Článek
Tehdy jsem se zasmál, dnes mi k smíchu není. Obávám se totiž, že by se nám snaha vytlouct co nejvíc z takzvaných boháčů mohla vymstít. Jde jednak o to, že těch opravdu bohatých je pramálo, jednak o to, že mnozí z těch, kdo jiným připadají bohatí, jsou bohatí jen zdánlivě, zato však nesmírně užiteční.
Já vím, nerado se to slyší. V této zemi převažují - měřeno poměry spolku, do něhož náš stát letos vstoupil - velmi chudí lidé. A není to zdaleka jen závist, co je irituje na těch, kdo mají o poznání víc. Štve je především drzost prvních porevolučních zbohatlíků, kteří využili informací a kontaktů, vyplývajících z jejich postavení buď v minulém, nebo v novém režimu, popřípadě v obou a legislativních děr ke grandiózním spekulacím. Samozřejmě podvodným, ne však nezákonným, když zákony nebyly.
Jejich zásluhou pak lidé s průměrnými nebo podprůměrnými příjmy (a měřeno poměry toto spolku, o němž jsem se zmínil v minulém odstavci je i dvojnásobek našeho průměrného platu roven chudobě) spojují slovo majetek a slovo podnikatel s lumpárnou. Přitom za majetek se z hlediska toho průměrného platu dá považovat pouhý milión korun českých, což je sice částka, kterou jen málokdo dokáže našetřit, ale současně je to cena ani ne průměrného rodinného domku. A pokud jde o podnikatele, z těch jen pramalá část jezdí nablýskanými mercedesy, naprostá většina velmi nadprůměrně pracuje a jen průměrně si užívá.
Měli bychom se asi konečně naučit rozlišovat mezi spekulanty a podnikateli. Ti první přišli k rychlým penězům, protože lacino nakoupili a draze prodali, ti druzí pečou chleba nebo vyrábějí cihly - a třeba vydělávají, ale jen pomalu a ve většině případů i poctivě.
Ministr přes veřejné blaho byl předtím, než začal funkcionařit, vždy jen zaměstnancem bez mimořádné odpovědnosti a zejména bez povinnosti rozhodovat a nést riziko rozhodování. Nyní bez jakéhokoli osobního rizika rozhoduje či spolurozhoduje o obrovských částkách, které vydělali jiní. A nejen takzvaní lidé práce, jimž sociální demokracie dle svého programu slouží, ale také lidé, kteří jiným dávají práci a jichž by si proto sociální demokracie měla vážit. Míním samozřejmě těch slušných mezi nimi, zejména malých podnikatelů, z nichž mnozí před revolucí sami pracovali rukama.
Co je to dnešní malý podnikatel jsem se přesvědčil například ve starém českém městě Rakovníku, kde jsem navštívil mladého muže, který své výrobky úspěšně prodává v USA - a za ceny nikoli ledajaké. Našel jsem dílničku, v níž pracuje doslova jeden a půl dělníka, jeden je onen podnikatel, půlka pak jeho na poloviční úvazek zaměstnaný otec. Pokud jde o majetek, který by jistě lákal ke zdanění, není ho tu málo, ale jsou to především stroje a materiál. A kdeže jsou ty peníze z nemalého obratu, který by zajisté také lákal ke zdanění? Z lákavé koncové ceny si bere podstatný díl obchod, něco padne na materiál, něco stojí výroba krabice a natištění manuálu, a nakonec je třeba platit daně. Kdyby byly menší, mohl by si náš podnikatel dovolit zaměstnat další lidi a rozjet výrobu tak, aby se podnik se zaručeným odbytem dál rozrůstal. Ale pak by si třeba místo své felicie koupil na leasing dražší auto - a hned by někoho mohlo napadnout, že by měl platit ještě mnohem víc.
Snažně prosím čtenáře, aby mi nepsali o svých zkušenostech s nepoctivými podnikateli. To už je téma velmi přemleté. Je však třeba mluvit také o tom, že bez těch poctivých se neobejdeme, protože dávají lidem práci, což je víc než všechny myslitelné státní podpory.
PRÁVO 20. srpna 2004