Jdeme s kanónem na vrabce, říká o posílání dětí do dětských domovů zmocněnec ministra školství

Dochází k jejímu nadužívání. Používáme ji tak trochu jako kanón na vrabce, tedy že ji uplatňujeme i v momentech, kdy takhle intenzivní řešení nepotřebujeme. Máme s ní pracovat jako s nástrojem, který je legitimní součástí systému ochrany ohrožených dětí. Je to ale nástroj, který může pomáhat, ale i škodit.

Nemáme dostatek služeb, které by poskytovaly podporu dětem v rodinách. Tím pádem nezachytáváme problémy ve chvíli, kdy vznikají, ale až když eskalují. Potom volíme ústavní výchovu, protože jsme zhrození z toho, do jaké míry se problémy vyvinuly. A protože chceme zareagovat velmi rychle a rázně, tak ústavní výchova nás napadne jako první a zároveň jediné zbývající řešení.

Ústavní výchova je nařizována například tehdy, pokud dítě neplní povinnou školní docházku. Představme si dítě na základní škole, které tam ale nechodí. A my namísto toho, abychom se ptali, proč ho třeba rodiče do školy neposílají, to řešíme tak, že dítě umístíme do ústavu, abychom zabezpečili, že se bude vzdělávat.

My ale potřebujeme pátrat po příčinách. Možná zjistíme, že dítě bydlí s rodinou na ubytovně a nemá kde spát, nemá se kde do školy připravit a když už do ní přišlo, tak unavené, bez pomůcek a domácích úkolů. Když to učitelé ve škole správně nepodchytili, tak ho za to popotahovali. „Nespi mi tady! Jak to, že nemáš věci? Jak to, že nemáš úkoly?“ No a choďte pak někam, kde vám není dobře.

Systém má potom potřebu to začít řešit s tím, že je to záškolák a potřebuje napravit. Ale tak to není, naopak musíme pracovat s tím, proč to tak je.

Druhá typická situace se týká dětí starších patnácti let z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní nastavit dospívajícím hranice. Pokud jim ale nějakým laskavým způsobem režim nastavíme, tak fungují bez problémů a neustálý dohled nepotřebují. Jenže my pro dospívající nemáme kromě ústavní výchovy žádné jiné vhodné služby, takže tam při odebrání z rodiny zůstávají. Někdy pak systém funguje trochu zvráceně.

V praxi jsem se setkal s případem dospívajícího kluka, který počal na vycházce s partnerkou dítě. Když to zjistil, probudil se v něm pocit odpovědnosti a chtěl dítě a svou přítelkyni zabezpečit. V rámci pobytového zařízení ale neměl možnost mít brigádu nebo práci, proto z něj utekl. Když ale někdo z ústavu uteče, je po něm povinně vyhlášeno pátrání. Nechal se proto někde zaměstnat na černo. Jakmile na něj policisté přišli, tak ho sbalili a zavezli zpátky do ústavního zařízení.

V systému pak nelogicky dochází k tomu, že místo toho, abychom chytili příležitost a toho kluka ve snaze zabezpečit jeho dítě podpořili a třeba mu pomohli najít legální práci, ho taháme zpátky do ústavu.

Je více možností. Můžeme v rámci ústavní výchovy vybudovat zařízení jen s podporou. Dospívající by fungovali v samostatných bytech, kam bude jednou za čas docházet personál, zkontroluje, jestli je všechno v pořádku, zeptá se jich, co řeší, s čím potřebují pomoct a podobně. Anebo můžeme vytvořit nějakou sociální službu typu domov na půl cesty, které fungují pro mladé dospělé.

Ano, proto se snažíme škálu ústavní výchovy lépe strukturovat. Je tam i skupina dětí, které mají třeba mentální postižení nebo poruchy autistického spektra, ADHD a to většinou ještě spojené s dalšími obtížemi. Týká se to i dětí se závislostmi. Jsou to děti, které vyžadují intenzivní individuální péči, a proto pro ně chceme vytvořit zařízení, které by mělo menší kapacitu. Třeba o čtyřech dětech na skupinu a o dvou až třech pracovnících.

Zatím ne, ale ministerstvo se o to snaží. Mají vzniknout specializovaná zařízení, která budou mít jiné materiální a personální podmínky, ale také možná odlišnou úpravu výkonů, aby se daly lépe nastavit hranice (např. pro povolování vycházek, pozn. red.).

Určitě pokračující transformace dětských domovů. Z baráků, které se podobají školám, kde jsou desítky dětí, se přesouvají do bytů a rodinných domů různě po městě.

Nejde ale jen o přestěhování, změna spočívá i v přemýšlení a v nastavení podmínek, ve kterých děti fungují. Dostávají se do prostředí, kde se jim otevírají témata jako soukromí, osobní vlastnictví věcí a podobně. Jsou s tím velice pozitivní zkušenosti, děti jsou daleko víc v klidu, více semknuté.