součást mojí historie, to přece nevyhodím,“ uvádí.

S přípravami na rodinnou sešlost začala s předstihem. Kromě úklidu má na starosti i večeři. A zřejmě si také upeče dort. „Nikdo mi nic nehlásil, takže ho udělám. Přece nesmí chybět,“ pokračuje. Dárky už obstarají blízcí. „Radost mi udělá cokoliv, kytka, šperk, ale i malá věc za pár korun. Na ceně přece nezáleží,“ podotýká.

Přesto má několik dosud nesplněných přání. „Chtěla bych se projet se psím spřežením,“ prozrazuje jedno z nich. „A možná, aby mi jednou oslavu připravil někdo jiný. Mně to sice nevadí, protože jsem takový tahoun a organizátor, ale nechat se hýčkat taky nemusí být špatné,“ přemítá.

Na večeři pozve kromě svých dvou synů, přítele a dalších příbuzných také bývalého manžela. „Vždyť jsme spolu prožili třicet let, to se nedá vymazat. A rozešli jsme se v dobrém. Pokud by bylo třeba, pomůžeme si,“ je přesvědčená.

Následovat bude ještě víkendová párty s přáteli, kde nesmí chybět muzika ani tanec. „Máme domluveného dýdžeje. To už přijde víc lidí,“ nastiňuje. Před několika dny začala trochu rekapitulovat. „Samotnou mě to překvapilo. Nakonec jsem došla k tomu, že jsem sice trochu unavená, ale pořád plná života,“ doplňuje. „A jestli umřít, tak jedině ve zdraví,“ vtipkuje.