Hlavní obsah

Horáček: Nedělám kampaň z leknutí

Právo, Stáňa Seďová

Textař Michal Horáček (64) se ještě nerozhodl, zda bude počátkem roku 2018 kandidovat na prezidenta. Češi podle jeho slov v rozhovoru pro Právo nejsou samí kverulanti a také vnímá, proč mají obavy z migrantů.

Foto: Milan Malíček, Právo

Michal Horáček

Článek

Co plánujete na další dva roky? Pustíte se na plno do boje o prezidentský post?

Nemám žádný plán, tým, mediální agentury a tyhle šaškárny. Letos 29. dubna jsem na otázku, která mne zaskočila, řekl – možný to je. Od té chvíle je to najednou úplně jinak.

Po koncertech i před nimi za mnou chodí lidé a něco mi říkají. Proč volili Miloše Zemana, chtějí-li ho volit zas a co si myslí, že by prezident měl a neměl. Rozhodl jsem se, že vyjdu vstříc lidem a budu se s nimi potkávat osobně. To je daleko zajímavější než na sociální síti.

Takže se dá říci, že už jste zahájil kampaň, když jezdíte do malých obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku?

Jezdím léta po všech místech Česka, menších městech, navštívil jsem jich snad sto padesát. Chci to tam vidět a mluvit s těmi lidmi. To není žádná kampaň z leknutí. Jezdím takhle za lidmi odjakživa. Musím je poslouchat, protože jako básník a textař příběhy, které píšu, jsou příběhy těchto lidí. Je to nevyčerpatelná inspirace.

Ale už jim jen nezpíváte a nerecitujete. Už i mluvíte a posloucháte. To je přece něco jiného.

Ano, teď se stalo to, že kromě koncertů jsem vyjel se lidí do různých míst zeptat, co si představují od pana prezidenta nebo paní prezidentky. Jak má plnit svou funkci. Jak oni si to představují.

Chtěl bych u toho začít. Abych pak mohl posoudit, zda já bych byl ten, kdo by mohl jejich přání naplňovat. To je poctivé. Většinou tam spíš poslouchám, než mluvím.

K čemu se tedy nyní přikláníte víc – kandidovat, či nekandidovat? A jak vidíte své případné šance?

Tato otázka stále trvá. Moje možná kandidatura budí u lidí vzrůstající zájem. Roste také moje soustředění na to, abych ve správnou chvíli řekl ano, nebo ne.

Plán nemám a nikdy jsem neměl. Nevyhodnocuji si své šance. To není důležité. Když se rozhodnete k takové věci, musíte věřit v to, co chcete přinést. A jestli to má uspět, nebo ne, to je starost pro sociology, novináře a jiné lidi. Ne pro mne.

Už jste pochopil, co Češi od svého prezidenta chtějí?

Ano. Lidé touží po tom, aby nějaká česká máma, když jde s dcerkou a vidí, jak v televizi mluví prezident, řekla – hele, to je náš prezident, koukej se. My jsme si ho vybrali, aby nás zastupoval, a to jsme dobře udělali. Chovej se tak jako on.

Možná že v této chvíli není mnoho českých matek, které by byly poctivě schopné tohle svým dětem říct. A já bych chtěl, aby jich bylo víc.

Myslíte si, že Češi mají obecně negativní postoj k politice? Máte vizi, jak to změnit?

Určitě bych to takhle neřekl, nezobecňoval to. Češi jsou ve svých názorech nesmírně pestří. A vlastně bych řekl, že je to naopak, pokud jde o komunální politiku, o tu malou, která se týká obecních zastupitelů. Vidím to, když jezdím do obcí. Mají k nim pěkný vztah. Vidí, co pro ně dělají. Do obecních zastupitelstev kandidovalo přes 250 tisíc Čechů, to je velký počet lidí, kteří mají zájem o společnou věc.

Takže si myslíte, že Češi netrpí blbou náladou?

Ze sociálních sítí a internetu vůbec se zdá, že žijeme ve stěžovatelském prostředí. Ale když s těmi lidmi mluvím, není to tak úplně pravda. Jeden z lidí, co jsem navštívil v pondělí v Rakvicích, má čtyři traktory, druhý holku na studiích v Londýně, další vybudoval svůj vlastní vinohrad. Člověk, který by sem k nám přijel znovu po letech poprvé od revoluce, by byl oslněn tou proměnou. Takhle to vidím i já.

Co říkáte na momentálně nejpalčivější téma – bezpečnost Evropy, strach z uprchlíků?

Osobně tu situaci neustále promýšlím, naslouchám a nechávám uzrávat i vlastní názor. Rozhodně mezi lidmi veliká obava je – z toho abychom nebyli bezbřezí vítači. A to skrz naskrz všemi sociálními vrstvami společnosti. Já sám necítím strach rozhodně tak bezedně. Nicméně pro ty, s nimiž mluvím, to svrchovaně vážná otázka a problém je.

Je problémem náboženství neochota pomáhat a obavy?

My jsme to za těch dva tisíce let, kdy jsme se sekularizovali a oddělovali náboženský život od toho světského, vyhráli. Máme tu náboženskou svobodu, ale náboženství nesmí vnucovat pravidla životu mimo něj. Islám tohle dosud tak, jako my, nevyřešil. Neodděluje soukromý vztah k bohu a veřejný život, vše je islám.

Myslím si, že člověk přicházející z islámského, kulturně radikálně jinak ustaveného prostředí, by měl s námi problém a my s ním. Naše přání si své po staletí rozvíjené kulturní prostředí uchovat je legitimní. Pomoc ano, ale za předpokladu, že ti, jimž pomáháme, respektují naše pravidla.

A co krize Evropy, respektive Evropské unie, v čem je podle vás chyba, ta největší slabina, která by mohla budoucí unijní spolupráci ohrozit?

Popravdě já to vnímám hlavně jako citový problém. To vše, co Evropská unie dělá, prezentuje čistě racionálně. Ukazuje grafy, tabulky, argumentuje dobře, ale výhradně rozumově. Tento velký a odvážný projekt však zkrachuje, nebude-li v něm i argumentace, přístupná srdci.

Nikdy jsem neslyšel žádného Čecha říkat: Už máme moře, to je skvělý! A přitom jako Evropané moře máme.

Když vyhráli Němci mistrovství světa ve fotbale nad Argentinou, napsal jsem na Facebook – Hurá, vyhráli naši! A všichni si mysleli, že jsem buď pomatený, nebo provokuji.

Udělal jsem to schválně a zjistil jsem, že nikoho nenapadlo – jo vyhráli jsme, my Evropané. Takže cesta k životaschopné EU bude asi dost klopotná.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám